Festivalově úspěšný snímek Modlitba režiséra a občasného herce Cédrica Kahna nedávno připomněl online festival Crème de la Crème, ve své nabídce ho stále má videotéka Edisonline. Nenápadný, ale pronikavý příběh dvaadvacetiletého Thomase, který se přijíždí se svou závislostí na heroinu poprat do katolického rehabilitačního centra ve francouzských Alpách soutěžil v roce 2018 na Berlinale, kde získal cenu pro nejlepšího herce.

Co vás zaujalo na spojení závislosti a víry?
To je vlastně komplikovaná otázka. Nejdřív mě zaujalo, že vůbec existují náboženské ústavy, které pomáhají drogově závislým. Zajímalo mě, jestli to funguje. Tak jsem se setkal s kluky, kteří v takových komunách byli. Potom jsem se tam jel podívat sám. Všichni ti mladíci mi totiž říkali, jak tam potkali Boha a poznali víru, a jejich příběhy mi připadaly neuvěřitelné. Když jsem tam sám odjel a pozoroval tamní život, došlo mi, že jim nepomáhá jen náboženství, ale i disciplína, kterou tam jejich život dostane, přátelství s ostatními, žití pospolu s lidmi, kteří si prošli stejným utrpením. Navíc během doby strávené v tomto prostředí jsou chráněni před pokušením. Takže nejde jen o náboženství, to mě ani moc nezajímalo, když jsem ti tohle téma pro film vybral. Víc mi šlo o víru. Náboženství je sociální zkušenost, víra soukromá. Někteří kluci v těch komunách stráví roky a v Boha nevěří. Modlitba pro ně může být momentem, v němž mohou meditovat, potkat své vnitřní já, dát si pauzu.

Pro víru hlavního hrdiny je zásadní zážitek z hor, který může být chápán jako zázrak. Jak jste tuto scénu vysvětlil herci Anthony Bajonovi?
Ta scéna je komplexní pro režiséra i diváka, ale pro herce byla úplně jednoduchá. Jeho postava věří, že zažila zázrak. To divák má pochybovat, k čemu opravdu došlo. Divák je ovšem skeptik ze své definice. Žádná scéna v žádném filmu nemůže obecenstvo donutit, aby jí věřilo, nehledě na všechny použité vizuální efekty. Naše scéna v horách nicméně byla tak technicky obtížná, že jsem při jejím natáčení ani neměl čas na starosti kolem její psychologie.

Anthony Bajon si myslí, že jako režisér přesně víte, co chcete. Cítíte to tak i vy?
Nijak zvlášť. Rád nechávám hercům prostor, aby do své postavy investovali své city a vysnili si ji podle vlastního charakteru. Vlastně to i potřebuju, herec musí svou roli živit sám sebou. Ale mám dost jasno v tom, co nechci. Možná Anthony myslel tohle.

Co Bajon dodal své postavě?
Všechno. Kromě svého těla a tváře jí dal i své výrazy, křehkost, mládí. Nezajímal mě herec, který má vizi a používá herecké techniky. Chtěl jsem, aby přispěl svou duší. U Anthony jsem cítil, že se stále nachází mezi dětstvím a dospělostí, a právě to jsem chtěl zachytit.

Je snadné najít kvality, které od herce chcete, už při castingu?
Už tam vás něco udeří jako očividné. A když jsou ty kvality tak evidentní, je lehké je pak identifikovat. Na Anthonym bylo vidět, jak moc chce být herec, ale i to, že má v sobě ještě určitou hereckou nevinnost. Těžší bývá dostat ty kvality z herce během natáčení. Anthony byl posedlý tím, aby hrál jako profík, jenže to jsem od něj nechtěl. Požadoval jsem, aby se nechal nést filmem. Aby se odvážil před kamerou ukázat sám sebe.

Jak jste zajistil, aby zapomněl na herecké techniky? Jak režírujete herce, aby se nechoval jako herec?
Vyžaduje to spoustu důvěry, kterou musíte vytvořit. Kupodivu dostat se k přirozenosti je o dost častěji snazší se zkušenými herci. Ti už totiž vědí, že být hercem znamená uvolnit se, zatímco začátečník se to ještě nenaučil. Není na to ale specifická metoda, Anthonyho jsem prostě musel přimět, aby mi věřil. Musel jsem ho i přesvědčit, aby věřil sám sobě, a měl tak dost sebevědomí na to, aby se otevřel. Když hraju já sám, přesně o to se snažím – být přítomný, otevřený a dostupný. Tak jsme ho musel přimět, aby se příliš nepřipravoval, aby jeho emoce mohly vyplout na povrch.

Vaše herecké zkušenosti vám jako režisérovi pomáhají?
Spíš je to naopak, moje režijní zkušenost mi pomáhá při hraní.

Není pro režiséra trochu frustrující být jen herec a poslouchat ostatní?
Kdybych nemohl režírovat, tak by to asi frustrující bylo. Pokud režírovat můžu a dělám to už pětadvacet let, pak když si čas od času zahraju jako herec, jdu do toho jen proto, že mě to baví. Nevnímám to ani jako opravdovou práci. Zažiju jiné režiséry při práci, proniknu do dalších stránek filmování... Získávám díky tomu víc zkušenosti.

I po čtvrt století režírování se tedy třeba při natáčení Studené války s Pawlem Pawlikowským máte co přiučit?
Jistě. Učíte se každý den. Myslíval jsem si, že všichni režiséři mají podobný přístup jako já. A zjistil jsem, že existuje tolik způsobů režie jako režisérů. Díky tomu jsem pochopil, že i štáb se musí přizpůsobit různým osobnostem. Pavel mě fascinoval, jeho práce je velmi precizní, věnuje hodně pozornosti k detailům, využije tolik záběrů, kolik potřebuje, jen aby vytunil nějaký detail. Já jsem opak, rád všechno udržuju v tempu, věci se musí hýbat. Preciznost není moje silná stránka.

Zažil jste na jiných natáčení něco, co vás profesně změnilo?
Asi by tyhle zkušenosti ovlivnily moji metodu, kdybych nějakou měl. Ale já nemám specifický postup, přizpůsobuju se tomu, co se děje. Nepracuji stejně s Anthony Bajonem jako s nějakým velmi zkušeným hercem. Ovšem má herecká práce mě určitě změnila jako člověka. Práce režiséra je velmi cerebrální, mozková aktivita. Práce herce mi ukázala, že mám i tělo. Takže jsem se možná stal kompletnější osobou.

Jako režisér byste měl být dobrý psycholog. Jste obecně dobrý v mezilidských vztazích?
No to je trochu ošemetné, když režírujete herce, vždycky u toho máte pomocníky, asistenty, to v reálném životě není. V životě vás všichni tak dobře neposlouchají jako na place.