Berlinale každoročně zahajuje evropskou festivalovou sezónu a druhý ročník pod vedením umělecké ředitelky Tricii Tuttle budil dlouho dopředu očekávání, zdali se jí a jejímu týmu podaří znovu etablovat jméno festivalu, obnovit věhlas či aspoň lépe definovat programovou skladbu. Na jednu stranu v line-upu sice ubylo mainstreamových jmen režisérů a režisérek, nicméně několik velkých hvězd se přece jen po, někdy deštivém jindy zasněženém, červeném koberci prošlo: Ethan Hawke, Sam Rockwell, Neil Patrick Harris, Bella Ramsey... nebo třeba Dua Lipa.Ta sice jen doprovázela svého partnera, herce Calluma Turnera, ale svou přítomností vyvolala u návštěvníků velké nadšení.

O nadšení se však nedá mluvit v případě poroty, jejíž prezident, legendární Wim Wenders, se na úvodní tiskové konferenci postaral o zažehnutí kontroverze, k níž se pořadatelé museli opakovaně vracet a vymezovat. Stačila k tomu poznámka, že „filmaři by se měli držet od politiky zpátky,“ která byla sice nešikovná a zkratkovitá, ale v následujících dnech překrucována, zesměšňována, vytrhávána z kontextu a obracena proti festivalu, jenž se naopak politicko-aktivistických gest a filmů nikdy nebál. Tento skandál navíc v kontextu vítězství nejpolitičtějšího filmu může u cyniků vzbuzovat dojem, že toto rozhodnutí je snaha umlčet kritiky.

Zlatého medvěda si letos odnesl berlínský rodák s tureckými kořeny, İlker Çatak, který se na Berlinale zapsal už v roce 2023 mimořádně podařeným snímkem Sborovna, později nominovaném na Oscara. Letos se ze sekce Panorama přesunul do hlavní soutěže díky filmu Žluté dopisy, vyprávějícím o politickém systému, v němž se protirežimní manželé ocitnou najednou bez práce. Ekonomický tlak a ztráta jistot a přátelství se začne promítat i do partnerského a rodinného života, což testuje vztahy a postupně je rozežírá. Snímek je ve svém důsledku převážně konverzačním dramatem, které sice má silné a rezonující téma, ale rozhodně nepatřilo k favoritům soutěže.

Tím naopak bylo těžké černobílé drama Rose od Rakušana Markuse Schleinzera, jehož předchozí snímky soutěžily na všech dalších světových festivalech, včetně Cannes, Toronta či San Sebastiánu. Rose se odehrává v sedmnáctém století v krajině zničené právě skončenou třicetiletou válkou. Do obezřetné protestanské vsi přichází Rose, voják, hlásící se na základě dokumentů k opuštěnému stavení na samotě. Vesničané jsou nedůvěřiví, ale vojákovy peníze a odvaha komunitu přesvědčí, aby jej přijala mezi sebe. Pravda je však taková, že Rose je ve skutečnosti žena, jež si svobodu zajišťuje přetvařováním. Tlak společnosti nakonec stejně sílí a Rose se situace začíná hroutit. Favorizovaný snímek získal ocenění za nejlepší herecký výkon v hlavní roli pro úžasnou Sandru Hüller, o níž se v zákulisí vtipkovalo, že pokud by Berlinale stále mělo herecké ceny zvlášť pro každé pohlaví, mohla by se klidně ucházet o obě.

O cenu pro nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli nakonec získali společně Tom Courtenay a Anna Calder-Marshall za film Queen At Sea. V něm ztvárňují starý manželský pár, potýkající se s brilantně nastavenou výchozí situací: dcera (v podáníJuliette Binoche) přichází na návštěvu za matkou (Calder-Marshall) s těžkou demencí. Dveře do pokoje ale otevře právě v okamžiku, kdy má s matkou s nepřítomným výrazem sex nevlastní otec (Courtenay). Dcera se rozčílí a zavolá polici, neboť doufá, že mu někdo povolanější nařídí s těmito aktivitami přestat. Telefonát ale roztočí kola byrokracie, automatizace, neosobního chování a vyšetřování, které zdaleka přesahují komfortní hranice všech zúčastněných. Film pokládá otázky ohledně konsentu, zdraví, zodpovědnosti, ale i toho, jak může být složitá role dětí i rodičů. Všichni herci podávají nadstandardní výkony a zejména téměř devadesátiletý Courtenay je skutečně obdivuhodný. Snímek získal i Cenu poroty, ale mezi kritiky se hodnocení filmu pohybovalo spíš někde u průměru. Jedni sice vyzdvihovali silné téma a citlivé zpracování, jiní zase poukazovali na schematičnost a strukturální strojenost.

O stupeň výš, na Velkou cenu poroty, nicméně dosáhl další z favorizovaných filmů, turecký snímek s názvem Spása (Salvation) režiséra Emin Alpera – ten už v roce 2012 vyhrál na Berlinale svým debutem prestižní Cenu Caligari, o níž bude ještě řeč níže v textu. Ve Spáse sledujeme boj mezi dvěma vesnicemi v odlehlé části tureckých plání. Mesuta, bratra vůdce jedné z vesnic, pronásledují podivné vidiny, které začínají nahlodávat jeho pevné přesvědčení. Stále více eskalující násilí mezi znesvářenými vesnicemi, pochyby v manželském životě a náboženské motivy se postupně proměňují ve strach, paranoiu, a nakonec i fanatismus. Toto nekompromisní drama se však odvíjí pomalu a důsledně a navzdory zasazení do velmi specifického kulturního prostředí, vyjadřuje se k celkové situaci ve světě až strašidelně přesně.

Stříbrného medvěda za nejlepší režii si nakonec odnesl britský režisér Grant Gee, jehož do této doby převážně proslavily hudební dokumenty – kupříkladu o Radiohead nebo o Joy Division. Snímek, který přestavil berlínskému publiku, se jmenuje Everybody Digs Bill Evans podle stejnojmenného jazzové alba nesmírně talentovaného pianisty. V roce 1961 je na vrcholu, ale vše se má změnit – jeden z jeho spoluhráčů, kontrabasista Scott LaFaro zahyne při autohavárii a Evans upadá do těžké existenciální deprese. Představený film je jednak poctou hudební, ale také vizuální. Velmi stylizovaná černobílá kamera se odkazuje na to nejlepší z filmu-noir a skákání v časových liniích směřujících až do okamžiku Evansovy smrti doprovází vždy i příslušná změna filmového jazyka.

Kanadská Nina Roza získala ocenění za nejlepší scénář pro autorku Geneviève Dulude-De Celles. V napínavém příběhu o vině, smíření a zátěži z minulosti sledujeme Mihaila, který se v devadesátých letech po smrti ženy přestěhoval s devítiletou dcerou Rozou z Bulharska do Kanady. Zde se z něj stal odborník na umění, jehož právě kontaktují, aby pomohl prověřit pravost neuvěřitelně vyspělých maleb údajně pocházejících od osmileté dívky Niny z bulharské vesnice. Mihail se nakonec vydává zpátky, kde jej konfrontuje nejen tlak na profesní integritu ve vztahu ke šťastnému životu mladé dívky, ale i nevyřešení duchové minulosti, před kterými kdysi uprchl.

Pravděpodobně největší radost v rámci česko-slovenského filmu vyvolal snímek Kdyby se holubi proměnili ve zlato od autorky Pepy Lubojacki. Ta z několika let dokumentární observace vytvořila dvouhodinovou terapeutickou odyseu plnou bolesti, vzteku, smutku, ale hlavně pochopení a smíření. Lubojacki sleduje osudy svého bratra a dvou bratranců, kteří všichniz různých důvodů skončili na ulici. V dokumentu pak vidíme nekonečně se opakující koloběh snahy pomoci a bezmoci, když se všechna vložená energie, důvěra a finance opět stočí v neúspěch a návrat k bezdomovectví. Lubojacki se ale hlavně snaží situaci uchopit z hlediska vlastního chápání: odkud pochází toto rodinné „prokletí?“ „jde s ním bojovat?“. Ke zmíněné observaci tak přikládá ještě další formální postupy a zejména rozpohybování starých fotografií s nevinnými dětskými obličeji pomocí umělé inteligence patří k tomu nejsilnějšímu, co jsem za poslední dobu viděl.

Uvedení v sekci Forum, zaměřující se na esteticko-experimentálně vyhraněná díla už od začátku slibovalo nevšední zážitek, ale už krátce po premiéře bylo z ohlasů jasné, že snímek bude opravdu silně rezonovat. A přesně to se stalo. Pepa Lubojackinejprve získala již zmíněné ocenění Caligary Award, které upozorňuje na inovativní díla v sekci Forum a předchozími držiteli jsou například Béla Tarr nebo Nuri Bilge Ceylan. Tím ale radost neskončila, neboť snímek nakonec vyhrál i Cenu pro nejlepší dokument napříč sekcemi letošního Berlinale. To však, kromě aktuální prestiže, ale zároveň znamená, že se film může automaticky ucházet o nominaci na cenu Oscar za nejlepší dokumentární film, aniž by jej musela česká nebo slovenská filmová a televizní akademie vybrat jako svého zástupce.

Foto: Press servis Berlinale