Až v krizi se ukážeme v pravém světle. Norský snímek spisovatele a režiséra Daga Johana Haugeruda se sice jmenuje Děti, vypráví ale hlavně o tom, jak se tragickými následky nešťastné potyčky dvou spolužáků vyrovnávají dospělí. Drama, které mělo premiéru na festivalu v Benátkách a loni se stalo vítězem norských filmových cen Amanda, je nyní dostupné ve videotéce HBO GO.

Váš film působí jako široký portrét norské společnosti a jejího způsobu, jak řešit problémy. Všichni se chtějí chovat velmi řádně a tolerantně, přitom ale podléhají lidským impulsům. Je tahle tendence ke slušnosti přese všechno pro Nory typická?
Můj film určitě zobrazuje norskou mentalitu, to, jak se snažíme zůstat slušní a nikoho neurazit, i proto v něm všichni mluví klidně a tiše. Při natáčení filmů nebo psaní knih dokážu vycházet jen z vlastních zkušeností. Vlastně se snažím popisovat lidi ze svého okolí.

Děti tedy realisticky popisují, jak by komunita reagovala na podobnou tragédii?
Řekl bych, že ano. Dělal jsem si rešerše v několika školách, ukázal jim scénář a ptal se jich, jak by na případ nešťastného zabití reagovali u nich, jak velký by tam vznikl konflikt. Zajímavé je, že i když má většina ze škol daný krizový plán, každá instituce mi odpověděla jinak. Hodně záleželo na její velikosti a na tom, jak dobře se tam lidi znali.

Pro svůj film jste si vybral čí variantu?
Mišmaš ze všech. Ředitelé jsou také jen lidi, každý chápe věci jinak a podle toho se k nim staví. Proto by jejich reakce byly odlišné.

Když vytváříte mozaiku komunity s mnoha postavami, vyžaduje to jiný proces psaní scénáře?
Vůbec ne. Psal jsem ho lineárně, napřímo. Zásadní bylo snažit se s onou nehodou zacházet jako s hlavním hrdinou. Zaujal jsem k ní antropologický přístup, ukazuji ji v dlouhých záběrech, s odstupem, bez detailů. Divák si tak může sám vybrat, na co se bude soustředit, a také díky tomu uvidí onu událost vcelku. Pokud se nehoda stane hlavním hrdinou, můžete film zaplnit spoustou vedlejších postav a postupně k některým přitáhnout pozornost a emoce.

Ačkoliv film pojednává o velmi dramatické události, sám se o velké drama nesnaží a následující události zaznamenává s klidem. Proč?
Řídil jsem se tím, jak by to asi vypadalo ve skutečnosti. I v životě často dochází k takovým hloupým nehodám. Navíc nejsem režisér, jehož by zajímaly postavy, které na sebe křičí. Každodenní život, komunikace a spojení, která se v něm odehrávají, jsou pro mě mnohem pozoruhodnější.

Obětí nehody je syn pravicového politika, jejím viníkem dcera z levicové rodiny. Proč jste do příběhu zapojil i politiku?
Přináší do filmu více vrstev. K tomu jsem chtěl mluvit o politice mimo tradiční stranickou rétoriku. Pokud nejste politik, uvědomíte si, jak vaše politické názory ovlivňují vaše rozhodnutí. Film obsahuje tradiční konflikt mezi levicí a pravicí, zároveň jsem se snažil ukázat, že i když se lidi politicky rozcházejí, můžou se k sobě v životě dost přiblížit. Jejich odlišné názory ovšem nakonec budou stejně překážkou.

Jak důležité bylo rozdělit strany právě takto? Kdyby byl onen chlapec synem levicového politika a dívka dcerou pravicového, film by vyzněl dost jinak.
To ano, znělo by to víc jako klišé. Já chtěl ukázat, že i extrémně pravicový politik je milujícím otcem. Nevím, jak to je ve Střední Evropě, jestli jsou u vás pravičáci považováni za méně ohleduplné, je dobré si ale připomenout, že lidi jsou složitější. Že s nimi můžete soucítit, i když s jejich názory nesouhlasíte. Hodně jsme s herci diskutovali o tom, jak moc extrémní má postava truchlícího otce být. Nemůžete radikálního pravicového politika zbavit pravicových názorů, ale musely být takové, abyste k němu stále mohli něco cítit. Neměli bychom zaměňovat rétoriku z parlamentu s tím, jak politici mluví doma. Proto i naše postava nepůsobí jako typický pravicový politik.

Svým filmem tedy chcete poznamenat, že svět a lidi nejsou černobílí?
Přesně tak. Určitě to bylo do jisté míry cílem mého filmu. Důležité jsou ty šedé zóny.

Jedním z vašich stálých témat je také to, jak si lidé nerozumějí a špatně se chápou.
K tomu dochází běžně, každý používáme jazyk trochu jinak. Zároveň to vytváří drama ukotvené v reálném životě. Díky tomu, že se na tohle téma zaměřuju, teď aspoň chápu tato nedorozumění lépe.

Vyžadoval skupinový portrét společnosti v Dětech hodně zkoušek s herci?
Ano a ty zkoušky byly na té práci nejlepší, protože když jsem psal scénář, nedokázal jsem si představit, jak mé postavy budou znít. Pak přišli herci a přistoupili k nim mnohdy tak, jak jsem ani netušil. Navrhli i některé změny, které vše zlepšily. Někteří herci jen plní pokyny, ale ti, co jsem si vybral do tohoto filmu, se snažili do svých postav otisknout i kus sebe. A s nimi spolupracuju radši. Pojali jsme to tedy jako workshop, na zkouškách mi herci říkali, jak si myslí, že by něco mělo být, a já jejich návrhy někdy přijal, někdy ne. Díky tomu se stali lepšími spolupracovníky, většími partnery v tvůrčím procesu.

Kromě filmů také píšete knihy. Jak se rozhodnete, z čeho uděláte film a z čeho román? Pamatujete si první impuls pro tento film?
Tím byla jedna píseň. Často se inspiruju hudbou, vidím při ní obrazy pro plátno. Když píšu román, vím, že mi na to téma stačí text. Tady jsem věděl, že potřebuju i obraz. Ale nejde ani tak o téma. Spíš jde o samotnou práci. Psaní románu a scénáře se od sebe hodně liší, ke každému využívám jiné inspirace. Ale nedokážu ty rozdíly dobře popsat.

Jaká píseň vás inspirovala pro Děti?
Když jsem byl sám dítě, v mé škole došlo k podobnému případu. Jeden chlapec zemřel při nehodě a já toho byl svědkem. Pamatuju si, jak reagovali učitelé i rodiče a zůstalo to ve mně po mnoho let. Ten den jsem cestou do školy poslouchal jeden song a ta nehoda se mi s ním spojila. Jde o velmi dramatickou francouzskou píseň, v níž se má vzpomínka zakonzervovala a s jejímž poslechem mi hned vyskočí všechny obrazy z té doby.

Foto z filmu: HBO
Foto režiséra: Paal Audestad