Rakouské město Linz na přelomu dubna a května dávalo jedno z prvních vysvědčení nové Evropě, která vznikla v roce 2004. Přesněji – v roce 2004 se Evropská unie rozšířila o velký počet členů, především za zemí bývalého východního bloku včetně Slovenska a Česka. A ve stejném roce vznikl ve třetím největším rakouském městě Linzi mezinárodní festival Crossing Europe, který tak mohl reflektovat kroky nové velké Evropy skrze filmy.

Jubilejní 20. ročník proběhl ve dnech 26. 4. – 1. 5. 2023. Křížilo se tam téměř 140 filmů ze 45 evropských zemí. Festival evropských filmů byl zamýšlen jako oslava evropské pospolitosti, prosperity, posílení demokracie a kulturní výměny. „Teď jsme ale konfrontováni s válkou, politickými konflikty na evropské půdě a antidemokratickými tendencemi napříč Evropou,“ konstatují k jubilejnímu ročníku ředitelky festivalu Sabine Gebetsroitherová a Katharina Riedlerová s tím, že festival je jedna z možností, jak skrze filmy najít bolestivá místa v Evropě a mluvit o nich.

A o čem tedy jubilejní ročník letos mluvil a jaká témata může otevírat do dalších ročníků festivalu? Vítězný film, vynikající polský Chléb a sůl sděluje, že téma rasismu a migrantů je ve střední Evropě neustále přítomné, i když se o něm už nemluví tak intenzivně jako v dobách migrantské krize kolem roku 2015. A polští filmaři připomínají, že nevidět, neslyšet a zamést pod koberec není způsob, jak se toto téma může řešit.

 Vítání Chlebem a solí z Polska

Chléb a sůl (Chleb i sól) natočil polský režisér Damian Kocur podle skutečných událostí. Hlavní postavou je Tymek, nadaný student hudby, který přijíždí domů na letní prázdniny, po nichž má pokračovat v prestižním studiu na hudební škole v Německu. S mladším bratrem, který podle něj utápí svůj talent v provinčním městě a s přízemními zájmy, a se skupinou teenagerů, zevlují po sídlišti, kde se jim centrem setkání stává nové kebabové bistro. A tato skupina polské mládeže se dostává do konfliktů s arabskými prodavači. I mimo obchod, na ulici, v autobuse. Film klade zřetelnou otázku, kde končí vtip a kde začíná šikana a rasismus. Tymek je ten, kdo vidí, že je něco špatně, ale v davu nemá sílu se ozvat. Ale přitom víme, že i on dokáže být tvrdý v názoru – ale jen ve svém poli, v hudbě, kterou zná a kde se cítí jistý. Stává se proto společně strůjcem neštěstí, ale také jeho obětí. A tím film také dává odpověď na svou otázku – že když vidíme náznaky bezpráví či chování za hranou, je třeba se ozvat. Odhodit svůj strach, odhodit příslušnost ke skupině a vystoupit proti zlu. Nebo se zlo, nad nímž mlčíme, zákonitě obrátí proti nám.

V ranku středoevropském stojí také slovenské a české filmy. Obraz světa, jak ho vidí filmaři ze Slovenska a Česka, v Linci letos představoval v hlavní soutěži film Běžná selhání od režisérky Cristiny Grosanové a scenáristky Kláry Vlasákové. Metaforu hroutící se společnosti před blížící se přírodní katastrofou doplnilo téma vize budoucnosti v maďarsko-slovenském animovaném filmu Bílá umělá obloha (Műanyag égbolt). Tady jde o dystopii, a také jde o budoucnost přírody. Příběh začíná s tím, že do roku 2123 zmizí ze Země úrodná půda. A rostliny a živočichové začnou vymírat. Aby zabránili katastrofě, snaží se vědci vyvinout výživné rostliny, které ale můžou vyrůstat pouze ze živých lidí. Budoucí svět pod umělou oblohou vytvořila animační maďarská dvojice Tibor Bánóczki a Sarolta Szabó. Scénář byl vypracován s přispěním geologů, botaniků a meteorologů, tudíž autoři poskytli svému fantasy příběhu solidní vědecké základy. Výsledkem je dojemná eko-fantasy o klimatické apokalypse ohrožující život na Zemi. Uprostřed ní stojí manželský pár, který rozhýbe milostný příběh. Pro kompletní výčet slovenské koprodukční prezentace je třeba ještě zmínit Světlonoc od Terezy Nvotové a nový dokument Návštěvníci od režisérky Věry Liškové.

 Ukrajinská obrana a ruské ohrožování

Naproti tomu z východu přichází dnes už nepřekvapivě hned několik filmů o válce na Ukrajině. Z dokumentární soutěžní sekce byl v Linci oceněn film Nezhasneme (My ne zgasnemo) natočený na Ukrajině v koprodukci Ukrajiny, Polska, Francie a USA. Mladá režisérka Alisa Kovalenko zaznamenává pět teenagerů z ukrajinského venkova na Donbasu, kteří sní o lepším životě. Od roku 2014 už je Donbas pod ruskou palbou, proto v záběrech za nimi často projedou vojenské vozy nebo vidíme rozbité domy. Tito mladí lidé neztrácení své sny ani navzdory prostředí, kde žijí a z něhož chtějí odejít. Svým způsobem jim jejich sny pomůže splnit cestovatel, který je vezme s sebou do Himalájí.

V porotě pro dokumenty zasedal v Linci známý ukrajinský režisér Vitalij Manskij, jehož nový film z Ukrajiny Východní fronta (Shidniy Front) byl natočený i v koprodukci s Českou republikou. Dokument s ním natočil také Jevgen Titarenko, který se objevuje ve filmu i jako průvodce - natáčení startuje v srpnu 2022, přesně půl roku po napadení Ukrajiny Ruskem. Začíná obrazem vyhořelého ruského tanku na ukrajinské ulici a režisér Titarenko v emotivním projevu vysvětluje, co je válka a že trvá už od roku 2014. Ale že teprve teď ji bere vážně celý svět. Přidal se k dobrovolnému zdravotnickému praporu „Hospitalers“ a vydal se s ním točit na východní frontu na bojiště. Vidíme zkázonosné obrazy – zničené ukrajinské domy a paneláky, přičemž pohled na ně v tomto dokumentu je depresivnější než stejné pohledy v denních zprávách, postřelené vojáky a snahu dostat je co nejrychleji do nemocnic, zasaženou farmu, kde v bahně po výbuchu munice umírají krávy. Na druhé straně ale tvůrci točili také v zázemí na západě Ukrajiny. Posloucháme tam debaty o umělém oplodnění a zmrazení spermií, což je možné číst i jako jakási až hysterická snaha či pojistka pro zachování života i v případě smrti, nebo dialogy o tom, jak je generace ukrajinských seniorů poznamenána ruskou propagandou.

I litevský film Devátý krok (9-tas Žingsnis) řeší jakoby mimochodem pocit permanentního ohrožení státu, i když hlavním tématem je tady sbližování otce a dcery – otce bývalého léčeného alkoholika a dcery, vzdorovité a talentované puberťačky. Ievě je sedmnáct a po přestupku řešeném policií a sociálním úřadem musí do plnoletosti žít s jedním z rozvedených rodičů. Vybere si otce, protože on na rozdíl od matky žije v Litvě, a film vykresluje, jak je jejich vzájemný povinný vztah pod jednou střechou, respektive v malém bytě, vlemi křehký a ohrožovaný i zvenčí. Jako by byl metaforou pocitu celé Litvy, která se cítí být neustále ohrožována svým velkým ruským sousedem, což říká i jedna scéna ve filmu – v přístavu dva lidé řeší, co by dělali, kdyby Litvu napadlo Rusko. Jak sama režisérka Irma Pužauskaité přiznala, scénář byl napsán a samotná scéna byla natočena ještě před napadením Ukrajiny a najednou dostala jinou perspektivu.

Konečná na Západě

A válka na plátně v Linzi zase jinak – tentokrát od Západu a coby druhý hlavní vítězný film festivalu s titulem Disco Boy (Disco Boy). Mladý Bělorus Aleksej se snaží uprchnout ze své země na západ, jako fotbalový fanoušek s krátkodobým vízem se v autobuse přes Polsko dostane do země Evropské unie a pak má mít cestu na Západ snadnou. Jenže hned na začátku se jeho plány zvrtnou, dost drasticky, a on se dostane na divokou životní cestu. Výměnou za příslib francouzského občanství se upíše k cizineckým legiím a jako jejich voják zažívá hodně nebezpečné situace především v Africe. Pětiletá služba státu, který se ho neptá na jeho minulost a který mu dá novou identitu, mu má pomoct stát se novým člověkem.

Ale pro Alekseje to není snadná cesta a vzpomínky ho neustále pronásledují. Jednak těžký útěk do Evropy, jednak těžký boj daleko v africkém Nigeru s revolučním aktivistou Jomem, jejichž osudy se tak propletou. Film s neobvyklým názvem pro příběh o identitě a válce natočil italský režisér Giacomo Abbruzzese. Nápadná cje však v tomto snímku především specifická kamera a hudba, které podtrhují stav hrdinovy mysli. Film byl natočen v koprodukci Francie, Itálie, Belgie a Polska. Polsko se tak letos v Linzi stalo velmi úspěšným nositelem hezkých známek na vysvědčení za dvacetiletí festivalu Crossing Europe, protože figurovalo jako hlavní producentská nebo koproducentská země u většiny vítězných snímků. Ukázalo tak, že dokáže rozpoznat citlivá místa v Evropě a podat o nich filmové zprávy, kterým všichni budou naslouchat. A také ukázalo, že v obrazu Evropy na filmovém poli hraje důležité místo.