V roce 2013 dokumentarista Pascal Plisson vylíčil odvahu a obtíže, kterým čelí čtyři děti ze čtyř různých zemí při cestě za vzděláním. Snímek Cesta do školy vidělo více než milion a půl Francouzů, prodal se do pětadvaceti zemí světa a k tomu získal Césara. Loni francouzský filmař na svůj úspěšný titul navázal dokumentem Gogo, který se nyní promítá i ve slovenských kinech. V něm sleduje Keňanku, která v 94 letech poprvé nastoupila do školy, aby se konečně naučila číst a psát.

Priscilha Sitienei řečená Gogo se narodila v roce 1923, kdy byla Keňa britskou kolonií. Od roku 1955 je vdovou, pracovala jako porodní asistentka a v roce 2014 se rozhodla vystudovat základní školu. Jak jste ji a její pozoruhodný příběh našel?
Byla to náhoda. Moc rád vyprávím příběhy skutečných lidí. A když jsem slyšel o Gogo, její osud mě okamžitě nadchl. Když narazíte na 94letou dámu, která se rozhodne nastoupit do první třídy, nemůžete po tom neskočit. Její příběh je fascinující. Navíc miluju Afriku, rád objevuju její obyvatele. Gogo je velmi inteligentní, rychle jsem se do její osobnosti zamiloval. Stačilo mi s ní strávit čtvrt hodiny, abych věděl, že je dostatečně zajímavá na to, aby unesla celý film.

Gogo až do nástupu do školy nikdy neopustila svou rodnou vesnici a prý vůbec nevěděla, co je to film. Jak se tedy tvářila na váš zájem natočit o ní dokument?
Na začátku se trochu bála, že se jí ve filmu budeme smát. Že to natočíme jako: podívejte, tahle stařena jde do školy ve stejné uniformě jako děti. Ale jakmile pochopila, že její příběh bereme jako příklad pro všechny mladé dívky, které stále nemají ke vzdělání přístup, a že tímto filmem chceme otevřít debatu o vzdělávání žen, byla nadšená. O to šlo i jí samotné, když se do školy vydala, a to ji také přesvědčilo, aby s námi spolupracovala. Měl jsem pak u ní neustále otevřené dveře a dnes ji považuju skoro za vlastní babičku.

Natáčet jste přestali skoro před třemi roky, Gogo je nyní 98 let. Jste stále v kontaktu?
Snažím se točit užitečné filmy, což pro mě i znamená, že doprovázím své hrdiny po celou jejich cestu za vzděláním. Jsem tedy v kontaktu s dětmi z filmu Cesta do školy, všechny chodí na univerzitu a mají před sebou slibnou budoucnost. A jsem v kontaktu i s Gogo, která založila lékárnu v jeslích, kde může potkávat mladé ženy a diskutovat s nimi o vzdělávání, sexuálním životě a dalších důležitých tématech. My jsme jí pomohli onu lékárnu vybudovat a také pomáháme jedné z jejích pravnuček, aby mohla chodit na lepší školu a mohla jít i na univerzitu.

Víte, jak vypadá současná situace se vzděláním v Africe?
S novými technologiemi došlo na tomto kontinentu v oblasti vzdělávání k explozi. Problémem zůstávají peníze. Ve veřejném školství jich je málo, školy tak nemají prostředky, ani internet, učitelé jsou špatně placení a dost žáků ze škol odchází, protože nejsou dobré. Soukromé vzdělávání je na tom lépe, jenže soukromé školy si nemůžou všichni dovolit. Tento rozdíl se hodně projevil během pandemie. V Keni byly celý rok zavřené školy, a zatímco ty soukromé si mohly dovolit online výuku, ty veřejné ne. To vytvořilo velký problém, který vedl k rozhodnutí, že všichni studenti musí školní rok opakovat.

Gogo jako žena nemohla v mládí chodit do školy a do první třídy nastoupila i proto, aby ke vzdělání přiměla své pravnučky. Je vzdělání pro ženy v Africe stále hůře dostupné než pro muže?
V Africe už existuje dost rovnosti mezi vzděláváním mužů a žen, ovšem ne ve všech zemích. Třeba v Tanzanii nebo v Keni je status mužů a žen vyrovnaný, v mnoha oblastech jako móda, byznys či vzdělání ženy hrají důležitou roli a zastávají důležité pozice. Ale pořád tam narazíte na kulturní a náboženské překážky, hlavně ve vzdálenějších oblastech Afriky. Chození do školy je už dvě generace povinné a africké děti jsou chytré. Uvidíme, jak se díky tomu věci změní.

Pomáhá ve vzdělávání Afričanů i Evropa? Mají podle vás evropské země vůči Africe a jejímu růstu nějakou odpovědnost?
Myslím, že my Evropané jsem Afriku bohužel trochu opustili a kontinent je teď hlavně v čínských rukách. Čína je tam hodně přítomná v byznysu i vzdělávání, dá se říct, že ho kontroluje. Evropa v posledních desetiletích v Africe ztrácí vliv a bude těžké ho získat zpět. Budování budov, silnic, televizních sítí – to je vše v rukou Číňanů, Afričané se dokonce učí čínsky.