Jednu z nejúspěšnějších francouzských hereček současnosti Juliette Binoche nedávno ocenil curyšský filmový festival soškou zvanou Zlatá ikona, do roku 2020 k tomu vstupovala s Evropskou filmovou cenou za evropský úspěch ve světovém filmu. Čestné ceny za celoživotní dílo ovšem neznamenají, že by kariéra šestapadesátileté Pařížanky proslavené oscarovou rolí v romanci Anglický pacient zpomalovala. Jen letos mají slovenská kina na programu tři její filmy. Komedie Jak býti dobrou ženou měla premiéru v létě, dramata Pravda a Kdo si myslíš, že jsem čekají na znovuotevření kinosálů.

Máte za sebou spoustu zkušeností. Předáváte je dál v rámci tzv. masterclass?
Ano, dělám to ráda, zvlášť pokud se jedná o masterclass pro mladé herce a režiséry. Ti se totiž ptají na specifické otázky, které jdou víc k řemeslu. Baví mě se s nimi podělit.

Na čí hereckou masterclass byste nejraději šla vy?
To je dobrá otázka. Asi na Liv Ullman nebo Genu Rowlands.

Jakou radu mladým hercům dáváte nejčastěji?
Hledejte, hledejte, hledejte. Buďte, buďte, buďte. Riskujte, riskuje, riskujte. Užívejte si to. Leťte. Jděte za tím.

Zníte jako fotbalový trenér.
Má matka mi říkávala fotbalistko. Jinak si taky myslím, že pro herce je dobré vědět, že na filmu se podílí celý štáb. Nevnímám štáb jako trojúhelník hierarchie, ale jako kruh různých energií. Někdy si ty energie musí nejdřív trochu sednout, každý má i jiné zkušenosti. Pamatuju si pár natáčení, kde technici u kamery během prvních dnů žvýkali žvýkačku, jedli sendvič nebo esemeskovali, i když jsme jeli naostro. Nedokázala jsem jim vynadat, ať to nedělají, to není můj styl. Naopak jsem si řekla, že musím hrát tak dobře, aby už nechtěli někomu posílat zprávu, aby se místo toho chtěli na mě dívat. Je to vlastně skvělý způsob, jak poměřit kvalitu vašeho výkonu. Takže na začátku natáčení se snažím podobné věci nebrat osobně. Taky ráda zůstávám na place v době, kdy ho připravují. I herec by měl věnovat pozornost technikům a jejich práci, pak mezi nimi vzniká určitá výměna a spolupráce.

Kromě hraní také ráda cestujete. Co vám cesty jako herečce přinášejí?
Já na sebe myslím hlavně jako na lidskou bytost, herečka je pro mě druhotná. Jako každý tu jsem hlavně kvůli svému životu. Čím víc se ale můžete jako člověk vyvinout a otevřít, tím víc se zlepšíte i jako herec. Vždy jsem ráda pozorovala ostatní, zajímá mě, co se děje v životech druhých. Můžu se z toho učit, třeba když vidím jinou tradici, jiný způsob života, jako loni v Brazílii, kde se i ve slumech lidi radují, a tak vzdorují a přežívají. Pozorovala jsem tam kontrast mezi problémy, chudobou, rasismem a hudbou, která obyvatele favel spojuje a dodává jim pocit svobody.

Aktivně se vyjadřujete i k různým společensko-politickým tématům, propagujete například pomoc uprchlíkům nebo ekologická opatření. Filmy o těchto problémech ovšem moc nevyhledáváte. Proč?
Minulý rok jsem četla dva scénáře o uprchlících. Je to téma, které je mi hodně blízké, nedokážu se dívat, jak lidi spí venku v zimě, co se děje ve světě, je hrozné. Takže jsem hledala scénář, který by o tom dokázal mluvit. Jenže je obtížné objevit nějaký dobrý. Michael Haneke se pokoušel k tomuto problému vyjádřit ve filmu Happy End, podle mého názoru ne až tak úspěšně. Ani ty dva scénáře, které jsem četla, mě úplně nepřesvědčily. To téma je tak důležité, že je těžké najít způsob, jak ho odvyprávět silně a zároveň jemně.

Myslíte si, že filmy něco dokážou změnit?
Podle mě spíš každý z nás musí dojít ke změně, tím, že opustí svou animální stránku, která nás strhává dolů. Celá společnost je teď dost nemocná, což je nebezpečné. Lidi jsou málo propojení sami se sebou, řešení se snaží hledat venku, u druhých. Jenže sílu ke změně musíme mít v sobě. Samozřejmě že vláda musí lidem sloužit, zajistit jejich bezpečnost. Ovšem i individuálně žijeme velmi sobecky, a tak nemůžeme pokračovat. Abychom to změnili, musíme se snažit všichni. Přestože nás děsí vzdát se pohodlí, na které jsme zvyklí, protože nevíme, co se stane, když o tomhle nebo tamto přijdeme. Já se třeba snažím šetřit energií otužováním, stahuju si doma topení a není snadné si na to zvyknout.

Jak vnímáte současný trend ve filmovém průmyslu, který se snaží pomocí různých pravidel zajistit rovné podmínky a bezpečné prostředí pro všechny členy štábu?
Nevím. Představte si, že malíři řeknete: tady máte plátno a tady seznam věcí, které nemůžete malovat. Nevím, jestli seznam pravidel v umění funguje. Já jako herečka musím pracovat na bázi důvěry. Pokud ji necítím, radši ten film netočím. O tu důvěru si ale neřeknete, musíte ji prostě cítit. Třeba díky tomu, že režisér s vámi mluví o intimních scénách a dopředu vám vysvětlí, jak je chce natočit. Už jsem zažila i to, že jsem si milostnou scénu jen přečetla ve scénáři a pochybovala jsem, jak bude vypadat, jak moc mě odhalí. Jako herec přitom musíte mít i odvahu o těchto věcech sám mluvit, protože řada režisérů se o tom stydí začít. Já dokonce erotické scény, např. ve filmech Posedlost nebo Nesnesitelná lehkost bytí, iniciovala sama spolu s ostatními herci, protože režiséři nevěděli, jak je natočit.

Velkolepou scénu masturbace v předloňském sci-fi High Life jste také iniciovala vy?
Tu jsme s režisérkou Claire Denis vymyslely spolu a moc jsme se u toho bavily. Na jejím natáčení bylo jen málo lidí, Claire, kameraman, můj maskér a někdo, kdo pohyboval tím strojem, na kterém sedím. Všem jsem důvěřovala. Ze zkušenosti vím, že se před Claire můžu jakkoliv odhalit a bude to vypadat dobře.

Cítila jste někdy k režisérovi, s nímž jste točila, i nedůvěru?
Pamatuju si, že u druhého filmu, který jsem dělala s André Téchiném, byla jedna scéna, u níž se mi nelíbilo, jak ji André točí. Řekla jsem mu to a dohodli jsme se, že ji natočíme po jeho, a když se mi to nebude líbit, tak ji nepoužije. Když jsem ten film pak viděla, ten záběr se mi opravdu nelíbil. Jenže jeho už můj názor nezajímal, chtěl tu scénu ve filmu. To jsem se cítila hodně zneužitá. Rozrušená jsem zavolala producentovi a ten mě uklidnil, že ten záběr ve výsledném snímku nebude.

Ve Francii se tento rok hodně propírala důvěryhodnost Romana Polanského. Co si myslíte o jeho kauze?
Kdybych hrála v jeho filmu, tak bych o něm mluvila. Takhle se do toho nechci zapojovat.

Často točíte i s režiséry mimo Francii. Je ještě někdo, s kým jste zatím nespolupracovala a chtěla byste?
Je jich hodně, ale nemůžu vám je vyjmenovat. Nemyslím si totiž, že si spolupracovníky volíte jen vlastní vůlí. I oni k vám musí přijít a je záhada, jak k tomu dojde. Ráda režisérům, které obdivuju, říkám, že s nimi chci pracovat. Ale netlačím na to. Myslím, že tyhle věci fungují jemněji.

Vnímáte rozdíly mezi režiséry podle jejich národnosti?
Když s nimi pracuji, nemyslím na jejich původ. Jsem v kontaktu s konkrétní osobou a zajímá mě, jakým rytmem natáčí, jak přistupuje k práci, jak se adaptuje na můj způsob práce. Je to jako tanec. Filmová práce může probíhat v různých rytmech. Někteří herci jsou lepší v prvním záběru a hrozní v posledním, někteří režiséři chtějí točit jen jeden záběr, jiní chtějí film sestříhat patnácti různými způsoby. Proto je ta práce vždycky vzrušující. Díky procesu natáčení někoho objevujete a ta znalost je úžasná. Vím pak, co ty lidi zajímá, čeho se bojí… Díky jejich práci vidíte všechno.

Ve filmu Pravda hrajete dceru Catherine Deneuve. Jaký máte vztah s ní?
Mám k ní velmi blízko. Rády se setkáváme, rády se spolu smějeme. Ale chvíli to trvalo. Vlastně jsem ji dobyla. Ona všem vyká, v Pravdě jsme ovšem hrály matku a dceru, tak jsem chtěla, aby mi tykala. Trvalo to, ale pak na to přistoupila.