Londýnský filmový festival, BFI London Film Festival, funguje, minimálně pro evropské filmaře a cinefily, jako pomyslná tečka za uplynulou festivalovou sezónou. Jeho zvláštní postavení definuje jednak jeho statut - nepovažuje se za tzv. áčkový festival a tudíž může v soutěžích uvádět filmy i bez premiérové exkluzivity, a zároveň datum jeho konání - odehrává se totiž až na podzim, tedy po všech dalších významných festivalech.

Díky tomu může ve svém programu uvádět vybrané či dokonce vítězné snímky z programu jiných přehlídek a využívat ohlasu a slávy, které s sebou tato díla už nesou. Letošní ročník nebyl výjimkou, ale zároveň se vlivem několika titulů ohlášených na poslední chvíli mohl BFI LFF zařadit mezi všechny letošní festivaly s nebývale silným line-upem.

Hlavní soutěž i tak nabídla několik světových premiér - například film polské režisérky Małgorzaty Szumowské s názvem The Other Lamb, který pro tvůrkyni doposud pevně svázanou s rodnou zemí znamená první snímek v anglickém jazyce (a irsko-belgicko-americkou koprodukci). Dosavadní filmy Szumowské byly s úspěchem uváděny na Berlinale (Tělo získalo v roce 2015 cenu za režii, Tvář zase v 2018 zvláštní cenu poroty) a premiérové uvedení na méně prestižním festivalu (což Londýn bohužel v rámci filmového průmyslu je) neznamená dobré vyhlídky. Atmosféra a nastavení děje jakoby inspiračně vycházelo z Příběhu služebnice Margaret Atwoodové - v dystopické společnosti žije v ústraní skupina žen pod vedením charismatického Pastýře (v originále Shepherd). Jejich minispolečenství se straní jakémukoli zásahu zvenčí a Pastýř všem ženám vládne pevnou rukou a bezmeznou autoritou. Hlavní postava filmu, dívka Selah, je už druhou generací, která žije v tomto kultu a která, tím pádem, nikdy nepoznala život mimo něj. Během jejího dospívání ji však začnou přepadat záblesky jako by z jiné reality. Začne zpochybňovat vůdcovské postavení Pastýře, což dá vzniknout krvavému povstání ve zvláštní kombinaci s jejím vlastním coming-of-age osudem.

Právě film Szumowské jako by nejhlasitěji komunikoval snahu festivalu o genderovou vyváženost - LFF se opakovaně pyšní největším procentem žen-režisérek v zastoupení soutěžních sekcí (stejně tak je ženami tvořeno téměř celé programové oddělení). Podobné tematické echo lze spatřit i v guatemalsko-francouzském filmu La Llorona režiséra Jayro Bustamanta. Čeští a slovenští diváci budou pravděpodobně znát film s téměř totožným názvem - La Llorona: Prokletá žena - který se v tuzemských kinech objevil v dubnu letošního roku. Navzdory tomu, že oba zmíněné snímky vychází z téže mexické pověsti o tzv. Plačící ženě, prokleté dívce, která ze smutku z opuštění utopila v řece své dvě děti a nyní je za trest lapená v prostoru mezi světy, kde jen bloudí a pláče, nemohou být oba filmy odlišnější. Druhý jmenovaný je pouhým hororovým konzumním kompilátem, zatímco Bustamanto do příběhu dostává daleko hlubší rovinu. Plačící žena v jeho podání je přízrakem, který se v podobě mladé uklízečky reinkarnuje v rodině starého guatemalského generála, s nímž právě probíhá soud za jeho válečné zločiny spojené s genocidou páchanou na domorodém obyvatelstvu. Ačkoli film rámcově vychází z pověsti a využívá hororové postupy, stěžejní rovina se odehrává v psychologické linii hlavních postav a režisér se snaží zkoumat otázky svědomí, vlastní viny, ale předně - kolektivní a rodinné viny.

Vítězem hlavní soutěžní sekce se nakonec stal mezinárodně koprodukovaný snímek kolumbijského režiséra Alejanda Landese s uhrančivým názvem Monos. Film měl premiéru v lednu letošního roku na filmovém festivalu Sundance, kde získal Zvláštní cenu poroty (film se dočkal i mimosoutěžního uvedení na festivalu v Karlových Varech). Děj snímku začíná na odloučeném horském vrcholu, kde dlouhodobě táboří, trénuje a hlídá skupina dětských vojáků pod kódovým názvem Monos. Landes nám neříká nic o jejich minulosti ani o jejich rodinném či sociálním zázemí - jsme s nimi tady a teď, během tvrdého a náročného fyzického výcviku, na který jednou za čas dojíždí dohlížet sadistický a přísný (a dospělý) vedoucí. Situace uvnitř skupiny se velmi záhy vyostří a divák se stává svědkem politicko-mocenských bojů, které režisér ukazuje na společenství dětí, jež místy vypadají jako skupina pouze si na vojáky hrající. Jednoznačně nejdominantnější filmovou složkou je zde téměř neustále se pohybující kamera snímající dynamické prostředí, v němž se celý děj odehrává - ať už jde o mraky potažené vrcholky kolumbijských hor s nekonečným rozhledem nebo až hmatatelně fyzicky působící džungli, která ožívá v druhé polovině příběhu. Landes vyústěním filmu nechce nabídnout odpověď na podstatu dramatického děje a nechává rezonovat poslední repliku, která přenáší břímě odpovědi z režiséra na diváka.

Přestože druhá soutěžní sekce sdružuje režijní debuty, i tak se v ní objevilo několik slibných titulů, které se opět ve větší míře už promítaly na jiných festivalech, jako například australský Babyteeth, což je můj osobní favorit z festivalu v Benátkách (psal jsem o něm zde: https://www.filmpress.sk/festivaly/benatky/6626-co-pinesly-benatky-2019). I vítěze této sekce měli už diváci možnost zhlédnout, a to konkrétně v hlavní soutěžní sekci Cannes. Režisérka Mati Diop se stala vůbec první ženou s tmavou pletí v historii soutěže o Zlatou palmu za svůj debut si odvezla Velkou cenu poroty. Příběh snímku Atlantique vypráví o skupině žen, které v hlavním městě Senegalu, v Dakaru, čekají na návrat či aspoň zprávu od svých mužů a partnerů. Ti se vydali na cestu přes moře, aby si zajistili práci, a mohli tak svým rodinám kompenzovat finanční ztrátu, vytvořenou tříměsíčním odkladem výplaty od místního stavebního magnáta. Ačkoliv zápletka působí takto ve zkratce jako potenciál k až dardenovskému sociálního dramatu, Diop se s tématem vypořádává spíš v intencích hypnotického magického realismu. Ve zdánlivě přímočarém příběhu se brzy začnou objevovat nadpřirozené prvky a pouhý somnambulismus získává na abstraktnějších konturách, když se duše utonulých mužů vrátí, aby si s majetnickým byznysmenem vyrovnaly účty. Navzdory občasné filmařské naivitě působí snímek ve svých základech sebejistě, o čem svědčí i jeho nedávná akvizice pro streamovací službu Netflix - což lze chápat také jako snahu tohoto gigantu nabízet i filmy pro náročnější diváky.

Poslední z trojice hlavních soutěžních sekcí (tvůrci krátkých filmů teď prominou) patří dokumentárním filmům, z nichž vítěz opět pojednává o vzpouře, v tomto konkrétním případě proti rasismu. Ve filmu White Riot sleduje režisérka Rubika Shah historii hnutí Rock Against Rasism, které vzniklo v roce 1976 jako reakce na sílící proti-imigrační tendence v tehdejší společnosti. Ty paradoxně vyprovokoval Eric Clapton, když na svém koncertu v Birminghamu pronesl poznámku o ”přeplněnosti Británie” a vyzval pro volbu konzervativního politika Enocha Powella. Shah prostřednictvím dobových archivních materiálů zobrazuje průběh a atmosféru koncertů, které se konaly pod záštitou RAR a plnily sdružující funkci pro anti-fašistický a anti-rasistický odboj. Snaha hnutí vyvrcholila obrovským koncertem v roce 1978 v londýnském Victoria Parku, kde vystoupili například The Clash, kteří, jako masově populární interpreti, pomohli šířit myšlenky RAR napříč celou Anglií.

Mimo soutěžních kategorie nabízí LFF celou řadu vedlejších programových sekcí, které jsou věnovány buď tematickým nebo společenským fenoménům či přímo žánrovým filmům jako jsou např. Debate, Laugh, Love, Cult, Thrill nebo případně Speciální uvedení. Napříč těmito sekcemi mohli diváci zhlédnout snímky, o kterých se již delší doby hovoří - sportovní Le Mans '66, už teď kultovní Lighthouse Roberta Eggerse, vítěze torontského festivalu Jojo Rabbit, historického bojovníka za pravdu Agnieszky Holland Mr. Jones a exkluzivně, jako zakončovací film, také Scorseseho tříhodinový opus Irishman.

První jmenovaný Le Mans´66 jde do tuzemských kin v polovině listopadu a vypráví o seznámení a přátelství technika Carrolla Shelbyho a závodníka Kena Milese, kteří v 60. letech dokázali přerušit nadvládu automobilky Ferrari a vyhrát jeden z nejnáročnějších závodů světa v automobilu vlastní konstrukce. Film (i příběh) má nejblíž k výbornému závodnímu dramatu Rivalové, ale na rozdíl od něj spoléhá režisér James Mangold (známý především svými posledními filmy o Wolverinovi) na vysloveně nekonfliktní vztah hlavních postav, kteří jsou spolu nuceni bojovat proti ostatním nepříjemnostem a komplikacím. Těžištěm, na němž film stojí, jsou samozřejmě závodní scény, které Mangold snímá velmi dynamicky a zblízka, takže se na diváky přenáší pocit z rychlosti (ne náhodou bude Le Mans '66 uváděno i ve 4DX verzi).

Film Jojo Rabbit se stal miláčkem torontského publika, které mu poměrně očekávaně udělilo hlavní cenu - a není divu, publikum v Londýně jej přijalo podobně vřelým způsobem. Režisér Taika Waititi si ve filmu o malém chlapci vyrůstajícím pod taktovkou nacistické ideologie zahrál vedlejší roli - fiktivního kamaráda, kým není nikdo jiný než sám nacistický vůdce. Waititi příběh pojednává jako satiru na režim, humorem oscilující mezi stylem Monty Pythonů a minimalismem Wese Andersona. Film sice vstoupí do našich kin až po novém roce, ale jelikož snímek vznikal v Praze a okolí, měla by se ještě do konce roku konat speciální projekce za účasti tvůrců pro štáb, který na něm participoval.

Letošní festival v Cannes promítal dva filmy, na které se téměř nedalo dostat - Tenkrát v Hollywoodu Quentina Tarantina a Lighthouse Roberta Eggerse. Londýnské publikum tak mělo po Cannes exkluzivní příležitost vidět snímek, o němž se už od prvních zveřejněných informací začala tvořit očekávání: Eggers totiž film snímal na filmovou surovinu a na technologii, která souvisí s dobou, v níž se příběh dvou strážců majáků odehrává - cca 30. léta minulého století. Výsledkem je nesmírně hutná obrazová složka, kterou doplňuje zneklidňující hudební a hlavně zvukový doprovod, jenž často ohlušujícím způsobem doplňuje výjevy šílenství hlavních postav, vystavených dlouhodobé izolaci a strašidelným příběhům.

S Mr. Jonesem soutěžila Agnieszka Holland na letošním Berlinale, avšak neúspěšně a snímek teď sklízí úspěchy buď na menších nebo lokálních festivalech (např. získal Hlavní cenu na přehlídce polských filmů v Gdyni). Sledujeme v něm skutečný příběh mladého britského novináře, který jako první informoval západní svět o hladomoru ve stalinistickém Sovětském svazu - a Západ jej nevyslyšel. Holland děj doplňuje druhou rovinou, sekvencemi, v nichž George Orwell píše Farmu zvířat, čímž metaforicky rozšiřuje tematické vyznění filmu.

Zakončení festivalu patřilo dalšímu očekávanému titulu - stopáží, ambicemi i rozpočtem epickému mafiánskému dramatu Irishman, které natočil legendární Martin Scorsese pro platformu Netflix. Ta na výrobu filmu poskytla až 200 milionů dolarů, které většinově padly na vizuální efekty, neboť Scorsese chtěl do rolí mafiánů obsadit své stálé spolupracovníky Roberta De Nira či Joea Pesciho a poprvé také Ala Pacina, kteří se ve filmu objevují ve svých digitálně omlazených podobách (jedná se o čím dál více využívanou techniku nazvanou de-aging). Tří a půl hodinový Irishman přijde na Netflix 27. listopadu, ale je možné, že stejně jako v případě loňské Romy dojde k jeho omezené kinodistribuci.

Filmový festival v Londýně většinou nenabízí žádná velká překvapení, ale pro návštěvníky se může jednat o zajímavou možnost, jak si doplnit kinematografické znalosti uplynulého roku. V případě oficiálních selekcí se letos festival dramaturgicky zaměřoval na  silné jedince, nejčastěji ženy, které se rozhodnou vzbouřit proti bezpráví - ať už společenskému nebo osobnímu. V kontrastu s veřejným vystupováním některých dalších festivalů jde o noblesní cíl.