Nejznámější švédský herec současnosti Stellan Skarsgård se ve své kariéře nikdy neomezoval jen na domácí filmy. Často ho vídáme v amerických velkofilmech, dostal hlavní role v několika britských seriálech, rád točí s Dánem Larsem von Trierem a Norem Hansem Petterem Molandem. I drama Naděje, které uvádí i slovenská kina, vzniklo v Norsku – režírovala ho totiž Molandova manželka Maria Sødahl.

Naděje je váš několikátý norský film…
Ale mluvím tam švédsky. Norové mě ve svých filmech vidí tak často, že už si asi myslí, že jsem Nor s nějakou řečovou vadou.

Naděje je velmi osobní projekt, vzpomíná na dobu, kdy Marii Sødahl diagnostikovali mozkový nádor a ona během vánočních svátků čekala na další výsledky. Vy ve filmu hrajete partnera hlavní hrdinky. Odrazilo se ve vašem výkonu, že režisérku dobře znáte?
Ne. Když Maria s Hansem Petterem té diagnóze čelili, dobře jsem o tom věděl. Ale když jsme pak o tom natáčeli film, bral jsem to jako fikci. S tím, jak to bylo ve skutečnosti, jsem se moc netrápil, jen jsem se snažil nehrát Hanse Pettera. Nestaral jsem se během natáčení o jejich soukromí, staral jsem se o to, co je dobré pro film. Těžké to bylo pro spíš Marii, protože pro ni můžou být nejvíc emotivní ty části, které publiku emotivní ani nepřijdou. Ale natáčení podle mě zvládla mistrovsky. Dokázala mít dostatek soucitu i dostatek odstupu, nebyla sentimentální, věděla, na co se soustředit, všechny události popisovala s rozvahou. Takže nakonec i tohle natáčení byla vlastně zábava. Trávil jsem čas se svou druhou rodinou.

Nesvádělo vás to napodobovat Hanse Pettera? Poznal jste ho ve scénáři v roli Tomase?
Věděl jsem, že je jeho předobrazem. Ale Tomas nebyl napsaný jako otisk Hanse Pettera, jediné, co mají společného, je nemluvnost. A že oba mluví pomalu. Já ve filmu pořád mluvím rychleji než Hans Petter. Fyzicky mu ale podobný nejsem a Andrea Bræin Hovig, která hraje roli inspirovanou Marií, je úplně jiná osobnost. Maria je velmi rozvážná, má vše pod kontrolou, Andrea je víc zranitelná a emocionální, což se hodilo pro její roli. Postavy, které jsme hráli, vlastně se svými předobrazy neměly moc společného. Zato všechny události ve filmu jsou velmi přesné. I to, co říkají doktoři – to zazní skoro slovo od slova. Ten příběh má dokonalou dramatickou konstrukci, již vytvořila sama realita. Vše se odehrává během deseti dní vánočních oslav, všechno je zhuštěné a o to intenzivnější.

S Hansem Petterem Molandem jste nedávno natočil už pátý film, Jít krást koně. Znal jste jeho úspěšnou knižní předlohu od Pera Pettersena?
Četl jsem ji už před lety. Pamatuju si, jak mě vtáhla do svého světa, dokud jsem ji četl, žil jsem v ní.

Vrátil jste se ke knize při natáčení?
Ne, stačil mi scénář. Pamatoval jsem si tón, vůni a barvy té knihy velmi dobře, tak je dobrá. Dokonce jsem četl několik verzí scénáře, pár pokusů tu knihu natočit existovalo už předtím, než se do projektu zapojil Hans Petter. Ale ty udělaly tu chybu, že se soustředily na to, co se v tom příběhu děje. Což není mnoho, takže film z toho nepostavíte. Ta kniha žije z poezie, krásného způsobu vyprávění. Hans Petter se ho snažil napodobit. Jsem rád, že konečně začal víc zkoumat svou poetickou stránku i svůj vztah k norské přírodě, ačkoliv jsme natáčeli v Litvě.

Co bylo na adaptaci lyrického příběhu o dospívání vyprávěného ve dvou časových rovinách nejtěžší?
U takového filmu nevíte, jak ho sestříhají, nevěděl to ani sám Hans Petter. Najít filmovou verzi velmi poetického jazyka Pera Pettersena a jeho bohatých popisů přírody bylo obtížné. Já ze scénáře věděl, že film bude přepínat mezi tehdy a nyní, ale nevěděl jsem, kdy a jak přesně. Ve všech scénách jsem musel předvést několik záběrů s mírně odlišným temperamentem, aby měl Hans více možností, jak to sestříhat. Myslím, že Jít krást koně pro něj představovalo dosud nejtěžší střihačskou výzvu. Film vlastně sestavoval až ve střižně. A linie mezi úspěchem a naprostým propadákem je u takového typu díla velmi tenká.

Film Jít krást koně získal na Berlinale cenu za kameru, nicméně Naděje měla lepší ohlasy. Možná i proto, že řada diváků má nejspíš zkušenost s podobnou závažnou nemocí z vlastní rodiny. Týká se to i vás?
Ano, mé první ženě diagnostikovali rakovinu dělohy a nevěděli jsme, jestli přežije, nebo ne. Vím tedy, jak bezmocně se cítíte, když jste ten, kde rakovinu nemá. Nezmůžete nic, ani v podstatě nemáte právo být smutný. Snažil jsem se s tím potom popasovat tím, že jsem byl praktický. Nevydržel jsem sedět vedle postele a držet ji za ruku. Ale dokázal jsem se postarat o všechny praktické věci. Asi by bylo lepší, kdybych ji držel za ruku. Jenže jsem toho nebyl schopen. Tak tenhle pocit jsem si do toho filmu přinesl, tu bezmoc být jen vedlejší postavou v takovém dramatu.

Myslíte si, že by u podobných diagnóz měl doktor říct hned celou pravdu, nebo postupovat něžněji?
Většinou se vás zeptají, co preferujete. Já bych chtěl vždycky pravdu. I se svými dětmi jsem dohodnutý, že si nelžeme. I když se zeptají na tu nejtrapnější věc. Jakmile si na pravdu zvyknete, zjistíte, že vám život ulehčuje. Je to prostě snazší, než když se snažíte něco obalit bavlnkou, nečelit realitě. Život je těžký, ale taky skvělý, a když si začnete lhát a klamat se, pak jste automaticky v problémech. To je aspoň má filozofie.

Pro režiséry a scenáristy bývají filmy jako Naděje terapií. Mají i pro vás filmy terapeutický účinek?
V tomhle smyslu ne, ale samozřejmě jen to, že mohu být někým jiným a dělat věci, které bych si jinak netroufl, určitá forma terapie je. Svoboda, kterou skýtá hraní nějaké postavy, je skvělá.

Ve filmu Naděje jste otcem šesti dětí. Jak mladší herci zvládali těžké téma?
Dětem moc dobře jde hraní her a předstírání, že jsou někdo jiný. A dokážou si stejně dobře hrát na Supermana i na syna umírající matky. Byla to veselá parta, hodně je to spolu bavilo. Celý tým byl přátelský, fungovali jsme jako dobrá rodina.

Dobrou chemii máte i s představitelkou vaší partnerky Andreou Bræin Hovig.
Já nejsem sólo herec, monology mi moc nejdou. Cokoliv, co dělám, vychází z mých kolegů, vzniká to s nimi. Mí oblíbení herci jsou ti, co pracují stejně. To, že s Andreou hrajeme manžele, neznamená, že se pak spolu půjdeme vyspat. Ale to, že musíme mít před kamerou pravdivý vztah. S Jaredem Harrisem v sérii Černobyl to bylo stejné. Dobří herci si ten vztah najdou rychle. Nejde ani o techniku, spousta se toho řekne neverbálně, neplánovaně. Před pár lety jsem viděl tančit Baryšnikova. Je už starý, ale když tančil, začal jsem plakat. Jeho tělo vyjadřovalo věci, které nejde popsat. I tak spolu komunikujeme, ať si to uvědomujeme, nebo ne. A film to zachytí, zviditelní vztah mezi herci. Nejde o slova, ale o to, jak spolu jste.

Takže v Naději jste hlavně reagoval na Andreu.
Ano. I u postavy, která toho moc nemá co říct, chcete, aby byla trojrozměrná. Musíte najít nuance, popsat jimi, kde se teď nachází, kdy to už nemůže vydržet – a to je taky těžké. Ale hodně mého hraní je prostě poslouchání a reagování a bytí na místě. Což mi nevadí, rád hraju mezi řádky. Řeknu repliku a před nebo po ní se něco děje. To je můj způsob filmového herectví. V televizi většinou všechny informace najdete v dialogu. Ve filmu ovšem může být informace i v obraze, v pohledu. Právě tenhle styl miluju.

Mohl jste ho využít i v minisérii HBO Černobyl?
Ano, i tam hraju hlavně mezi řádky. To je zásluha režiséra. Vztah mezi mou postavou a rolí Jareda Harrise neleží v dialogu, ale v tom, jak se na sebe díváme, jak se hýbeme, jak jsme spolu v místnosti. A režisér to viděl a zachoval. Kdyby pořád stříhal na toho, kdo mluví, žádný vztah by tam nevznikl.

I když hrajete často i v angličtině, do USA jste se nepřestěhoval. Jak moc jsou pro vás důležité menší filmy jako Naděje?
Unudil bych se k smrti, kdybych dělal jen jednu věc. Chci, aby mi práce přinášela různé výzvy. Ve velkých hollywoodských filmech takový materiál často nenajdete. Tam se bojí pustit do něčeho nového. Všechno musí vydělat aspoň 10 % rozpočtu, takže nám zbývají v kinech jen doplňky k popcornu. Rád bych, aby tyhle malé filmy hrálo víc kin a vidělo víc lidí.

Ale zpívat v komerčním muzikálu Mamma Mia je aspoň zábava, ne?
Velká, to byla skvělá práce. Marvel mě taky baví. To jsou jiné výzvy. Ale vím, že tyhle filmy ode mě vyžadují něco jiného. Ne jemnou charakterizaci, někdy třeba jen chtějí, abych byl zlý. Ovšem zlo může být zajímavé, aspoň já si ho tak dokážu pojmout.