Právě před devadesáti lety realizovala Mussoliniho vláda myšlenku, že by mohla podpořit italskou kulturu a zvýšit svou popularitu pomocí mezinárodní filmové přehlídky. Její nápad promítat více filmů na jednom místě po dobu několika dní se postupně chytil všude po světě. Filmové festivaly nyní patří do světa filmu jako nedílná a důležitá součást jejich prezentace a distribuce a ten nejstarší, benátský slavil své jubileum v dobré kondici.

Kvůli válečnému přerušení a politické nestabilitě 70. let se letos konal nikoliv 90. ale „teprve“ 79. ročník a pokračoval v první ukázce řady možných oscarových kandidátů. Právě množství hvězdně obsazených a očekávaných titulů vstupujících do podzimní sezóny s ambicemi na ceny Benátkám v poslední dekádě pomohlo znovu si vydobýt místo na výsluní v konkurenci dalších zářijových festivalů, především toho torontského. Paradoxně ale začal tento „nejhollywoodštější“ z evropských áčkových festivalů přebírat i určité společenské poslání, jímž se dosud vyznačovalo hlavně Berlinale. Německá akce se však ocitla v krizi a po výměně uměleckého vedení zatím nenašla výraznou tvář. Zato Benátky pozornost, která se na ně soustředí, nyní využívají k tomu, aby upozornily nejen na novinky zavedených tvůrců, ale i na palčivé politické problémy.

Před rokem Zlatého lva vyhrálo francouzské drama Událost, které se velmi sugestivně zapojilo do debaty o právu žen na potrat, jež v posledních měsících nabrala ještě na intenzitě a aktuálnosti. Letos získal nejvyšší ocenění dokument All the Beaty and the Bloodshed (Všechna ta krása a krveprolití), který rekapituluje tzv. opioidovou krizi v USA a skandál kolem léku OxyContin. Z jeho prodeje bohatla rodina Sacklerů, mj. mecenášů umění i univerzit, aniž by však přitom brala ohledy na jí známé nebezpečné vedlejší účinky prášku proti bolesti způsobujícího těžkou závislost. Příběh o boji proti aroganci mocných a chamtivých je tu vyprávěn pohledem umělkyně Nan Goldin, která kvůli OxyContinu ztratila sestru, a podle kritiky je citlivým portrétem aktivismu a síly umění.

All the Beaty and the Bloodshed režírovala Američanka Laura Poitras, držitelka Oscara za dokument Citizenfour o Edwardu Snowdenovi. Stala se tak třetí ženou v řadě, která si pro Zlatého lva přišla, po Chloé Zhao za Zemi nomádů a režisérce Události Audrey Diwan, členky letošní jury. Jakkoli dlouholetý umělecký šéf festivalu Alberto Barbera vystupuje proti kvótám a vždy se vymezoval proti kritice, jak málo snímků režírovaných ženami do hlavní soutěže vybírá (letos pět z 23), v posledních šesti letech jmenoval čtyři předsedkyně poroty – letos se jí stala americká herečka Julianne Moore. I to je zpráva o postupné progresi Benátek. Navíc letos také druhé místo, tedy Velká cena poroty, patřila režisérce, konkrétně Francouzce Alici Diop za její hraný debut Saint Omer. Autorka, jež loni vyhrála soutěž Encounters na Berlinale s observačním dokumentem o lidech z předměstí My, tu inspirovaná skutečným případem, ovšem fiktivníma očima mladé spisovatelky sleduje soudní proces s ženou obviněnou ze zabití své malé dcery a nedovolí divákům zaujmout jednoznačné soudy.

Jury také neopomněla, že v soutěži figurovala novinka Džafara Panahího, jehož íránský režim v červenci opět zavřel na základě pochybných obvinění. Titul No Bears (Žádní medvědi) ověnčila Zvláštní cenou, jistě i právě jako akt podpory. Dva paralelní milostné příběhy plné duchaplných i existenciálních úvah o umění, vztazích i politice nicméně patřily k nejlépe přijatým soutěžním kandidátům.

Mezi oceněnými jinak dominovala slavná jména. Nejlepším režisérem byl vyhlášen Ital Luca Guadagnino za svůj americký snímek Bones and All (I s kostmi), romanci, která teenagerovské hledání sebe sama a svého místa na světě ozvláštňuje motivem kanibalství. Zamilované pojídače lidí si tu zahrál jeden z nejpopulárnějších hostů festivalu Timothée Chalamet, jehož právě Guadagnino proslavil ve filmu Dej mi své jméno, a jeho nový objev Taylor Russell. Její vynikající výkon stvrdila porota cenou Marcella Mastroianniho pro nový herecký talent. Film sám je adaptací románu Camille DeAngelis a vypráví příběh dívky Maren, kterou kvůli její nevšední a nekontrolovatelné zálibě opustí na osmnácté narozeniny otec. Ta tak vyráží pouze s několika dolary a rodným listem v kapse na cestu napříč Amerikou, aby našla matku, a zjistila tak více o svém původu. Guadagnino vyprávění naplňuje atmosférickými scénami, které jsou někdy temně hororové, jindy zase rozpačitě bizarní – Maren totiž na své pouti potkává více „požíračů“ (jak se sami titulují) a proniká do tajemství fungování svého těla a svého kanibalství. Více než co jiného je ale příběh ve výsledku o dvou vyděděncích na okraji společnosti, kteří by jen chtěli normálně žít.

Z Volpiho pohárů pro nejlepší herce se mohli těšit už etablovaní Cate Blanchett a Colin Farrell. On za novou černou komedii Martina McDonagha, jenž naposledy Benátky nadchl filmem Tři billboardy kousek za Ebbingem. V novince The Banshees of Inisherin (Přízraky z Inisherinu), oceněné v Benátkách i za scénář, se vrátil k větší jednoduchosti svých průlomových divadelních her. Farrella a Brendana Gleesona, hvězdy svého celovečerního debutu V Bruggách, obsadil jako kamarády, z nichž se jeden snaží zachránit jejich celoživotní přátelství a druhý to odmítá.

Cate Blanchett byla hereckou favoritkou od začátku festivalu, kdy mělo premiéru drama TÁR. V něm se naplno ponořila do další komplikované a ne zcela sympatické role uznávané dirigentky Lydie Tár, jejíž život a kariéra nejsou tak bez poskvrny, jak se zdá. Možná i proto, že scénář vznikal přímo pro ni, Blanchett ve snímku naprosto exceluje. Diváci jsou nejprve sami vystaveni jejímu kouzlu, neboť v dlouhých konverzačních scénách mohou sledovat dirigentčin šarm, vtip a inteligenci. V druhé polovině pak o to více prožívají její pád na dno: od superstar světa klasické hudby po osobu bojující o profesní i lidské přežití.

Snímek, který se zajímá o současné post-MeToo společenské dění z nového úhlu ženské toxicity a zneužití moci, vrátil po dlouhých letech na scénu amerického režiséra Todda Fielda, jenž kdysi bodoval s psychologickými dramaty V ložnici a Jako malé děti. Naopak novinka Whale (Velryba) potvrdila, že Darren Aronofsky své postavení relevantního filmaře autorské nezávislé scény už opravdu ztratil. Ačkoli role obézního nešťastného muže, jenž se ujídá k smrti, alespoň připomněla někdejší hvězdu dobrodružných akcí Brendana Frasera. Příliš neoslnil ani Noah Baumbach. Zatímco jeho předchozí film Manželská historie patřil k nejlepším kouskům 76. Benátek, letošní zahajovací Bílý šum o americké středostavovské rodině a jejích každodenních konfliktech nenašel způsob, jak plynule zfilmovat předlohu Dona DeLilla. 

Bílý šum uvidíme na Netflixu v prosinci, už 23. září se na stejné platformě ukáže Blondýnka, jeden z nejočekávanějších titulů letošního filmového bienále. Kritici varují před příliš exploatačním, jednostranným a drsným pojetím osudu Marilyn Monroe, Ana de Armas je však v roli nešťastné hollywoodské divy prý intenzivně výborná. Tolik, kolik se doufalo, nezaujal ani Syn, druhé rodinné Floriana Zellera (vítěze Oscara za scénář filmu Otec) podle jeho vlastní divadelní hry.

Mexičan Alejandro González Iňárritu se připomněl tříhodinovým surrealistickým portrétem novináře a dokumentaristy, rozkročeným mezi scénami působivými a nestřídmě marnivými. Z latinskoamerických filmů se lépe povedlo drama Argentina, 1985, jež se také velmi brzy objeví na platformě Amazon Prime. Snímek v téměř dvou a půl hodinách sleduje proces s bývalými vůdci vojenských junt, kteří jsou po letech diktatury souzeni demokratickým soudem za zločiny proti lidskosti. Procedurální drama se sice důkladně zabývá samotným procesem (přičemž velmi záživně podává informace o tehdejší argentinské společensko-politické situaci i pro neznalé diváky), ale zároveň se zaměřuje na osobní život prokurátora Julia Strassera čelícího od samého počátku výhružkám a zastrašování. Právě oscilace mezi soudní a osobní rovinou dělá z „pouhého“ soudního dramatu plastický filmový příběh, který ocenila i porota FIPRESCI.

Mezi další paradoxy letošní akce patří i fakt, že nejdiskutovanějším filmem z celého programu se nakonec stal mystery thriller To nic, drahá. A ne kvůli svým kvalitám (mezi něž podle ohlasů patří jen výkon Florence Pugh v roli manželky bouřící se dokonale „stepfordskému“ životu). Kolem druhého režijního počinu herečky Olivie Wilde se strhla na sociálních sítí absurdně komická bouře ve sklenici vody, v níž se fanoušci i novinářů snažili interpretovat každý pohled jako důkaz nepřátelských vztahů mezi hvězdnými členy štábu. Jak poznamenal nejeden kritik, film o filmu by byl v tomto případě zajímavější i zábavnější než hotový snímek sám.

Pro česk(oslovensk)ého diváka byl 79. benátský festival významný ještě tím, kolik českých tvůrců na ostrov Lido, kde se akce koná, dostalo pozvánku. V druhé soutěžní sekci Orizzonti měl premiéru snímek Oběť, v němž slovenský režijní talent Michal Blaško vykreslil morální dilema ukrajinské matky a jejího syna, život dvou menšin v Česku, nebezpečí manipulace i rasistické předsudky společnosti. Drama, které svým námětem i zpracováním (v tom nejlepším slova smyslu) připomíná snímky rumunské nové vlny, je záslužné především tím, že svůj pohled nestaví tezovitě jen vůči jedinci či jedné konkrétní minoritě. V Oběti jsou na tom totiž všechny menšiny stejně špatně. Novinka Běžná selhání v paralelní sekci Giornate degli Autori předvedla nadějný účinek malých laskavostí na osudech tří žen různého věku ztracených ve svých životech během jednoho dne, kdy nebe nad futuristicky vyhlížející Prahou zachvátí předzvěst apokalypsy. Původem rumunská režisérka Cristina Grosan za film získala ocenění od jedné z nestatutárních porot za nejlepší režii. A krátký animovaný VR film Tmání, v němž Ondřej Moravec přetvořil své zkušenosti s depresí do terapeutického projektu, dokázal návštěvníky instalace rozkřičet se a uvědomit si, že má cenu s depresemi bojovat.