Proxima, paralelní soutěžní sekce karlovarského festivalu, zaměřená na inovativní tendence v kinematografii, prozářila letošní festival svými filmovými střípky velmi výrazně. Především svým vítězným filmem Milovník, nie bojovník, dala festivalu punc objevitele zajímavého filmového talentu z domácí slovensko-české kinematografie. Snímek mladé režisérky Martiny Buchelové patří k nejlepším příspěvkům obou festivalových soutěží. Vedle domácích slovensko-českých koprodukčních filmů stály za pozornost filmy ze zemí pacifického okruhu, ať už byly v Karlových Varech oceněny, nebo ne, jako například japonská Spalovna nebo majoritně indický film Ruka od inkoustu a chybějící palec. Mezinárodní porota se v letošním výběru rozhodla přiklonit k filmům, které chápou inovaci jako pozorné sledování každodenních skutečností a vztahů. Jak uvedla ve svém prohlášení, vycházela přitom z principů tvorby americké filmařky Kelly Reichardtové a americké spisovatelky Ursuly K. Le Guinové, protože právě tyto filmy patřily k těm nejlepším v letošním výběru Proximy.

Nebojovník vítězem

Milovník, nie bojovník znamená v současném domácím filmu svěží a moderní počin. Není snadné takový zdánlivě lehký příběh natočit, jak režisérka a scenáristka Martina Buchelová s dalšími tvůrci po premiéře na festivalu přiznali. Film zachycuje život dnešních mladých lidí, kteří – podle názvu – netouží nijak výrazně bojovat za své místo na světě, ale prostě jen milovat, a díky tomu své místo na světě budovat. Dva hlavní hrdinové, bratranci Andrej a Peťo, bydlí kvůli různým rodinným dispozicím u babičky. Andrej se zamiluje do dívky Míšy a o lásku musí zabojovat, a Peťo se tak nějak kolem toho všeho motá. Míša má otce, který řeší ochranu rodiny výstavbou bunkru, a sestru, která řeší, zda je pro vztah lepší koloběžkář, či skejťák. Hrdinové zažívají v životě pocity trapnosti, někdy působí skoro jako z jiné planety, přitom jsou uvěřitelní a současní. Tradice trapných situací má v československém a česko-slovenském filmu dlouhou tradici a byla propracována k dokonalosti. Tady je na novém stylovém a obsahovém levelu.

Příběh je protkaný černým i svérázným humorem, ale zároveň se dotýká vážných témat, která nezlehčuje ani nepopírá. Jako občasný průvodce funguje vnitřní monolog hlavního hrdiny Andreje, který produkuje vtipné či absurdní hlášky a vzniká tak zábavný kontrast s realitou. Film je rozdělený do malých kapitol, díky nimž postupně poznáváme všechny hrdiny, především ty mladé, kteří disponují větší schopností milovat než bojovat, pokud bojem myslíme pěstní souboje, případně kariérní cíle a postupy. Scény jsou částečně natáčeny na mobilní telefon, částečně klasicky filmově, a působí velmi přirozeně a svižně. Tvůrci v diskusi po promítání přiznali, že film vznikal šest let a všechno dlouze zkoušeli, pilovali, přepisovali, zpřesňovali. Například nechali někdy záběr o tři vteřiny delší oproti plánu, aby dozněl, a hned měla scéna jinou atmosféru. Karlovarské publikum bylo po projekci filmu nadšené, protože se s jeho hrdiny mohlo identifikovat. Ani pro generaci rodičů nebyl film odtažitý, jak v diskusi přiznali i starší návštěvníci. Milovník, nie bojovník dokonale vyjádřil slovník i pocity mladých lidí a vnesl tak do domácí kinematografie i novátorský duch při vyprávění příběhu.

Tíživá cesta k osvobození mysli

Zcela jiný druh vyprávění v soutěžní Proximě přinesl druhý slovensko-český film 33 kroků, oceněný Zvláštním uznáním poroty. Jde o meditativní, citlivý pohled na pozici oběti v příběhu romského muže Milana Daniela, který přežil svou smrt, když byl před lety brutálně napaden. Teď se dozvídá, že jeho útočník bude propuštěný z vězení. Do mysli se mu vkrádají pesimistické myšlenky, které se přenášejí i na jeho dvě děti, i když ty o ničem nevědí. Především mladší syn má extrémní schopnost empatie, která ho – pro něj z neznámých důvodů – ničí, podobně jako se hroutí jeho otec. Jde o náročné vyprávění plné symboliky v tom, jak strachem ochromený muž vidí boha i ďábla a jak je mysticky přesvědčován, aby se svému útočníkovi po propuštění z vězení nemstil. To proto, aby nespustil další vlnu násilí, kterou před lety vyvolal rasisticky motivovaný útok.

V debutu režisérské dvojice Anny Domčekové a Šimona Domčeka hrají amatérští romští herci především sami sebe. Film stojí na pomezí dokumentu a fikce a otevírá téma rasové nesnášenlivosti. Působí chaoticky, což může charakterizovat hrdinovu mysl, hledající klid, ale zároveň zahlcenou myšlenkami na pomstu i na staré křivdy. Divákovi se však těžko do tohoto příběhu proniká. Na druhé straně je u autorů patrné, že se jim daří mezi náročnými řádky postihnout snahu hrdinů najít z tíživého stavu cestu ven.

Pomalost z Asie

Zvláštní cena poroty směřovala japonskému snímku Spalovna (Shokyakuro), a dalo by se říct, že především neobyčejné dívčí hrdince tohoto filmu, desetileté Kozue. To je hlavní hrdinka tohoto pomalého filmu. Ta do školní spalovny, do kamen na školním pozemku, hází různé předměty, které tajně bere dětem ve třídě nebo rodičům doma. A to bez ohledu na to, zda k nim jejich majitelé mají nějaký vztah či zda je potřebují. U Kozue je to nějaká forma vzdoru, forma kleptomanie nebo forma sociální poruchy. Dívka ve školním kolektivu není oblíbená, a pokud by se na ni tento prohřešek provalil, byla by oblíbená ještě méně. Takhle je zatím jen osamělá. Jednou ale do školy přijdou starší spolužáci se stínovým divadlem a to ji něčím fascinuje. Možná tím, že za stínem se může pomyslně cítit chráněná se svými tajnostmi, možná ale i tím, že ho nemůže jednoduše sebrat a vyhodit do spalovny. Skrze stínové divadlo začíná její cesta k dospívání a cesta k jiným lidem. Režisér Shuntaro Uchida zachytil střípky všedního dne a pomalé proměny jedné malé dívky.

Ještě pomalejší film přišel z Indie. Při sledování koprodukčního snímku Indie, USA a Saúdské Arábie Ruka od inkoustu a chybějící palec (The Ink-Stained Hand and the Missing Thumb) musí divák pomalost na začátku, když se film rozjíždí, přijmout. Dva hlavní hrdinové filmu, Santoš a Rádži, žijí na severu Indie a pracují v chatrné budce, kde vybírají mýto od aut na dálnici. Stane se však nehoda a kamion jednu budku smete. Tato nehoda vnese do vztahu milenců jinou dynamiku. Především jde ale o celkovou dynamiku obrazů. Příběh se odvíjí jako sled pomalých a dlouhých obrazů na různých místech. Začíná dialogem milenců doma na posteli před televizí, kde běží vzdělávací program fyzika jménem Pluto. Poznáváme přitom, že Rádži touží najít cestu ze stávající nehybnosti ven, zatímco Santoš se spokojí s pomalou setrvačností života. Postupně je jasné, že teorie o času a prostoru budou mít pro příběh větší význam, než jen jako televizní kulisa. Obzvláště když se filmové obrazy začnou dotýkat témat jako smutek, duchové, tajemno, mystika a přirozený vztah k nadpřirozenu.

I práce se zvuky je v tomto filmu nápadná. Každý dlouhý obraz obsahuje dvě zvukové linie, které se nenápadně překrývají. Dialog milenců na posteli o jejich společném příteli doplňuje televizní přednáška o teorii relativity s profesorem Plutem, monolog ženy v mýtné budce doprovázejí hlasité zvuky projíždějících kamionů, rozhovor s duchem v přírodě podtrhují silné hlasy ptáků. Režisér Yashasvi Juyal v jednom z rozhovorů poznamenal, že mýtné stanice patří k nejnebezpečnějším místům na indických dálnicích a nehody se zde stávají téměř neustále. Inspirací k filmu mu byla práce pracovníků v těchto stanicích a odcházející svět, který je s nimi spojený – v tom je film částečně i politický. Chtěl zachytit, jak mizí staré dálnice a jak se slučují indická města, v tomto případě chtěl postihnout rozrůstání Déhradúnu na severu Indie a jeho pomalé slučování s hlavním městem Dillí, v němž jako by se rozplynulo. Zároveň při filmu využíval i přirozený přístup k nadpřirozeným jevům, jak to viděl u své babičky v Himalájích. Juyalův film měl být prvním dílem seriálu na Netflixu. Juyala fascinoval pilotní díl Twin Peaks od Davida Lynche a vznik svého filmu coby pilotního filmu k seriálu pojal podobně. Během mentorského programu se dozvěděl, že to nemusí být je 30 – 40 minutová epizoda, ale může to být samostatný film. V jednom z mentorských programů mu také radil americký herec a režisér Spike Lee.

Spalovna a Ruka od inkoustu a chybějící palec nejsou jediné filmy z dalekého východu, jejichž hlavním znamením je pomalost. Například loni Proxima představila dlouhý a pomalý bangladéšský film Písečné město, mimochodem také s tematikou chybějícího prstu. Jde o specifické pomalé podání při vyprávění příběhů, na které diváci musí přistoupit. Kdo tuto pomalou a tajemnou poetiku přijme, projde pak s hrdiny neobyčejným exotickým příběhem.

Jihoamerická cesta s kamionem

V hlavní roli kamion, ale i jeho řidiči nebo řidičky a především silnice s čerpacími stanicemi – to je argentinsko-španělský film Kamioňáci (Camionero). Podobně jako slovenský film 33 kroků jde také o hybridní film na hranici mezi dokumentem a fikcí. Režisér Francisco Marise se zaměřuje na rozmanité řidiče a řidičky kamiónů, kteří kříží argentinské dálnice. Jeho hrdinové jsou mladí i starší, ženy i muži, řidiči osamocení i s doprovodem, a to jak parťáka, rodinného příslušníka nebo pejska. Režisér zaznamenává, jak z daleké pohyblivé práce komunikuje přes videohovor matka se synem, který je doma a dělá si úkoly, nebo jinde otec se synem, když kvůli extrémnímu počasí uvízl v motelu a vysvětluje synovi, proč dnes v noci nepřijede domů. Na čerpacích stanicích panuje specifický silniční ruch se svými typickými či méně typickými postavami. Vedle obsluhy se řeší i běžný život o kamionové přestávce, jinde všechny na stanici pravidelně obchází muž s fotografií ženy, zda ji někdo viděl. I takové momenty, za nimiž se skrývají dramatické příběhy, život na dálnici přináší, jak film naznačuje. Jako mix vysokého kamionového umění a precizního dokumentárního záznamu působí například překladiště velkých nákladních kontejnerů z lodí na kamiony, kdy kamiony musí správně najet pod jeřáb, aby se mohl těžký náklad umístit přímo na kola kamionů a aby všechno doslova zaklaplo do sebe.

Filmem neustále zní zvuky aut a kamionů po dálnicích a cestách. Na druhé straně to není jen jednostranný pohled na argentinské dálnice a její obyvatele, ale režisér Marise přidává i obraz dnešní Argentiny skrze televizní a rozhlasové vysílání během cest či na čerpacích stanicích při pauzách. Slyšíme a vidíme v nich, jak nastupuje do funkce nový argentinský prezident Javier Milei se svými plány na extrémní reformy, které kamioňáci přijímají s rezervou, protože dobře vědí ze svých cest, že všechno plyne rychle a za chvíli jsou zase jinde.

Hybridní příběh Kamioňáků směřuje k závěrečnému kamionovému homosexuálnímu páru. Zastihneme je v momentu, než se jeden z nich zase vydá na cestu. Jeho zpověď je vyznáním lásky ke kamionům, k tomuto způsobu života a ke svobodě, kterou tato práce poskytuje. Svou lásku k profesi potvrzuje dokonalou znalostí zvuků motorů různých nákladních aut. Miluje je a považuje je ve svém životě za důležité, dává jim předost před partnerem a usedlým rodinným životem. Kamion jako předmět lásky, objekt touhy, silnice jako krásná záležitost a zvuk naftového motoru jako jedna z nejkrásnějších melodií na světě funguje pro všechny postavy ve filmu. To všechno vytváří poezii, kvůli které hrdinům stojí za to vydávat se na své kamionové cesty a kterou režisér přetavil do specifické road movie.

Zpět do Evropy za bizárem

Navzdory bizarnímu námětu je v argentinsko-španělských Kamioňácích vyznání lásky ke kamionům srozumitelné a pochopitelné. S rakouským filmem s bizarním názvem Můj kamarád pornohvězda (Mein Freund der Pornostar) přichází opět podoba hybridního filmu mezi dokumentem a fikcí. Mladá rakouská režisérka Rosa Friedrich se snaží atraktivní téma pornoprůmyslu uchopit, rozanalyzovat, rozškatulkovat, a pak ty prostudované kousky zas složit dohromady, aby z toho vyšla neobvyklá a zábavná úvaha o pornofilmech, jejich hercích a jejich divácích. Friedrich se sama snaží pochopit, proč v tomto druhu filmu někdo chce hrát a hraje a proč pornoprůmysl lidi fascinuje i odpuzuje zároveň.

Výchozím bodem jejího paradokumentu je situace, že Timo a Rosa, pornoherec a režisérka, hledají ženu, která s nimi natočí skutečný erotický film. Při rešerších s kamerou oba společně navštěvují různá místa a lidi, kteří mají vztah k tomuto žánru. Skupinky pornoherců jim vyprávějí o svých zkušenostech, takzvané dominy se jim svěřují se svými zkušenostmi se submisivními typy, manažerka v pornoprůmyslu, bývalá operní zpěvačka, jim přibližuje, co lidi zajímá a vzrušuje, Rosa a Timo například zjišťují, že je atraktivní ovocné aranžmá se sexuálním podtextem. Režisérka Friedrich využívá možnosti umělé inteligence pro tváře, které nemají být rozpoznatelné. Stává se průvodkyní i aktérkou zároveň ve snaze proniknout od tohoto světa, i když se v něm sama trochu zamotává a nakonec předkládá poněkud nepřehledný a v jistém smyslu ne tolik zábavný výsledek. Přesto je sympatická její snaha dobrat se nějakého cíle, i když ten se rozplynul, a divák postřehne, že režisérka si nabrala příliš velké sousto.

Sekce Proxima letos slavila malé jubileum, pět let své existence. Rozšíření sekce původně zaměřené na film střední a východní Evropy o filmový rozhled po celém světě jí dnes dává možnost každý rok objevovat neobyčejné počiny začínajících autorů napříč celým světem. I když letos přinesla z některých částí světa bizarní témata nebo na první pohled těžko uchopitelné a divácky zdánlivě nevstřícné příběhy, dávat šance inovacím a hledat nové talenty se Proximě na karlovarském festivalu daří.