Zlatého medvěda za nejlepší snímek 74. ročníku mezinárodního filmového festivalu Berlinale získal francouzsko-senegalsko-beninský dokument Dahomey francouzské režisérky Mati Diopové. Rozhodla o tom mezinárodní porota pod vedením keňsko-mexické oscarové herečky a režisérky Lupity Nyong'oové. Je to již podruhé za sebou, co nejvyšší ocenění dostal dokumentární film, loni zvítězil francouzsko-japonský snímek Na lodi Adamant o plovoucím zdravotnickém zařízení, které na Seině v Paříži poskytuje ambulantní péči lidem s duševními poruchami. Zároveň jde o druhý africký film v historii festivalu, který dostal Zlatého medvěda. Prvním byl v roce 2005 jihoafrický muzikál Carmen z Khayelitshe.

Zdá se tedy, že současnému vedení festivalu, zejména jeho uměleckému řediteli Carlu Chatrianimu, se nedaří vybrat do soutěže takové celovečerní hrané filmy, které by mezinárodní poroty dostatečně oslovily. Ostatně Chatrian společně s výkonnou ředitelkou Mariette Rissenbeekovou, kteří stáli v čele festivalu od roku 2019, kdy se po osmnácti letech s velkou parádou rozloučil mimořádně populární Dieter Kossclick, letos končí. Novou ředitelkou se stane Tricia Tuttleová, americká novinářka, jež v posledních letech řídila filmový festival v Londýně.

Sám Chatrian se nechal už dříve slyšet, že jeho představy se příliš neshodují s výzvami, které před festivalem stojí. Jeho výrazně artový vkus ostatně může stát i za faktem, že na Berlinale bylo letos mimořádně málo hvězd. Vedle Cilliana Murphyho, který je momentálně středem pozornosti jako kandidát na Oscara za titulní roli ve filmu Oppenheimer, sice festival přivítal Gaela Garcíu Bernala, Adama Sandlera, Ninu Hossovou, Renate Reinsve, ale špičkové hvězdy chyběly.

Ceny pro Dumonta i Watsonovou

Letošní vítěz Dahomey se věnuje návratu pokladu někdejšího dahomejského království z Francie do místa původu, které je v dnešním západoafrickém Beninu. Čítá 26 artefaktů ukořistěných v roce 1892 na africkém území v období kolonizace. Francie poklad vrátila Beninu v roce 2021. Diopová, která je francouzsko-senegalského původu, v děkovném projevu, řekla, že restituce je třeba spojit sespravedlností a že překonání kolonialismu vyžaduje uznání křivd.

Velkou cenu poroty získal korejský režisér Hong Sang-su za snímek A Traveler's Needs (Potřeby cestovatele) a Cenu poroty dostal Bruno Dumont za sci-fi l´Empire (Říše). Dumont vypráví o klidné a malebné rybářské vesnici, kde se narodí tak jedinečné a zvláštní dítě, že rozpoutá tajnou válku mezi mimozemskými silami dobra a zla.

Porota udělila i Stříbrné medvědy v jednotlivých kategoriích. Za nejlepší režii byl oceněn dominikánský filmař Nelson Carlos De Los Santos Arias za film Pepe, jehož titulním hrdinou je hroch, první a jediný, který byl kdy v Americe zabit. Za nejlepší scénář zase německý režisér Matthias Glasner, který je zároveň režisérem dramatu s výstižným názvem Sterben (Umírání). Tváří v tvář zhoubným nemocem a smrti se v něm konečně znovu setkávají odcizení členové rodiny.

Jednou ze zajímavostí Berlinale je, že již několik let nerozlišuje ženský a mužský herecký výkon, oceňuje pouze ten v hlavní a vedlejší roli. Letos se nejlepším hercem v hlavní roli stal Sebastian Stan v thrilleru A Different Man (Jiný člověk). Jeho hrdina, ambiciózní newyorský herec Edward podstoupí radikální chirurgický zákrok, který zásadně změní jeho vzhled. V důsledku toho se v jeho životě změní spousta věcí, a přesto vše zůstává znepokojivě stejné. Do Berlína přijel i jeho představitel z časů „před zákrokem“ Adam Pearson, britský herec a aktivista, který trpí neurofibromatózou.

Britská herečky Emily Watsonová si odnesla Stříbrného medvěda za nejlepší výkon ve vedlejší roli filmu Small Things Like These (Takové maličkosti) režiséra Tima Mielantse, který festival 15. února zahajoval. Je adaptací stejnojmenné novely Claire Keeganové a odehrává se v irském hrabství Wexford v polovině 80. let minulého století. V jeho pozadí je smutně proslulé zacházení s mladými svobodnými matkami, konkrétně existence církevních takzvaných Magdalénských prádelen, což byly v podstatě trestní chudobince, které v Irsku existovaly ještě v roce 1996. Watsonová hraje zdánlivě laskavou matku představenou kláštera, ve skutečnosti velmi autoritářskou ženu.

Murphy v Berlíně mimo jiné řekl, že když mu Damon po přečtení scénáře řekl „Jdeme do toho“, byl šťastný. „Cítil jsem, že můžeme natočit krásný, meditativní film, který bude dýchat osobitou atmosférou a emocemi.“ U berlínského publika však snímek velké nadšení nevzbudil, a také jeho ohlas v kinech bude nejspíš menší, než tvůrci očekávají.

Mimo soutěž se dařilo i Česko - Slovensku

Zajímavější byly některé filmy v nesoutěžních sekcích. Ve Fóru se s velmi dobrým ohlasem setkal například snímek Redakce ukrajinského režiséra Romana Bondarčuka (shoda příjmení mezi ním a legendárním Sergejem Bondarčukem je náhodná), který vznikl v ukrajinsko-německo-česko-slovenské koprodukci. Na pastvinách jižní Ukrajiny se přírodovědci Jurovi podaří vystopovat a vyfotografovat sviště, čímž by mohl dosáhnout, aby bylo území chráněno jako evropská rezervace. Zároveň ale zachytí žháře, kteří zakládají lesní požár. Takový sólokapr by měl být promédia jasnou událostí. Jenže když chce Jura fotografii zveřejnit, zjišťuje, že „fakta nikoho nezajímají.“ Doslova mrazí při slovech šéfredaktora, který Jurovi říká: „Lidé nebudou myslet na válku, dokud neuvidí, jak se k nim valí moskevské tanky. Chtějí jíst, pít, souložit a modlit se.“  Smutnou tečkou za satirickým snímkem, který se natáčel těsně před válkou a byl dokončen během ní, je věnování střihači Viktoru Onyskovi, který ve válce zemřel.

Mimořádně vřelého přijetí se dostalo dokumentu Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být, zařazenému do sekce Panorama. Tasovská vytvořila originální portrét fotografky Libuše Jarcovjákové, jejíž celoživotní práce došla veřejného uznání až po padesáti letech, kdy bylo její dílo vystaveno na nejprestižnějším fotografickém festivalu v Arles a ve velkých světových galeriích. Výhradně z tří tisíc fotografií (vybírala ze 75 000) a z deníkových záznamů sestavila Tasovská nesmírně živoucí a intenzivní portrét fotografky, jejíž divoký a nespoutaný osud ožívá ve filmu tak působivě, jako kdybychom sledovali hraný film. To umocňuje fakt, že Jarcovjáková sama z deníků předčítá.

Nedílnou součástí její tvorby je množství autoportrétů, často i velmi intimního charakteru. Používala pro ně samospoušť, zrcadla, selfie, a občas zmáčkl spoušť i někdo jiný.„Když jsme fotografie vybíraly, cítila jsem se s Klárou v naprostém bezpečí. Až dneska, chvíli před světovou premiérou filmu, jsem v tom velkém sále plném lidí, dostala trochu strach z toho, jak se ve filmu odhaluji. Ale po chvíli jsem si zvykla, a vlastně to bylo v pohodě,“ řekla po projekci sympatická, velmi otevřená Jarcovjáková.

Berlinale nicméně mnoho opravdu silných zážitků nepřineslo a stojí před ním nepochybně podstatná rozhodnutí, co dál. Podle některých zdrojů byla Tuttleová nepřímo pověřena německou ministryní kultury Claudií Rothovou, aby z Berlinale udělala skutečného konkurenta Cannes a Benátek, a zároveň zachovala jeho politický přesah i cit pro artovou kinematografii. Jak se jí to podaří, uvidíme snad už napřesrok.

1.Piero Messina, Renate Reinsve a Gael García Bernal představili soutěžní film Another End (Jiný konec)
2. Režisérka Mati Diop převzala Zlatého medvěda z rukou ředitelky festivalu Mariette Rissenbeckové
3. Hvězdami zahájení festivalu byli herci filmu Takové maličkosti Emily Watson, Zara Devlin, Cillian Murphy a Eileen Walsh
4. Pierro Messina, Bérénice Bejo a Gael García Bernal
Foto: Berlinale