Finále Plzeň 2022: Žádný strach, že se promění v prach

FinalePlzenlogo resizeV centrum českého filmu se na šest dní proměnila Plzeň, kde se odehrál tradiční, už 35. ročník festivalu českého filmu Finále Plzeň (23. – 28. 9. 2022). Covidová doba pro mnohé české filmaře i organizátory festivalů s nadějemi odeznívá a obě strany filmů, ti, co ho vyrábějí, i ti, co ho promítají, doufají, že žádné lockdowny jejich práci už neohrozí. Finále podobně jako třeba festival v Karlových Varech nedostatkem diváků netrpěl. Publikum bylo zvědavé na nový český film, a jak uvedla ředitelka Finále Eva Veruňková Košařová, odliv diváků z kin pro ně paradoxně představuje spíš výhodu, protože diváci čekali na festivalové uvedení filmů, které jim v kinech často uniklo. Navíc někteří diváci už měli zmatek v tom, jaká pravidla pro běžnou návštěvu kina momentálně platí, tak raději nikam nechodili.

Velkou změnu, a jak organizátoři Finále zjistili, velmi výhodnou, přinesla covidová doba v přesunu festivalu na září. Pohledem plzeňské perspektivy a s ohledem na další festivaly v Česku i v zahraničí je to pro organizátory pozitivum: „Díky zářijovému termínu může Finále každoročně nabízet mnohem víc filmů Boemo resizea v premiérách i snímků, které se čerstvě zúčastnily zahraničních festivalů,“ vysvětluje Kosařová a dodává, že i v budoucnu tak festival zůstane podzimní sklizní. Hned zahajovací film Il Boemo její slova zvýrazňuje a podtrhává. Nový film českého režiséra Petra Václava se v Plzni promítl pár dnů po své světové premiéře na filmovém festivalu v San Sebastianu, a v Plzni o něj byl takový divácký zájem, že byla přidána další projekce. Podobně přidanou projekci měla i aktuální novinka v českých kinech Jan Žižka od režiséra Petra Jákla. Nejsou to ovšem historická témata, která by české diváky vábila do kin. Jsou to spíš určité specifičnosti, a to se na festivalu Finále vylouplo poměrně zřetelně. Například díky filmům Il Boemo se sansebastianským a oscarově nominačním leskem, díky filmu Banger s pohledem na rapperskou komunitu nebo díky Janu Žižkovi coby nejdražšímu českému filmu.

Jak se dostat k úspěchu

Il Boemo vypráví příběh zapomenutého českého hudebního skladatele Josefa Myslivečka. Dobový kostýmní velkofilm v hlavní roli s českou pop star Vojtěchem Dykem na první pohled působí jako anachronická anomálie v současném mezinárodním filmovém klimatu. Filmařsky velmi dobře a pečlivě natočený film je českým vyslancem do boje o Oscara.Boemo3 resize

Il Boemo, jak se Myslivečkovi v zahraničí pro jeho nesnadno vyslovitelné příjmení říkalo, se zaměřuje na dobu, kdy Mysliveček odešel z Prahy do Itálie a snažil se prorazit na mezinárodní scéně, v centru tehdejšího hudebního života. Vykresluje ho jako muže, který má rád hudbu, ženy i libertinský způsob života. Toužil po úspěchu, uznání, přízni žen, i když jeho život byl hlavně zpočátku z ruky do pusy. Poprvé ho poznáme krátce před jeho smrtí s maskou, která zakrývá tvář těžce znetvořenou nemocí. Pak v retrospektivě příběh přeskočí do Benátek roku 1765, kam přijde z Prahy mladý nadějný hudebník, zápasící o přežití s lekcemi hudby pro bohaté šlechtičny. Vidíme setkání s podivně obsesivním neapolským králem i s neuvěřitelným talentovaným chlapcem jménem Wolfgang Mozart, který údajně Myslivečka obdivoval. Ostatně scéna setkání s malým hudebním géniem patří ve filmu k půvabným a svým způsobem ohromujícím. A tak trochu je i vysvětlením toho, že zatímco Myslivečkovo jméno dnes znají jen milovníci hudby, Mozartovo jméno se stalo téměř synonymem pro hudbu a zná ho každý.

Proto byl možná nejbližším filmovým partnerem zahajovacího filmu Il Boemo na Finále ze všech filmů Banger od režiséra Adama Sedláka. Zdánlivě film z opačného spektra, a přitom oba jedou ve stejné koleji – jak v závěru Bangeru slova průvodní písně Banger resizePrach prozrazují, jde o strach hlavního hrdiny, aby nebylo zapomenuto jeho jméno – „všechno, co jsem měl, se proměnilo v prach, jediný, co ve mně zbylo, je strach, že nebudou znát mý jméno, že nebudou znát můj ksicht.“ Píseň zpívá slavný ostravský rapper Sergei Barracuda, který ve filmu hraje sám sebe. Ovšem hlavní postavou, k níž tenhle strach směřuje, je mladý dealer drog Alex, toužící stát se jako jeho vzor slavným rapperem se slavným hitem, neboli bangerem, řečeno slovy rapperské komunity. Podobně jako Mysliveček v 18. století i Alex v 21. století touží proniknout mezi hudební elitu a podobně jako Mysliveček hledá vlivné muzikanty neboli žebříček k hudebním výšinám. Alex pro to musí momentálně sehnat 5000 Euro, aby mohl se slavným Barracudou natočit klip, který mu k té slávě má dopomoct. Nejvíc mu ale pomáhá jeho parťák, schopný cokoliv zařídit, vyřídit, obstarat – permanentně sjetý zvukař Láďa (výborný herecký výkon mladého herce Marsella Bendiga), který má neuvěřitelné hlášky, paradoxně občas velmi inteligentní. Není možné tady nepřipomenout zdrogovaného hrdinu ze Samotářů, jehož hraje Jiří Macháček. Je to právě Láďa, kdo se nakonec ohradí proti Alexově snaze hrabat se po slavných ikonách nahoru a napadne taky slova druhého páteřního singlu filmu Banger, tentokrát Alexova, podle nichž chce Alex všechno a všechny „pochcat“.

Ač to zní paradoxně, i stylem natáčení a vyjadřování se Banger přibližuje k Il Boemu. Il Boemo své prostředí charakterizuje dominantně italštinou a občas češtinou či němčinou, Banger jazykem ze své komunity, který občas pro neznalce rapperové bubliny potřebuje překladače. Navíc celý Banger je natočený na iPhone. Roztřesený obraz se necelé dvě hodiny dá zvládnout, doplněný o různá virální videa a ukázky coby ironické komentáře jako AZ kvíz nebo pohádka Jak pejsek s kočičkou dělali dort jsou zábavné a použité v přiměřené míře.

…a vítězem se stává

Hlavními vítěznými českými filmy za uplynulý rok, jak to viděly mezinárodní poroty v Plzni, se staly český debut Kdyby radši hořelo a z dokumentárních filmů Jak jsem se stala partyzánkou.Kdybyhorelo resize

Kdyby radši hořelo mělo svou světovou premiéru v sekci Panorama na Berlinale v únoru. Svou atmosférou připomíná filmy československé nové vlny 60. let, svým názvem konkrétněji i Formanův film Hoří, má panenko. I tady jsou v centru dění místní hasiči, především mladý Standa, jemuž se nikdy nic nepodaří, a o generaci starší hasič Broňa, čerstvý vdovec. Ten má ke Standovi otcovské vztahy a Standa je s vděčností přijímá. Příběh se odehrává se na malé moravské vesnici, kdy při velikonočních slavnostech najede do skupiny lidí auto a ve vesnici se rozhodne, že je to teroristický útok, za nímž stojí zlí Arabové. To je jedna linie ve filmu, který svou pomalou poetikou může některé diváky iritovat. Debutant Jan Koloman Rybanský nakukuje do kuchyně různých postav a přestavuje jejich myšlenkové pochody, až z toho všeho sestaví vesnici trochu xenofobní, věřící dezinformacím, s nacionalistickými nebo patriotickými náladami. Není to ale politický film, je to komedie, ba dokonce nadsázka, groteska. Pokud ji někdo vezme vážně, bude se jedině rozčilovat, že film ukazuje venkovany jako hloupé burany.

Partizanka2 resizeDokument Jak jsem se stala partyzánkou zavádí diváky na Slovensko a k tématu slovenského partyzánského povstání za druhé světové války. Režisérka a hlavní vypravěčka i hybatelka filmu Vera Lacková zjistila, že její pradědeček romského původu byl partyzánem při slovenském národním povstání. Začala pátrat po jeho historii a zjistila, že na Slovensku působilo víc romských partyzánů. Hledala jejich stopy a to ji dovedlo až ke snaze uspořádat výstavu o romském odboji jako poctu všem romským partyzánům, na něž slovenská veřejnost ve svých historiích pozapomněla. Jde o několikaletý sběr materiálů a pátrání. Lacková je zpočátku trochu osamocená se svou snahou, podporu čerpá jen ze své nejbližší rodiny, potom se jí ale daří přelévat svůj entuziasmus i do dalších lidí. Plzeňská mezinárodní porota ve filmu ocenila snahu režisérky Very Lackové dostát historické spravedlnosti a zviditelnit dosud neviděné.

Klid a neklid

Hrdinka, která nechce po smrti svého manžela čekat, až se i ona obrátí v prach, ale chce ještě v důchodu něčím vyniknout, přijela do Plzně v novince Buko resizerežisérky Alice Nellis Buko. Buko se tváří jako standardní story o ženě, která překoná svůj strach a začne nový život. Ono to tak i je. Je to film, který podobně jako Banger bude působit především na domácí české publikum, a podobně u něj bude úspěšné. A na rozdíl od Kdyby radši hořelo, s nímž ho zase spojuje téma vesnického prostředí, tady nejde o žádnou satiru nebo grotesku české vesnice a jejích přitroublých nebo nepřitroublých obyvatel.

Osmašedesátiletá lékařka Jarmila po smrti svého muže neprodá venkovskou chalupu a rozhodne se v ní žít dál se zvířaty, která její manžel miloval a ona nesnášela. Na filmu Buko je nejpříjemnější jeho klidné plynutí, jeho nenásilné vtažení do příběhu několika lidí, jeho naprosté nemoralizování a zdánlivá obyčejnost. Možná to není ta nejlepší pocta pro film, ale dost možná podobně jako Jarmila někteří lidé v určité fázi života potřebují banalitu, obyčejnost, běžné denní rituály a pocit potřebnosti k tomu, aby se mohli nadechnout a žít dál. A to všechno Alice Nellis se svým Bukem naplňuje.

Jeden z nejlepších českých filmů pro mě osobně nakonec ale přišel z Polska. Koprodukční film Nezanechat stopy byl sice zařazený díky svému českému koprodukčnímu podílu do plzeňské soutěže Nezanechatstopy resizeo Zlatého ledňáčka pro nejlepší český film, ale s českou skutečností nemá obsahově nic společného, to zůstává čistě polský. Natočil ho mladý polský režisér Jan P. Matuszyński, který se narodil rok po události, o níž ve filmu vypráví, v roce 1984, a sám už nemohl zažít děsivou dobu polského výjimečného stavu a pronásledování za vlády premiéra Wojciecha Jaruzelského.

Nezanechat stopy byl pokyn provládních vojáků, kteří zatýkali odpůrce režimu nebo i jen jeho zdánlivé protivníky, aby při fyzickém týrání bili vyslýchané do břicha, protože to na těle zvnějšku nezanechá stopy. Tohle se stane ústřední dvojici mladých mužů v roce 1983 – policie je bezdůvodně zatkne na náměstí, odvede na služebnu a jednoho z nich zmlátí tak, že na následky vnitřních zranění zemře. Druhý chlapec se tak stane jediným svědkem a osobou silně pronásledovanou politickou mocí. Příběh je natočený na základě skutečných událostí. Výborné herecké výkony, výborně zachycena atmosféra začátku 80. let v Polsku a doba Solidarity, výborně napsaný a věrohodný scénář, dialogy i situace. Nezanechat stopy je silně politický film, a současná bezdůvodná ruská agrese na Ukrajině dává i tomuto filmu novou dimenzi a aktualizaci.

 

Vyhľadaj

2percenta

220x220stavoing

Táto webová lokalita používa súbory cookie pre lepšie používateľské prostredie. Ochrana osobných údajov tým nie je dotknutá.