Potřetí natočil Espen Sandberg film o jednom z norských národních hrdinů. Po dramatech o válečném odbojáři MaxManus a o slavné výpravě Thora Heyerdahla Kon-Tiki se blíže podíval na osud polárníka a prvního muže na Jižním pólu Roalda Amundsena. Výpravný filmový portrét Amundsen natočený v norsko-švédsko-české koprodukci je nyní dostupný na dvd nebo ve videotéce Aerovod.cz.

Proč vás tak přitahují slavní Norové?
To je spíš náhoda. Max Manus a Kon-Tiki nebyly původně mé projekty, dostaly se ke mně. Žiju dost blízko muzea Thora Heyerdahla v Oslu, hned naproti stojí muzeum polární lodi Fram, na níž se plavil Amundsen. Mnohokrát jsem obě navštívil se svými dětmi a uvědomil si, jak jsou ty osudy filmové. U Amundsena mě zajímalo, proč měl na konci života tolik nepřátel, co udělal špatně, když byl jinak tak úspěšný. Začal mě zajímat celý jeho život, nejen jeho výpravy.

Jakou má Amundsen dnes v Norsku image? Stále patří mezi největší Nory?
Řekl bych, že ano. Skoro se počítá mezi otce zakladatele. Norsko získalo nezávislost v roce 1905 a on už se v roce 1911 stal prvním člověkem na Jižním pólu. V těch letech jsme hledali svou identitu, to co nás definuje a vyděluje od ostatních. A Amundsen svými úspěchy Norsko proslavil. V závodu o dosažení pólu navíc porazil britské impérium na vrcholu sil, jen tím, že byl dobře připravený a dobrý lyžař. To bylo Norům blízké a Amundsen se stal jejich hrdinou. Tak jsme se o něm i učili ve škole. Až když jsem si o něm četl, pochopil jsem, že jeho osobnost byla mnohem komplikovanější, než nám říkali. Říká se, že stále vyprávíme ty samé příběhy, jen vždy pro jinou generaci. Patří to k tomu, jak rozumíme životu a společnosti. Také to je varování, abychom neopakovali své chyby. Nyní se příběhy slavných vyprávějí znovu a už je v nich místo i na šedou zónu, nikdo už není černobílý. Já se chtěl takhle podívat na Amundsena.

Kupodivu o Amundsenovi zatím vznikla jen jedna norská televizní minisérie.
Ovšem i ona se soustředí jen na závod se Scottem k Jižnímu pólu. Můj film se zaobírá celým jeho životem.

A také jeho méně lichotivými stránkami, např. egoismem a nerozvážností. Jak na takový portrét reagovali Norové?
Když natočíte film o takové ikoně, reakce jsou polarizované, to je dnes běžné. Dokonce i několik kritiků napsalo, proč jsem vůbec točil film o takovém hajzlovi, což mi teda připadalo zvláštní. Hodně lidí ale ocenilo, že jsem jim ukázal celý obraz a že se mohli něco dozvědět. Ne že by ty informace byly tajné, ale museli byste se o ně zajímat, abyste se k nim dostali. V posledních pěti letech se objevilo několik deníků členů jeho výprav i Amundsenovy dopisy, spousta nových informací, které jsme mohli do filmu zakomponovat.

Amundsenův osud rámujete noční konverzací mezi jeho odcizeným bratrem a jeho milenkou, právě proto, abyste mohl dát proti sobě jeho kritika a obdivovatelku?
Ano, chtěl jsem diskutovat o tom, jaký byl. A nechtěl jsem sám rozhodovat, kdo má pravdu. Všichni mají pravdu. I na mě má řada lidí různé názory, moji rodiče, má bývalá žena, mé děti, kolegové. Tohle byl dobrý způsob, jak do filmu dostat diskusi o Amundsenovi a zároveň vytvořit emocionální cestu jeho životem a na pouhých dvou hodinách pokrýt všechny jeho významné expedice. Takže ten rámec má i strukturální význam.

Diskuse se vede také o tom, zda byl polárním badatelem, nebo dobyvatelem. Ve filmu vidíme, že ho u některých výprav motivovala jen vidina prvenství.
Amundsen udělal sice i spoustu vědecké práce, ale jen proto, aby byl schopný své výpravy financovat. Jinak bych řekl, že chtěl být hlavně první. Proto mi název jeho autobiografie Můj život polárního badatele připadá směšný. Zajímalo mě, proč se k tolika lidem choval tak bezohledně a jakou cenu za to zaplatil. Také jsem chtěl ukázat, že cenu za úspěch často platí ostatní, což je dobré si připomínat i dnes, kdy stále obdivujeme lidi schopné extrémů. Nevím, jestli se mi podařilo všechny otázky ohledně jeho charakteru zodpovědět, ale určitě mě jeho psychologie zajímala.

Proč myslíte, že lidi tak uctívají lidi jako Amundsen?
Máme tendenci oslavovat ty, kteří rozpínají hranice, ukazují nám, že člověk dokáže víc, než si myslel. A také podle mě nejsme schopní pobrat moc komplikované příběhy a radši se soustředíme na jednotlivce, který něco dokázal, jako by to zvládl sám. Amundsen samozřejmě na žádné výpravě sám nebyl.

Chtěl byste s někým ze svých hrdinů kamarádit?
Asi s Maxem Manusem. Ale myslím, že všichni tři byli zajímaví. I když Amundsen byl dost náročný, typ „buď jste se mnou, nebo proti mně“. Ve velké společnosti moc nevynikal, nerozuměl společenským kódům. Měl radši malý svět, který mohl kontrolovat.

Naučíte se i něco o sobě, když studujete životy jiných?
Určitě, doufám, že také divák se něco o sobě dozví, když se na ty filmy pak dívá. Když si věci necháváte pro sebe, neobohatí vás to. Člověk musí věci sdílet. Součástí Amundsenovy tragédie bylo, že zapomněl na lidi, na rodinu a přátele a šel jen za svým cílem, stal se jen dobyvatelem. Až už nebyl kus země, kterou by mohl dobýt.

Tak se vydal do vzduchu.
Jenže nic jiného jeho identitu už netvořilo. Byl pouze polárníkem. Myslím, že ti, kteří se věnují jenom své kariéře, si vždy v určitý okamžik uvědomí, že zůstali sami.

Do role Amundsena jste si vybral znovu Påla Sverre Hagena, který vám hrál i Heyerdahla. Proč?
Především proto, že ho považuju za skvělého herce a máme k sobě blízko, pracovně i osobně. Amundsen je náročná postava, navíc jsme na natáčení měli jen 33 dní a Pål musel denně sedět pět hodin v maskérně. Takže jsem potřeboval někoho velmi profesionálního, s nímž se mi dobře komunikuje. Někoho, kdo mi věří a já jemu a můžu se s ním pustit do odvážných a těžkých věcí. Pål byl pro mě znovu přirozenou volbou. Dali jsme mu jiný nos, tak aspoň vypadá trochu jinak.

Amundsen je první celovečerní film, který jste natočil bez Joachima Rønninga. Jak to šlo?
Vlastně mě překvapilo, jak jsem se cítil v pohodě a jak mě to bavilo. Vím, že Joachim to u svého prvního samostatného filmu cítil stejně. Oba jsme dospěli do fáze, kdy jsme si chtěli něco zkusit sami. Bylo to zajímavé, třeba jsem teď úžeji než dřív pracoval s kameramanem.

Jaké bylo natáčení v Česku?
Točili jsme tam všechny scény z Osla, z těch 33 dní jsme jich v Česku strávili pětadvacet. Chtěl jsem tam natáčet, máte dobré exteriéry i interiéry pro historické filmy a také silnou filmovou tradici a dobré filmové štáby. Lepší než v Norsku. Natáčel jsem v Česku už reklamy a určitě se tam vrátím. A pro producenty bylo důležité, že mohli díky pobídkám dostat část peněz zpět.

Mimochodem, máte oblíbený český film?
Spíš režiséra a tím je samozřejmě Miloš Forman. Z jeho filmů nedokážu vybrat jen jeden.

Kromě České republiky jste Amundsena točili také na Islandu. Jaké výzvy přinesla tamní zima?
Tu největší představoval paradoxně fakt, že tam taková zima zas nebyla. Museli jsme ji vytvořit. Během příprav mrzlo, jenže při natáčení začalo pršet. Což je prý pro Island typicky. Museli jsme pak využít sněhová děla a triky. Natáčet ve sněhu je obecně těžší a nepříjemnější, musíte zakrývat stopy po štábu apod. Herci ale byli u nás v pohodě. Byli oblečení do kožešin a cítili se jako doma u krbu. Takže si ani nestěžovali, když museli být venku dvanáct hodin v kuse.

Bylo to pro vás ale přece jen méně náročné natáčení než Piráti z Karibiku 5, ne?
To ano. Ale každý film má své výzvy, pokud ne, tak si práci moc zjednodušujete. Jen se to projekt od projektu liší.

V Hollywoodu vám pirátské dobrodružství nabídli, protože jste získal oscarovou nominaci za dobrodružství na moři? Nebo jste dostal po úspěchu Kon-Tiki i jiné druhy scénářů?
V podstatě ne. Je to, jak říkáte, najednou jsme byli experti na filmy na moři. I když na moři samotném jsme Kon-Tiki točili maximálně dva dny, chápali jsme, jaké obtíže takové snímky obnášejí. Takže rozumím tomu, proč nám podobné příběhy nabízeli. Ovšem jako režisér chcete vyzkoušet i něco jiného.

Vy jste s mezinárodním, hvězdně obsazeným filmem už začal, tuto možnost vám nepřinesl až úspěch Kon-Tiki. Jak se dva Norové dostali k Salmě Hayek a Penélope Cruz?
Nejdřív jsme chtěli natočit norský film, ale nikdo nám nevěřil. Točili jsme mezitím reklamy, i pro EuropaCorp Luca Bessona a ten nám pak nabídl režii Sexy Pistols. Ty celkem uspěly, ale ne zas tak moc, tak jsme se vrátili domů, s tím, že to byla aspoň zajímavá zkušenost. Pak jsme mohli natočit Maxe Manuse, téma nám bližší, které jsme mohli víc pojmout po svém. Ten se vydařil, pak přišlo Kon-Tiki, nominace na Oscara, a tím jsme se vrátili na mezinárodní cestu. Teď bych rád dělal obojí, natáčel doma i ve světě, kde je víc peněz, větší publikum a větší profesionalita celého štábu. Pro Hollywood přece jen pracují ti nejlepší z nejlepších.