Deset let nemohla sehnat pořádnou práci u filmu, ale pak vtrhla na plátno ve vysokooktanové rychlosti. Za svou první velkou roli, těhotné vražedkyně na útěku v posledním vítězi Zlaté palmy Titan, získala Francouzska Agathe Rousselle nominaci na Evropskou filmovou cenu a nyní i na Césara.

V mládí jste spoluzaložila feministický časopis. Jak významné vám jako feministce připadá vítězství Titanu na festivalu v Cannes, s ohledem na to, že šlo teprve o druhý film režírovaný ženou, kterému se to povedlo?
Samozřejmě to je velmi důležité. Takové vítězství vytyčuje směr, ukazuje, jak by to mělo být a jak už to vlastně dávno být mělo. Ale zároveň doufám, že za několik let už fakt, že žena vyhraje Zlatou palmu, nebude taková událost. Že už to bude normální a dramaturgové nebudou muset přemýšlet nad tím, jestli potřebují víc režisérek v hlavní soutěži. Měli bychom mluvit o filmech, ne o tom, kdo je natočil. Pohlaví režiséra by nemělo být relevantní. Takže doufám, že tohle vítězství ukazuje cestu k lepší budoucnosti. Výhra v Cannes je totiž skvělý způsob, jak zahájit diskusi o ženách u filmu. Jen si přeju, aby ta diskuse už nemusela probíhat.

Jaký typ režisérky je Julia Ducournau? Vaše role má mnoho tváří, na začátku je těžké se k ní přiblížit, na konci vás dokáže dojmout. Probíraly jste ji hodně?
Julia měla velmi jasnou představu, co chce, takže do toho, jak byla role napsaná, jsem moc nezasahovala. O postavě se mnou mluvila, ale na její výstavbě jsem se nepodílela. Julia měla vizi a já udělala všechno pro to, abych se dostala přesně tam, kam má postava musela zajít. Jako režisérka je Julia velmi náročná a precizní. Což bylo dobře, měla o všem jasno a lehce mi dokázala vysvětlit, jak co myslí.

Jak dlouho jste se na roli showgirl z automobilového veletrhu, která zabije pár lidí a pak se skrývá mezi hasiči, připravovala?
Roli jsem dostala v srpnu 2019, pak se ale film kvůli covidu několikrát odsouval, takže jsem se vlastně připravovala dvakrát. Intenzivní příprava mi zabrala asi tři měsíce.

Jak se liší fyzická a psychická příprava na takovou roli?
Příprava těla zahrnovala v podstatě základní trénink. Měla jsem trenéra, abych získala svalovou hmotu, dva měsíce jsem dodržovala dietu, pak mě čekal trénink s tanečnicí u tyče. Psychická příprava obsahovala načítání informací o tom, jaký je to asi pocit být psychopat. K tomu jsem se i dívala na všechno, co jsem sehnala – TED Talks, dokumenty, archivy, rozhovory se sériovými vrahy... Snažila jsem se tu nemoc pochopit.

Jak na vás tato videa působila?
Vlastně to bylo dobré, protože jsem se ujistila, že já psychopat nejsem. Nicméně mi trvalo aspoň měsíc a půl, než jsme dokázala v noci dobře spát, předtím mě budil adrenalin z té role. Nicméně má postava je opravdový psychopat jen první půl hodinu filmu, pak v ní roste humanita a už není tak špatná.

Popsala byste Titan jako love story?
Určitě, je to film, který mluví o lásce obecněji, o lásce mezi dvěma lidmi, ale i lásce v rodině nebo její absenci, protože to je případ mé hrdinky, která nikdy nenašla vztah k vlastnímu otci. Pak se ale setká s náhradní otcovskou figuru. Jejich vztah je nejednoznačný, trochu milenecký, zároveň rodičovský. Jde o divný, skoro incestní vztah, ale pořád je to láska. Ukazuje, že i když máte za sebou hroznou minulost, vaše rodina nestála za nic, stalo se vám to nejhorší, pořád je možné najít lásku a díky ní i nějaké vykoupení. Láska je dostupná pro každého, o tom Titan vypráví.

Ve filmu jste si zahrála po boku zkušeného Vincenta Lindona. Co jste se od něj naučila?
Práce s ním byla skvělá, jednal se mnou jako s rovným, ne jako se začátečníkem. Když s vámi někdo zachází takhle, donutí vás to víc se snažit. Vincent je navíc velmi milý a starostlivý. Když jsem neměla dobrý den, snažil se, abych se cítila líp. Mohla jsem se na něj spolehnout, ve všech společných scénách. Byl tam pro mě, není typ herce, který se zajímá jen o svůj výkon. Je přítomný v okamžiku, takže ani vám nezbývá nic jiného než dávat pozor a zapomenout na stres a obavy.

Jeho role působí jako macho, je však velmi zranitelná. I vaše postava zpochybňuje genderové stereotypy. Má francouzský film taky problém se škatulkováním herců? Dostala jste od Cannes už hodně nabídek na podobné role?
Nabídky na podobné role jsem měla, ale nepřišly z Francie. Tam budu letos točit film, kde má role nemá s tou z Titanu vůbec nic společného. Francouzský film má ale tendenci obsazovat lidi podle toho, jak vypadají nebo jakou mají image, což mě moc nezajímá. Já chci hrát různé osobnosti. Od začátku jsem proto dala jasně najevo, že se nechci zaseknout ve škatulce stále stejných rolí. To by bylo dost unavující. Chci zažít různé věci.

Co vás nejvíc zajímalo na hrdince Titanu? Nebo vám jen stačilo, že máte konečně možnost hrát hlavní roli ve filmu?
Je pravda, že tuhle práci jsem chtěla dělat už dlouho, takže bych asi řekla ano na všechno, co by vypadalo jen trochu dobře. Ale do Titanu jsem byla extra nadšená, protože ta role vyžadovala přípravu, byla fyzická a zabývala se genderem. Což bylo pro mě ideální. Ráda dělám fyzické věci, vždycky jsem snila o velké přípravě pro film a lidi si mě pletou s klukem asi tak od mých pěti let.

Hrála byste kluka? Nebo souhlasíte s názorem, že např. transgender postavy by měli hrát jen transgender herci?
Souhlasím, dává to smysl a taky to je způsob, jak dát transgender hercům práci. Je jich hodně, jsou dobří, ale role snadno nedostávají. U genderu a rasy vidím hranici, za kterou bych nešla.

Ani vaše cesta k hlavní filmové roli nebyla snadná. Kurzy herectví jste navštěvovala ještě v pubertě, Titan je ale váš první celovečerní film. Proč to trvalo tak dlouho?
Jedna věc je chtít se stát herečkou, druhá, aby vás někdo jako herečku chtěl. Kdykoliv jsem se mohla ocitnout na place, šla jsem, proto jsem hrála v krátkých filmech a chvíli jsem dělala modelku. Ale ve filmovém byznysu jsem nikoho neznala, nejsem dcerou někoho významného, věděla jsem, že mi role nespadnou do klína. A chtěla jsem si zkusit i spoustu dalších věcí, tak jsem začala s jinými projekty, někdy jsem měla najednou pět až sedm zaměstnání, jen proto, abych nabrala zkušenosti. Jsem ale vděčná, že se ke mně herectví vrátilo. Když se tak stalo, měla jsem pocit, že to tak mělo být.