Vystudoval teologii, poté divadelní režii, které se věnuje nejčastěji. Před pěti lety na sebe ale Angličan William Oldroyd výrazně upozornil i ve světě filmu – díky svému celovečernímu debutu Lady Macbeth, který mu vynesl Evropskou filmovou cenu pro Objev roku. Kostýmní drama, jenž jako první upozornilo na talent herečky Florence Pugh, patří mezi nejlepší tituly v nabídce online videoték Aerovod či DAFilms.

Film vychází z ruské knihy Lady Macbeth Mcenského újezdu, která vypráví o prosté ženě, která byla otrockým sňatkem vtažena do kupeckého prostředí, z něhož se snaží vymanit řadou zločinů. Jak jste se k ní dostal?
Znal jsem ji díky stejnojmenné Šostakovičově opeře, která se stále často hraje, nejen v ruštině, ale i v angličtině. Když mi pak scenáristka Alice Birch dala onu knihu Nikolaje Leskova, věděl jsem, o co jde, i když jsem ji nikdy nečetl. A když jsem si ji přečetl, pochopil jsem, že její příběh je fantastický a že by z ní mohl být skvělý film.

Ve filmu jste oproti knize změnili konec. Proč?
Alice měla pocit, že když muži-spisovatelé psali v polovině 19. století romány o ženách, měli tendenci potrestat je za jejich činy. Proto se ta povídka jmenuje Lady Macbeth, příběh nemá se Shakespearem nic společného, akorát Nikolaj Leskov si myslel, že pokud dívka spáchá takové věci, musí být jako postava z oné „skotské hry“, krutá a bezpohlavní. Alice chtěla ukázat, že mladé ženy mohou trestu za své zločiny uniknout. Možná to není pro někoho úplně uspokojující konec, ale vyjadřuje, že naše hrdinka dokáže žít i bez lásky mužů. Sice ji nemáte moc rádi za to, jak se chová, ovšem zároveň ji obdivujete za to, jak je silná.

Z jakého důvodu jste příběh z Ruska přesunuli do Anglie?
Rusko moc dobře neznám, byl jsem tam jen dvakrát. Nechtěl jsem tam natáčet, když nemluvím rusky, a nechtěl jsem, aby angličtí herci předstírali, že jsou Rusové a mluvil s ruským přízvukem, to zní vždycky strašně. Přemýšleli jsme i o modernizaci příběhu. Miluju Zvjagincevův film Jelena, mám z něj pocit, že jde o starý příběh, i když se odehrává v současnosti. Původně jsem také já chtěl natočit něco podobného. Ale nakonec nám došlo, že izolace hlavní hrdinky bude v polovině 19. století větší. V té době Katherine v podstatě vlastnil její manžel, byla jeho majetkem, až od roku 1870 mohly ženy v Británii samy vlastnit majetek. Do té doby nebyly finančně soběstačné, pokud zdědily nějaký majetek, připadl jejím manželům nebo bratrům. To všechno zvýšilo dramatičnost jejího osudu a dalo jí něco, proti čemu může bojovat.

Kostýmní drama je velmi britský žánr, vy jste ho ale pojal jinak, méně krásně, více přirozeně.
Rozhodli jsme se reprezentovat Anglii v polovině 19. století tak, jak pravděpodobně vypadala. Nechtěli jsme tu dobu zjemnit nebo se za ní ohlížet s nostalgií. Každý ve filmu je vcelku ošklivý, v tom, jak se chová k druhým. Všichni nicméně hledají způsob, jak přežít. Já jsem na britských kostýmních dramatech vyrostl, dívali jsme se na ně každou neděli v televizi. Za ty roky jeho sledování mi tento žánr přešel do mé kulturní DNA. Proto jsem přemýšlel, jak ho natočit svěžeji, upřímněji, jak příběh vyprávět z odlišného úhlu pohledu.

To se vám povedlo i díky práci s kamerou a zvukem, které souzní s hlavní postavou Katherine.
Soustředili jsme se na ni jako protagonistku, kamera a zvuk jsou prostředky, jak vyjádřit její pohled. Pokud s ní můžete sedět v prázdném tichém pokoji a jen poslouchat její dech, lépe si představíte, na co myslí. Vytvořit ticho, zbavit se všech těch ambientních zvuků ale dalo docela dost práce.

Snímek měl premiéru na v Torontu a San Sebastianu, tedy na velkých filmových festivalech. Jaké to bylo?
To byl skvělý start. Festivaly jsou velmi důležité a já se snažil, co nejvíc to šlo, navštívit každou zemi, kde film promítali. Chtěl jsem se potkávat s diváky, diskutovat s nimi, mluvit s novináři. Chápu, jak moc potřebují nezávislí distributoři pomoc, aby dostali povědomí o svém filmu mezi lidi.

Díky Lady Macbeth jste získal Evropskou filmovou cenu za Objev roku, hned o den později snímek vyhrál pět Britských nezávislých filmových cen, byl nominovaný i na dvě ceny BAFTA. Měla pro vás evropská cena stejný význam jako ty britské?
Evropské filmové ceny jsem vždycky sledoval, beru je jako to největší evropské filmové ocenění za daný rok. Ceny EFA jsou takové naše Oscary a je vzrušující na nich uspět. Florence Pugh, která v Lady Macbeth ztvárnila svou první hlavní roli, se o Evropskou filmovou cenu ucházela vedle Juliette Binoche! Nečekali jsme, že si jí evropští akademici všimnou. Film sám na starém kontinentu docela zaujal a možná to není náhoda, protože já jsem se vždy díval hlavně na evropskou kinematografii. Možná je tedy Lady Macbeth ovlivněná všemi těmi filmy, které mě formovaly.

Na Evropských cenách mě pak dojalo, když se na večeři pro nominované mluvilo o lidech, kteří se snaží o Evropu bez hranic. Potkal jsem tam lidi, kteří za svou práci skončili ve vězení, třeba Aj Wej Weje. To pak pocítíte absurditu politiky, brexitu, všeho. Souhlasím se Wimem Wendersem, který tam řekl, že jako filmaři máme zodpovědnost pokračovat v budování evropské komunity bez ohledu na politická rozhodnutí.