Malé historie jako odraz těch velkých. I tak by se dalo zhodnotit poselství letošního festivalu rakouských filmů Diagonale v Grazi (Štýrském Hradci 18. – 23. 3. 2026). Historie v mnoha podobách se vracela jako jedno z velkých témat, ať už v hraných nebo dokumentárních filmech. Diváci hledali, jak vyvodit z minulosti závěry pro současné války, pro volby či pro klimatickou krizi s různě katastrofickými vizemi budoucnosti.

Radosti i úskalí dnešního rakouského filmu

V Rakousku se ročně natočí zhruba padesát celovečerních filmů. Největším hitem v domácích kinech byla za rok 2025 rakouská bláznivá vánoční komedie Úklid (Aufputzt is´), na niž dosud přišlo od listopadové premiéry téměř půl milionu diváků, a díky tomu návštěvnost domácích rakouských filmů v kinech stoupla o 9 procent. Celkem do kin v Rakousku loni přišly více než 2 miliony návštěvníků. Podíl rakouského filmu na domácím trhu je 7 procent. Rakouský film je čtvrtý ohledně návštěvnosti filmů, před ním figurují filmy z USA, Německa a Francie, a první pětku v návštěvnosti uzavírají filmy britské. Podobně jako v Česku se na výrobě filmů podílí i rakouská veřejnoprávní televize ORF a dalším silným zdrojem financí je Rakouský filmový institut (OFI). Celková podpora rakouských filmových organizací domácímu filmu ročně je 115 milionů eur. Velkou sílu mají dnes v Rakousku digitální distribuce a online platformy, z nichž ty nejsilnější tvoří Netflix, Youtube, Amazon Prime a Disney+, kteří mají 4 miliony uživatelů. Pokud se započítá i hudba, VOD a videohry, platformy pak vydělávají zhruba 2 miliony eur.

Rakouští filmaři slaví v sále, u kterého hoří střecha, uvedl metaforicky na zahájení Diagonale jeden ze současných nejvýraznějších rakouských producentů Alexander Dumreicher-Ivanceanu, zakladatel úspěšné filmové produkční společnosti Amour Fou. Narážel tím na to, že v tomto roce se očekává v Rakousku krácení finančních příspěvků na filmy. Všichni producenti jsou jednotní v tom, že je třeba přimět streamovací platformy k tomu, aby se zavázali k investici do rakouského filmu a aby se procento investic ze streamovacích platforem zvedlo ze současných 7 procent na 20 procent. Tato změna by měla proběhnout podle francouzského vzoru. Festival Diagonale se také snaží inspirovat vznik soukromého kulturního sponzoringu, z něhož by také čerpal rakouský film.

Historický film o současné realitě

Samotný zahajovací film letošní Diagonale byl víc než symbolický na různé strany. Jako dokonalý příklad filmu, který vyvozuje z minulosti závěry pro současnost, také jako dokonalý příklad filmu, který slaví a bude slavit úspěchy na zahraničních festivalech, ale je otázka, do jaké míry bude se svým černobílým obrazem a historickým zasazením atraktivní pro diváka v běžné distribuci. Je to film Rose (Rose) od rakouského režiséra Markuse Schleinzera se slavnou německou herečkou Sandrou Hüller v hlavní roli ženy, která si po skončení třicetileté války vezme místo sukně kalhoty a vydá se do vesnice, kde ji nikdo nezná, žít svou novou budoucnost. Jako svobodný člověk, i když to v 17. století může jen jako muž. Vesničané hocha nepoznávají, ale on má papíry k pozemku, peníze a ochotu investovat do rozvoje vsi, také ochotu učit lidi číst a psát, tudíž ho přijmou. Časem mu vnutí nevěstu, ta mu dokonce porodí syna, a Rose pokračuje dál se svým tajemstvím. To ale novomanželka později odhalí. Ovšem obě ženy si pragmaticky spočítají, že by tím zničily samy sebe, a hrají své role dál. Nejde o lesbický vztah. Jde o svobodu. Sama hrdinka v jednom klíčovém momentu filmu říká, že po válce si oblíkla kalhoty, protože v kalhotách je svoboda, ne v sukni.

Rakouský režisér Markus Schleinzer klade důraz na obraz a mísí Dreyerovu a Hanekeho školu filmové řeči. V detailníčernobílé tváři své hrdinky, kdy není možné nepřipomenout podobný výjev z klasického filmu Utrpení Panny Orleánské, zobrazuje bolest z fanatismu i z kruté mužské dominance. Příběh Rose je velmi volně inspirován skutečnou událostí v Německu před staletími, kdy žena byla potrestána za to, že se vydávala za muže, a byla obviněna ze sodomie. Schleinzer svým filmem klade základní otázky současnosti – je lepší jít do neznámé budoucnosti s člověkem, který má kapacitu překonat úskalí nové doby, nebo raději zůstat ve starých jistotách přítomnosti? Režisérova odpověď je jasná v tom, že jistoty jsou velmi vratké a jestliže si společnost ničí vizionářské osobnosti, zakrní, ba dokonce se pod náporem neúprosného vývoje bez vzdělání a silných osobností sama zničí.

Rodina jako zrcadlo politických krizí

Není náhoda, že hlavní cenu publika získala rakousko-francouzská koprodukce Příběhy (The Stories) čtyřicetiletého egyptsko-rakouského scenáristy a režiséra Abu Bakra Shawkyho. Jeho první celovečerní film Yomeddine byl vybrán na filmový festival v Cannes 2018, byl promítán v hlavní soutěžní sekci o Zlatou palmu. Shawky se ve svém novém filmu vrací do roku 1967, kdy nad Egyptem leží stíny Suezské krize z roku 1956, kdy střet mezi Izraelem, Západem a Egyptem hrozil přerůst ve světovou válku. Až komediálně zachycený děj filmu probíhá v několika vlnách, začíná na konci 60. let za prezidenta Gamála Násira s těžištěm v 70. letech, kdy za dalšího vládce Anvara Sadata nastalo uklidnění. Sadat byl schopen jako první arabský politik oficiálně navštívit Izrael a předestřít vizi, jak dosáhnout úplného míru v arabsko-izraelském konfliktu. Film končí v roce 1984 za vlády Husního Mubaraka, kdy v Egyptě nastává nová destabilizace, hladomor a vše končí výjimečným stavem. Hrdinou filmu je pianista Ahmed, režisérův otec. Chce se stát slavným umělcem, i když jeho rodina o umění nemá zájem. Žijí fotbalem, trochu politikou, někteří členové věří v Ameriku a jiní v Rusko. A hlavně sní o velkém arabském státě. Jejich sen se postupem času stále víc rozplývá. Ahmed se korespondenčně seznámí s rakouskou komunistkou Liz, která mu později pomůže se studiem umění na rakouské vysoké škole a vystoupit na koncertu. Sedmdesátá léta relativního klidu končí, Liz otěhotní a všichni se vracejí do bouřlivého Egypta. Své rodinné drama vypráví režisér na základě vzpomínek své matky, která si vše důkladně zapisovala. „Jde o momenty, které se mohou lehce zapomenout,“ říká režisér. Film je atraktivně mezinárodně obsazený, představitelka Rakušanky Liz, vypravěčovy matky, je velmi populární rakouská herečka Valerie Pachner, která do mezinárodního povědomí vešla filmem amerického režiséra Terrence Malicka Na prahu války (A Hidden Life) o sedlácké rodině v Alpách vzdorující Hitlerovi. Její tchyni ve filmu představuje významná egyptská herečka, baletka a modelka Nelly Karim s ruskými kořeny. Je trochu paradox, že film s dvěma výraznými herečkami ukazuje svět mužů v egyptské společnosti 70. a 80. let. Ostatně při svatebním dialogu předává tchyně své nastávající snaše v kuchyni poučení, že muži v jejich široké rodině mají v hlavně jen fotbal a politiku.

Od antifašismu k přátelství s neonacistou

Další rodinná historie, tentokrát natočená jako dokument, se týká života a díla Ericha Frieda, rakousko-německého básníka židovského původu (1921 – 1988). Film Palba dovlastních řad (Friendly Fire) zahajovala DOK Fest v Mnichově. Jde o svědectví o chodu historie, která ještě není za námi.  Erich Fried utekl v roce 1938 z Vídně do Londýna. Působil v několika emigrantských organizacích a snažil se o záchranu známých z Rakouska a Německa. Syn Ericha Frieda Klaus, profesor komunikace v Londýně, natočil teď ve spolupráci s německou multimediální umělkyní a fotografkou Julií Albrecht strhující příběh osudu svého otce.

Zachycuje ho nejdříve jako antifašistu a levicového aktivistu, a končí jeho přátelstvím s neonacistickým aktivistou a homosexuálem Michaelem Kühnenem. Vypravěčem neobvyklého příběhu je režisérův bratr, americký konceptuální umělec David Fried. Režisér rešeršuje na mnoha místech ve Velké Británii i v Německu, kde se básník pohyboval, recituje z jeho básní, vzpomíná na Friedovo popírání holocaustu (přestože byl Žid!) a na jeho přátelství s německou levicovou teroristkou Ulrike Meinhof a dalšími představiteli první generace RAF. Meinhof sice zemřela 1976 ve vězení Stammheim, ale její myšlenky Erich Fried kupodivu sdílí, včetně toho, že mnichovský masakr jedenácti izraelských sportovců v roce 1972 byla „spravedlivávzpoura proti imperialismu“. Ve filmu vystupuje zakládající členka skupiny Baader-Meinhof Astrid Proll (78), bývalá řidička Andrease Baadera a v současnosti fotoeditorka žijící v Berlíně. Ta stále věří, že kapitalismus je zrovna tak zlý jako komunismus a že „být otrokem USA je stejné jako být otrokem SSSR“. Fried mezitím píše milostnou i politicky angažovanou lyriku. Angažuje se za komunisty ve válce ve Vietnamu, za Organizaci pro osvobození Palestiny PLO, za zrušení atomových elektráren, za likvidaci americké letecké základy Ramstein v Německu a požaduje odchod amerických vojáků ze země. Zbožňuje Gorbačova. Je duchem ekolog, levicově smýšlející, který ale odmítá revoluci, protože věří v sílu slova. Jeho syn vychází z toho, že otec byl příliš naivní. Režisér se snaží pochopit rozporuplný charakter svého otce v turbulentních 60. a 70. letech a vést paralely se současností. „Dnes si svět také nerozumí, lidi se neposlouchají navzájem, pospolitost se rozpadá,“ říká. V každém případě je názorový pohyb mezi básnickým odporem k židovství a ideologickým příklonem k levicovému terorismu poměrně těžko pochopitelný, podivný a ani film neposkytne vysvětlení, proč k takové ideové podivnosti u uznávaného a prominentního básníka došlo. Názorová schizofrenie osobnosti se obtížně definuje, i když se o to režisér snaží. Možná šlo o člověka, který jen nezvládl svůj duševní zmatek. Archivní záběry z Friedova života byly poměrně špatně dostupné, protože oficiální instituce je spíše tají. Poselství filmu tak zůstává poměrně smutné, podobně jako smutná byla Friedova poezie.

Prostor pro provokativní příběhy

I okrajový festivalový film potřebuje náboj, který z něj učiní originalitu přitahující pozornost náročného diváka. Film rakouské umělkyně žijící v New Yorku Marii Petschnig Krásný a úhledný pokoj (Beatiful and Neat Room) celou dobu udržuje diváka v napětí, zda hlavní téma pojede pořád dokola, nebo se někde zlomí, a pokud ano, jak, případně jak to celé dopadne. A zda jde o experiment filmařky s tématem, či experiment filmařky s divákem. Oč jde – mladá umělkyně bydlí v Brooklynu v New Yorku, a aby si mohla dovolit dvoupokojový byt, musí jeden pokoj pronajímat. Krásný a úhledný pokoj je film na pomezí fikce a dokumentu, krásný a úhledný pokoj je také hlavní slogan jejího inzerátu na internetu pro pronájem pokoje. Film je o její osobní zkušenosti s pronajímáním pokoje, během 22 let se u ní vystřídalo 60 nájemníků. V rozhovoru pro jeden newyorský list uvedla, že to byl jediný způsob, jak se mohla v New Yorku udržet.

Je to primárně hraný film, hlavní roli – alter ego rakouské režisérky, hraje kanadská herečka Charlotte Aubin. Film se ale tváří jako dokument a je lehce provokativní i provokující. V bytě se objevují nejrozmanitější existence, od rozvedeného otce, který si do pokoje tahá po schodech do patra kolo, přes meditativního jogína, který neuspěje u žádného pracovního pohovoru, takže je bez peněz a úspěšně akorát vynáší odpadkový koš, laxní dívka, která chce utéct bez placení, gay pracující v gastronomii, který rychle zmizí za novou pracovní příležitostí, hysterická matka, která po sobě vůbec neuklízí. Někteří se zdrží déle, někteří krátce. Hlavní hrdinka musí mít silné i flexibilní nervy, aby nápory, respektive návyky svých spolubydlících vydržela, i když se do těchto dobrodružství pouští dobrovolně. Atakuje divákovu trpělivost s tím, kolik dalších nájemníků ještě vydrží. A každý si může dát osobní limit, kdo ho iritoval natolik, že by s nájemničením už skončil a raději hledal jinou možnost, jak zvládnout drahý byt. Režisérka dává svými prostřihy na barevné, divoké, rozmanité a fascinující meziobrazy z ulic z Brooklynu odpověď na to, proč ji stále toto místo drží při životě, že je ochotná vzdát se části svého soukromí, aby žila v inspirujícím prostředí. Na druhé straně je také jasné, že takto dnes žije spousta lidí, kteří v začátcích své kariéry nebo při pobytu v zahraničí sdílejí byt s cizím člověkem, tudíž se ve filmu mnoho takových lidí najde.

Festival rakouského filmu Diagonale ukázal, že se snaží dávat prostor i filmům, které jsou v běžné distribuci přehlídnuté. Filmaři v Rakousku si uvědomují, že úspěchy na festivalech se dnes obtížněji než dříve převádějí do úspěchu v kinech. Toto není zdaleka problém jen rakouského filmu, ale platí pro celou evropskou kinematografii. Diagonale je jedním z filmových ostrůvků, kde se s diváckým úspěchem potkává náročné umění, divácky vstřícný film i provokativní filmová výzva.

Foto: Press servis Diagonale