Na korona krizi ve filmovém průmysl nejvíc vydělaly streamovací služby jako Netflix, který svým divákům může nabízet i novinky slavných režisérů. Na seriálu The Eddy se podílel oscarový tvůrce snímků Whiplash a La La Land Damien Chazelle nebo uznávaný scenárista a dramatik Jack Thorne, spoluautor divadelního hitu Harry Potter a Prokleté dítě. Prvotní myšlenku na seriál o lidech pracujících v jazzovém klubu v současné Paříži ale měl hudebník Glen Ballard, spolupracovník Michaela Jacksona, Alanis Morissette nebo Ringo Starra, který k The Eddy napsal i nové písně. Na Berlinale, kde seriál představil první dva díly, s ním mluvila Iva Přivřelová.

Jak vás napadlo vytvořit jazzový seriál?
Připadá mi, že u každého nového jazzového songu je důležité, aby měl nějaký doprovod, nějaký svůj příběh. Televizní seriál mi přišel jako skvělá platforma, jak těch asi dvacet nových písní vyslat do světa. Díky The Eddy může hlavně mladé publikum pochopit, co vlastně jazz je. Že se dívá dopředu, ne do minulosti. Nehrajeme staré písně v nových aranžmá, nebo jen párkrát. Šlo nám o to, abychom k jazzu přitáhli nové publikum a zároveň uspokojili to stávající. V tom mi pomáhali lidé, kteří sami jazzu rozumí, mají ho rádi a umí vyprávět příběh jako Damien Chazelle nebo Jack Thorne.

Damien Chazelle má jazz možná radši než film. Jak důležitý byl pro projekt on?
Damien k nám zapadl, byl jako člen kapely. Hudbu vnímá dost vášnivě a chtěl dostat diváky co nejblíž hudebníkům, aby pocítili, jaké to je sedět v  klubu, být mezi lidmi, kteří jazz hrají a snaží se zachytit jeho podstatu. V roce 2020 musíte mít odvahu k tomu, abyste založili svou kariéru na jazzu. Může vás to zruinovat, když nenajdete své publikum. Ale pořád takoví lidé existují. A náš seriál je oslavuje.

Jak byste vy sám definoval jazz?
Jako improvizovanou hudbu založenou na tématech, hranou brilantně. Pokud jste skvělý hudebník a ovládáte jazz, tenhle styl vám dá možnost zahrát věci, které byste v tradičním hudebním stylu nikdy hrát nemohli. Otevře vás jako umělce. Jazz je pro mě hlavně o svobodě projevu. Ale abyste se k té svobodě dostali, musíte se nejdřív vypracovat a získat řadu hudebních schopností. Pocházím ze země jazzu, Louisiany, ale The Eddy není o místním jazzu, je o hudbě, která z něj vychází a hledá své nové vyjádření. Pro mě osobně bylo důležité ukázat všem, co si myslí, že jsou na jazz alergičtí, že v té hudbě nejde o staré věci, ale o nové. A k tomu jsme museli vytvořit nový materiál. Mé songy je obtížné zahrát, ale lehké poslouchat, aspoň doufám.

Ovlivnil vaše skládání fakt, že se seriál odehrává v Paříži?
Paříž vždycky jazz milovala a trvá to dodnes. Proto bylo jasné, že se i seriál musí odehrávat v pařížském klubu. V každém songu na Paříž odkazujeme jako na místo, kde můžete pro tuto hudbu najít útočiště. Našli jsme tam řadu klubů a mladé publikum, které do nich chodí. Jazz se nehraje ve velkých halách, důležitá je pro něj intimita, posluchači musí být součástí představení.

Měl jazz vliv i na rytmus hereckých výkonů a seriálového vyprávění?
Damien Chazelle má jazz v duši a svou režií prvních dvou epizod nastavil styl a tón, který působí jako improvizace, ač jde o improvizaci pečlivě naplánovanou. Což je vlastně i sám jazz. Jeho rytmus se určitě do vzhledu seriálu odrazil. I způsob, jakým Jack Thorne seriál napsal, je jazzový – jeho scény jsou delší, než čekáte, nebo naopak kratší, nejde o jednu plochou linku. Dynamicky se střídají scény s hudbou a bez ní. Ale především to je seriál o lidech, kteří hrají jazz.

Kapelu klubu The Eddy jste sestavili přímo pro seriál?
Dva hudebníci už se mnou hráli. The Eddy žije vlastně už skoro dekádu. Už v roce 2012 jsem dal dohromady skupinu. Odehráli jsme několik koncertů v L. A. a taky jsem s nimi napsal ony písně, především s Randy Kerberem, skvělým pianistou, který hrál na spoustě soundtracků včetně Hvězdných válek. Můj plán pak byl, aby se každý nový člen seriálové kapely Randymu vyrovnal. Vytvořili jsme nakonec snad nejvíc mezinárodní jazzovou kapelu v historii. Náš basista je z Kuby, saxofonista z Haity a Kanady, zpěvačka z Polska, pianista z Los Angeles a bubenice z Chorvatska. A všichni jsou skvělí. Každý den mě udivovali.

Jazz dříve reprezentoval i politické gesto. Může se jím znovu stát?
Asi už se nevrátí k dopadu, jaký měl, když ho hrál v 50. letech Miles Davis, ale i nyní je jazz pro každého, kdo touží po něčem jiném. Poslední dekády žijeme v určitém věku konformity, většina chce sledovat trendy. Jazz je v tomhle smyslu rebelantský, nejde o mainstream. Zato vám dává příležitost uspokojit vaši kreativní zvědavost.
Posledních dvacet let hudbu vytvářejí přístroje a myslím, že lidi jsou už připraveni na něco jiného, na návrat k člověku. Jazz má v sobě rytmus lidského srdce, udává ho živý bubeník, každý koncert je trochu jiný. Ale nejsem naivní a vím, že tyhle písně by se do rádia jen tak nedostaly. Když jsou ale obsažené v dobrém příběhu, to je jiná. Doufám, že se diváci zaberou do příběhu a u toho najednou zjistí, že se jim líbí i ta hudba. Zvlášť když ji vidí hranou naživo. Natáčeli jsme ty písně opravdu živě, což je bezprecedentní. Damien i Netflix na to naštěstí přistoupili, ač to natáčení dost zkomplikovalo. Ale živá hudba tvoří důležitou součást atmosféry seriálu.

Foto: Netflix, Berlinale