Benátky ve znamení silných žen a adaptací
První týden v září opět proměnil jinak ospalé benátské Lido ve středobod kinematografického vesmíru – nejstarší filmový festival na světě se nicméně opět konal za přísných bezpečnostních opatření. Na rozdíl od minulého roku se však několikanásobně zvýšil počet akreditovaných novinářů i filmových profesionálů – jelikož pro většinu zemí je nyní jednodušší cestovat než před rokem – což při dodržování původních proticovidových pravidel, jako je nutná rezervace míst v sále 74 hodin předem, prokazování se očkovacím průkazem, či testem nebo poloviční kapacitě kin, nejednomu účastníkovi přidělalo vrásky na čele.
Z hlediska uvedených filmů byla i letos obrovská pozornost směřována k sekci Mimo soutěž či Zvláštnímu uvedení, neboť se Benátkám měly opět představit velkolepé (převážně) americké snímky, které si "festivalovou" premiérou před komerčním nasazením do běžných kin zvyšují prestiž. Tentokrát se návštěvníci u (opět částečně zakrytého) červeného koberce nejvíc těšili na tvůrce filmů Duna a Poslední duel.
Prvním jmenovaným je opulentní adaptace legendární knihy Franka Herberta z roku 1965, kterou se filmaři pokusili převést na stříbrná plátna již několikrát – s menšími či většími obtížemi. Posledním vyzyvatelem je kanadský režisér Denis Villeneuve, který se v předchozích letech u diváků zapsal snímky jako Příchozí nebo Blade Runner 2049. Epický původní příběh společně s ostatními scenáristy sice pročistil, redukoval a zjednodušil, ale i tak výsledek bude pro běžného diváka a neznalce předlohy působit překombinovaně: na planetě Arrakis, též známé jako Duna, se v rozlehlých pouštích nachází nejhodnotnější látka na světě – koření v knize nazývané melanž, poskytující svým uživatelům zvláštní schopnosti. Jeho těžbou byli mnoho desítek let pověřeni proradní Harkonneni, kteří své místo nyní přenechávají jinému rodu, Atreidům. Jejich vévoda Leto se s celým rodem přesouvá na Arrakis, aby zajistil pokračování sběru a prodeje koření. Netuší, že jde o léčku. Letův syn a hlavní hrdina Paul se zároveň během těchto událostí dozvídá pravdu o původu svého nestandardního výcviku, schopnostech a o tom, že by mohl být vyvoleným. Při sledování příběhu bude divák velmi často vzpomínat na Hvězdné války, ale ty, narozdíl od Duny, dávkovaly mytologii svého světa postupně a pomalu tak, aby se divák mohl lehce na vyprávění napojit. Duna na to jde obráceně a doslova zahlcuje první minuty snímku nejrůznějšími cizími názvy a jmény. Spoléhá totiž, že diváci budou v té chvíli plně uchváceni fantastickou vizuální složkou – což bezesporu budou. Každý záběr filmu byl stvořen s maximálním citem pro kompozici a epičnost. Společně s uhrančivým zvukem se tak jedná o opravdu jedinečný kino-zážitek. Letošní Duna je jen prvním dílem ságy, který i přes dvou a půl hodinovou délku stejně skončí dřív, než byste čekali, a je otázka kolik fanoušků si získá.
Předsedou hlavní poroty byl letos korejský režisér Bong Joon Ho, pravděpodobně neznámější svým posledním filmem Parazit (vítězem festivalu v Cannes i dvou Oscarů) a vzhledem k jeho zálibě v žánrových a nepředvídatelných filmech bylo napínavé sledovat, komu jury nakonec ceny udělí.
Před vyhlášením cen hlavní soutěže se však ještě rozdávaly ceny vedlejší sekci Horizonty, v níž se letos objevil také slovensko-česko-ukrajinský zástupce – snímek Cenzorka (v angličtině 107 Mothers) Petera Kerekese. Ten si nakonec zaslouženě odnesl cenu za nejlepší scénář, neboť porotu nejvíce zaujal příběh odehrávající se na pomezí dokumentu a hraného filmu. V něm sledujeme několik žen – trestankyň i dozorkyň – uvnitř ukrajinského vězení, specializujícího ho se na umístění matek.
Cenu diváků v sekci Horizonty Extra získal finský film se sympatickým názvem Slepý muž, který nechtěl vidět Titanik (The Blind Man Who Did Not Want to See Titanic). Diváky přesvědčil pravděpodobně lehkostí a humorem, s jakým představuje osud slepého muže, jenž se svou láskou komunikuje pouze prostřednictvím telefonu a když se mu přestane ozývat, nezbude nic jiného než se za ní vydat. Cesta se pak nese v duchu setkávání s několika vedlejšími postavami, na nichž se ukazují stereotypy, s jakými nad nevidomými ostatní přemýšlí.
V hlavní soutěži se letos ocitlo hned několik knižních adaptací: Síla psa, Událost, Ztracené iluze, Temná dcera. Poslední jmenovaný film je adaptací románu populární autorky Eleny Ferrante, který benátskému publiku představila Maggie Gyllenhaal. Jako slavnou herečku ji znají diváci po celém světě, nicméně film Temná dcera je její autorský debut – scenáristický i režijní. Příběh sleduje starší učitelku komparativní literatury na letní dovolené u moře. Náhodná setkání s místními lidmi v ní však začnou probouzet vzpomínky na potlačovanou minulost. Film ve výsledku neodkryje žádné obrovsky-dramatické trauma, ale působivě pokládá otázky týkající se mateřství a kariérismu.
Zmíněný novozélandský film Síla psa (The Power of Dog) přivezla na Lido oceňovaná režisérka Jane Campion a jedná se o snímek, který natočila po dlouhé, dvanáctileté tvůrčí pauze. Hlavní roli tvrdého rančera v něm ztvárnil oblíbený Benedict Cumberbatch, který se podle svých slov snažil s rolí natolik sžít, že z ní vůbec nevystupoval po celou dobu natáčení. V příběhu ztvárňuje jednoho ze dvou bratrů, který je nucený přizpůsobit se nové situaci: zisk a nastěhování snachy i s jejím, pro divoký západ nevhodně se chovajícím synem. Film tematizuje toxickou podobu machismu, která vede v potlačování sebe sama. Jane Campion ale postupně odkrývá jednotlivé vrstvy všech postav, aby je nakonec konfrontovala sobě navzájem – za což si odnesla Stříbrného lva za nejlepší režii.
Letošní ročník byl kromě adaptací také bohatý na postavy silných a výrazných ženských hrdinek. Jednou z nejsledovanějších byla postava princezny Diany z filmu Spencer, kterou ztvárnila populární herečka Kirsten Stewart. Pryč jsou časy, kdy byla Stewart spjatá pouze se ságou Stmívání, zvlášť v poslední době opakovaně prokazuje svůj mimořádný talent i pro umělecky náročné role (Personal Shopper, Seberg, atd.). Spencer chilského režiséra, a miláčka benátského festivalu, Pabla Larraína je pohledem do tří dní v životě nejoblíbenější princezny všech dob. Larraín si stejně jako v případě biopicu o Jackie Kennedy vybral sevřený časový úsek, v němž se naplno projevuje osobnost protagonistky. Dianu tak sledujeme ještě mnoho let před tragickou událostí z roku 1997, v době, kdy se rozhoduje, jestli opustit prostředí anglické královské rodiny. Kirsten Stewart do role vystresované Diany na pomezí zhroucení dostává něhu a pro diváky je tak velmi snadné s postavou soucítit.
Festivalovou porotou byla však za nejlepší herečku označena Penélope Cruz – ta se v soutěžní sekci představila hned ve dvou snímcích v rozdílných polohách: komediálné ve filmu Oficiální soutěž a dramatické v Paralelních matkách. Druhý zmíněný snímek filmový festival v Benátkách zahajoval a Cruz v něm hraje fotografku Janis, snažící se otevřít masový hrob z dob Španělské občanské války, v němž by měl být pohřebný také její pra-praděd. Vyprávění sice rámuje tato událost, ale mezitím se rozvine prostý a lidský příběh dvou čerstvých matek, mezi kterými se vyvine zvláštní pouto.
Nejlepší mužský herecký výkon získal filipínský herec John Arcilla (celým jménem Romeo “John“ Gonzales Arcilla) za roli ve snímku On The Job: The Missing 8. V něm se na základě skutečných událostí vypráví o dvou mužích, které dramatické životní situace svedou k sobě – bohužel každého z nich na jinou stranu. Arcilla hraje novináře Sisoye Salase, který si k živobytí pomáhá drobnou korupcí a přátelstvím s pochybnými živly. Zmizení jeho blízkých přátel ale způsobí, že Sisoy musí přehodnotit svá dosavadní pouta a začít pátrat i v kruzích, které pro něj mohou být životu nebezpečné.
Zlatého lva za nejlepší film hlavní soutěže si nakonec odnesla žena – francouzská režisérka Audrey Diwan. Snímek Událost (v angličtině Happening) se sice odehrává na začátku 60. let ve Francii, nicméně i podle událostí současného světa jde vidět, že vypráví o nadčasovém tématu. Mladá a nadaná studentka medicíny Anna je jednoho dne postavena před informaci, která její do té doby klidný a nalinkovaný život obrací naruby – těhotenství. Anna se v nedobrovolné a nečekané situaci ocitá zcela osamělá – žije totiž v době, kdy pouhá zmínka o interrupci může dostat lidi do problémů a v krajním případě na mnoho let do vězení. Příběh tak svým způsobem připomíná legendární rumunský film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, ale oproti němu pokrývá období několika měsíců. Diváci jsou tak svědky upadající morálky, odvahy i několika nevydařených pokusů o domácí potrat, které jsou znázorněny VELMI sugestivně až graficky. Je až děsivé, že i v dnešní době vznikají filmy tematizující zákaz volného nakládání se svým vlastním tělem a stále působí nesmírně aktuálně.
Jedním z horkých favoritů, který se však nakonec musel obejít bez ocenění, byl také Mexičan Michel Franco. Ten na loňském filmovém Bienále získal s filmem Nový řád (New Order) Velkou cenu poroty a ani jeho novinka Západ slunce (Sundown) nezůstala bez povšimnutí kritiky. Zatímco ta italská ji ve svém žebříčku řadila k těm nejhůře hodnoceným, na mezinárodním poli často získávala absolutní známky (například The Guardian jí udělil pět z pěti hvězd). Podobně jako Nový řád, je i Západ slunce filmem, v němž si Franco vůči protagonistům udržuje chladný odstup. Jen tak může až cynicky-observačně sledovat situace, aniž by se do nich divák příliš citově angažoval. Film o starším muži (Tim Roth), který se jednoho dne zkrátka rozhodne nenastoupit do letadla se zbytkem své rodiny a místo toho začít v podstatě nový život v Acapulcu, vzbuzuje vůči hlavní postavě mnoho otázek a zmíněný formální styl jen podtrhuje zobecňující princip – bohužel téměř vyvrácený posledním záběrem.
78. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách měl, stejně jako téměř všechny letošní festivaly, nebývale silný line-up. Vzhledem k tomu, že ocenění letos pobraly spíše evropské filmy, uvidíme, jestli budou Benátky i nadále fungovat jako předzvěst Oscarů.