Hvězdou se stala v 80. letech ve filmech ikony francouzské nové vlny Françoise Truffauta, kterého si pak i vzala. Dnes patří Fanny Ardant k nepřehlédnutelným divám evropského filmu a její kariéra k těm nejrozmanitějším. Mezi její role patří carovna, Maria Callas, Žena od vedle nebo učitelka, jejíž žák spáchal vraždu, v televizním filmu ze série Shock Waves Deník mé mysli. Ten francouzská herečka Fanny Ardant uváděla na 68. Berlinale, kde se s ní setkala Iva Přivřelová.

V Deníku mé mysli hrajete učitelku literatury, která má na svého žáka až příliš velký vliv. Věříte v moc umění měnit lidi?
Každý druh umění má určitý vliv. Umění vám otevře mysl, díky němu se díváte na svět jinak. Zmoudříte, flirtujete s dobrem a se zlem, protože umění nemá morálku. Takže to je sice nebezpečný, přesto dar, který byste měli přijmout. Má postava učitelky ví, že vám umění dává svobodu, ale za nějakou cenu. Svým studentům říká, aby vyjádřili všechny své myšlenky – aby se jich tak mohli zbavit, nebo je uskutečnit. Od začátku se mi ta role moc líbila. Literatura je pro ni víc než život. Vychází totiž z premisy, že skvělí spisovatelé jsou pány světa. Ne politici, kněží nebo soudci.

Jakou cenu jste za svou svobodu musela zaplatit vy?
Jistotu. Střet mezi bezpečím a svobodou je věčný. Všichni by jistě měli rádi obojí, ale to není možné. Nelze mít slunce i stín. Podle mě pokud ochutnáte svobodu, nemůžete se k bezpečí jen tak vrátit. Existují různé jistoty, materiální, morální – ta je ovšem začátkem konce. Moje učitelka učí své žáky být sám sebou, věřit si, objevit svou osobnost, nestát se malou ovcí. Riskovat. Právě proto v ní můžou ostatní vyvolat pocit viny za to, co její žák spáchá.

Onen student v podání Kacey Motteta Kleina zabije své rodiče. Je podle vás vražda také vyjádřením svobody?
To ne! Ale člověk musí zápasit mezi dobrem a zlem, to dělá život zajímavým. Pokud jste vždy morálně neomylný, pak jste napůl mrtvý. Vzpomeňte na Baudelaira nebo Caravaggia, to nebyli poslušní žáci. A díky nim můžeme pořád něco objevovat. Má učitelka riskuje, ale nenapadlo by ji, že by ten kluk mohl zabít své rodiče. Klíčová otázka, kterou film pokládá, pak zní: Vraždil by onen žák, i kdyby ho ona neučila?

Zajímala jste se i o reálný případ, který scénář inspiroval?
Ne, realitu je lepší nechat být, zvlášť v takovém případě. Stačil mi scénář. I když to, že ten film chci dělat, mi bylo jasné už ze způsobu, jakým mi o něm režisérka Ursula Meier vyprávěla. Zaujal mě ten silný a tajemný vztah mezi učitelkou a vrahem. Oba jsou osamělí, zranitelní, i ona proti všem bojuje.

Pracovala jste s řadou režisérů i režisérek. Režírují ženy jinak?
Jakmile mi režisér nabídne roli, nevnímám jeho pohlaví, je to prostě člověk, který promlouvá k mému srdci a rozumu. O pohlaví, národnosti a povolání existuje řada klišé. Ale podle nich nemůžete nikoho definovat. Nevím, co to přesně znamená být muž a co žena, kromě oblasti sexu. Nemůžu říct: každý muž je takový a každá žena onaká. Já sice patřím do feministické generace, ale mezi feministky se nepočítám. Vždy jsem chtěla být volná.

Jak se tedy díváte na feministické hnutí ve filmu Me Too?
Obecně nemám ráda žádná hnutí. Nechci být součástí skupiny. Nerada poslouchám příkazy, jsem na to moc protikladná. A nejsem morální osoba, takže nehodlám nikoho soudit a říkat, co je dobré a co ne.

Vy sama jste se s šovinismem za svou kariéru nesetkala?
Ne.

Přivodila vám někdy vaše neochota přizpůsobit se většině do potíží?
Ano. Když jsem byla velmi mladá, měla jsem silné politické názory. Ale když jsem začala docházet do jedné politické skupiny, najednou jsem její členy nesnášela, byli tak těžkopádní. Přitahuje mě bohatství člověka, jeho protiklady. Nemám ráda černobílou mentalitu, která lidi dělí do skupin a staví proti sobě.

Je stále pravda to, co jste kdysi podotkla v rozhovoru, že chcete zemřít násilně a být probodnuta?
Ano (se smíchem), nožem do srdce. Ale musí to být rychlé. A musí to udělat nějaký mistr, zabít někoho tímto způsobem bezbolestně je docela těžké.

Jak si vybíráte role?
Lehnu si, přečtu si scénář, pokud skončím ve stoje, pak to je dobré znamení. Pokud se mi líbí příběh, ovšem ne moje postava, roli nepřijmu. Život je moc krátký na to, abych hrála někoho, koho nemám ráda. Ovšem můžu mít ráda i monstrum, třeba teroristku.

Zajímáte se o to, jaký vliv na diváky mají vaše filmy?
Nikdy. Doufám tedy, že nikdo kvůli nim nebude zabíjet. Ale nechci, aby se z filmu stala škola morálky, nesnáším, když umění vznikne, aby se trefilo do názorů nějakého publika. Nemyslím, že Proust psal tak, aby se jeho dílo líbilo i jeho příbuzným. Nebo Dostojevský. Každý může být Raskolnikov. Umění je jako lahev hozená do moře. To je problém producentů, že přemýšlejí o publiku, o časech vysílání a o morálce. Film nevychovává dobré občany. Producentka Deníku mé mysli je naštěstí velmi silná dáma, která filmy ze série Shock Waves prosadila do švýcarské televize do hlavního vysílacího času.

Baví vás stále objevovat nové umění?
Ano. Nic bych vám ale nedoporučila, ať si umění každý objeví sám. Vždy když jdu do divadla nebo opery, mám špatnou náladu, protože jsem si jistá, že se budu nudit. A často tomu tak je. Jenže když se pak nenudím, to je něco! Na výstavách mi vadí, že musíte stát frontu. Na umění máte chodit jako na fotbal – s tím, ať vám umělci ukážou, co v nich je. Neměli byste k němu přistupovat s pocitem privilegia a nadšení, ani zcela otevření. Umění vás musí dostat.