Nový česko-slovenský film Brutální vedro, který se promítal na festivalu v Karlových Varech v sekci Proxima, získal jako jediný ze všech soutěžních domácích filmů napříč sekcemi cenu od festivalové poroty. Sekce Proxima se od loňského roku rozšířila a přijímá filmy z celého světa. Letos směřovala svými hlavními cenami ještě víc na východ do Asie a dvě hlavní ceny poslala do Jižní Koreje a do Indie a Nepálu. Všechny filmy se v ní promítaly ve světové premiéře. Jejich kvalita trochu kolísala, ale přesto obsahovala filmy, které rezonovaly u poroty a u diváků. Jejím cílem je podle organizátorů dávat prostor moderní filmové tvorbě a být místem pro filmaře čekající na objevení, i pro renomované autory hledající nové definice své tvorby.

Objev Brutálního vedra

Proxima svými letošními cenami naplnila především svou objevitelskou roli, protože jak jihokorejský film Početí, tak česko-slovenské Brutální vedro jsou povedené celovečerní debuty.

Brutální vedro mladého režiséra Alberta Hospodářského získalo pomyslnou třetí cenu, Zvláštní uznání. Film představuje svěží pohled nové generace na současnou dobu. Drží si svou hlavní linii příběhu a má svou energii. Poukazuje i na klimatické otázky, i když to není hlavní téma filmu. Jak uvedl jeden z producentů Ondřej Lukeš při přebírání ceny, děkuje festivalu za to, že klimatickým otázkám dává prostor a staví se k nim čelem.

Film diváky ihned přivádí do horkého letního dne, kdy se příroda potýká s několikadenním vedrem, teploměry atakují čtyřicítky. Několikrát během filmu do toho vstoupí metaforický refrén o tom, že k Zemi se blíží úlomek Slunce, který ji může buď minout, nebo do ní narazit. V tomto světě žije osmnáctiletý chlapec, sám s otcem, který se mu nevěnuje. Odjede tedy za kamarádem na chatu, ale průvodčího vlaku natolik zmohlo vedro, že stanici přejede a chlapec vystoupí až ve městě a musí se dostat na chatu jinak. Překážkou je nejen vedro, ale také různé mezilidské okolnosti jako setkání s nymfomankou, se skupinou rváčů, s opuštěnou čerpadlářkou, s dvěma rozjívenými dívkami, s řidičem autobusu apod.

Hlavní roli hraje režisérův bratr Vincent Hospodářský. Své postavě dal sympatickou naivitu mládí, normálního chlapce, který se ocitá v těžkých chvilkách, pod jejichž tíhou se může jeho charakter pokřivit. Možná i vývoj této postavy, která se nevychýlí do jakéhokoliv extrému, ale zůstává sám sebou a tím normálním, jen citově bohatším chlapcem, je příjemným motivem v současném česko-slovenském filmu. V Karlových Varech na festivalu měl film druhou nejpočetnější delegaci. A jak přiznali organizátoři před slavnostním uvedením filmu ve světové premiéře, ze všech filmů, které viděli, jim Brutální vedro nejlépe zapadlo do programu Proximy.

Mladí lidé v mladé sekci

Hlavní Cena pro jihokorejský film Početí (Birth) znamená objevitelskou roli festivalu pro režisérku Ji Young-yoo, pro kterou, jak přiznala, byla její cesta na karlovarský festival první zahraniční cesta v jejím životě. Film Početí vypráví o dvou mladých lidech, ona je nadějná spisovatelka, on je učitelem angličtiny v jazykové škole. Oba mají našlápnuto k dobré kariéře, ale cestu jim zkříží neplánované těhotenství. S nečekaným momentem se vyrovnávají každý po svém, a těžké chvíle, které jim nová situace přináší, jsou pro ně v páru větší zkouškou, než dokážou unést. Je to příběh, za kterým lze odhadovat osobní prožitek někoho z autorů filmu, jelikož příběh je to v jisté míře na jedné straně stěží uvěřitelný, a na straně druhé naprosto realistický a věrohodný. Filmařsky je to velmi propracovaný snímek, je až s podivem, že coby autorčin celovečerní debut je snímek tak dobře zvládnutý.

V linii příběhů o mladých lidech pokračují i další filmy sekce Proxima. Například primárně polský snímek Imago (Imago), který byl natočený v polsko-nizozemsko-české koprodukci. Odehrává se v 80. letech v komunistickém Polsku, respektive tam jeho příběh začíná. S hlavní hrdinkou Elou zaznamenáváme vítr svobody, který na konci 80. let do střední a východní Evropy přichází. Ela je citlivá umělecká duše, což je na první pohled v podstatě neviditelné. Pochází z velké rodiny, je nejmladší z osmi sourozenců, trpí psychickými potížemi a touží po lásce okolí i matky. Ta nad ní drží ochranný pohled a dohled. Film ale především ukazuje volnou uměleckou scénu na konci 80. let, tudíž se první dvě třetiny filmu neustále ocitáme v pololegálních klubech s tvrdou muzikou, v oblacích kouře a v oparech alkoholu. Je trochu škoda, že autorky filmu, režisérka Olga Chajdas, která byla i scenáristkou spolu s Lenou Górou, která zase hrála i hlavní roli Ely, tak dlouho drží příběh v temnotě nezávislých uměleckých scén i vztahů. V téhle společnosti se totiž divácky nedá vydržet moc dlouho. Ale když do hry vstoupí Elin nový partner a jeho rodinné pozadí, později i akce Solidarity, a sled dějů vyvrcholí nečekaným těhotenstvím hlavní hrdinky, která se musí potýkat vedle svých psychických běsů s naprosto novou rolí matky, příběh se přelomí do zajímavějších sfér. Ty sdělují mnohem víc, než jak se pilo, kouřilo a přátelilo v bezmocném komunismu. Proměna hrdinky v poslední třetině filmu po jejím náhlém mateřství přidává filmovému příběhu na velké atraktivitě a konečně připoutá diváky roztěkané při sledování první části filmu.

Děti v různých situacích

Několik filmů ze soutěže Proxima se věnovalo tématu dětí v různých situacích, a to napříč světem, od Asie po Evropu do Jižní Ameriky. Indicko-nepálský snímek Guras (Guras), který získal druhou cenu v Proximě, vypráví příběh devítileté Guras v horské vesnici v severoindické oblasti Darjeeling, jíž se ztratí milovaný pejsek. Holčička po něm začne pátrat. Je na to sama, protože její rodiče mají plnou hlavu starostí se sklizní kardamomu, která nejde podle plánu. Guras z údolí zaslechne vzdálený psí štěkot a se vydá na cestu, která se brzy změní v mystickou, když potkává bytosti z jiného světa.

„Vždy jsem miloval situace, kde je těžké rozlišit mezi tím, co je skutečné a co je nadreálné. Svět je plný událostí, které jsou mimo naše chápání. Naše folklóry a místní mytologie se prolínají s našimi životy. Guras je mým experimentováním právě s touto vrstvou nadreálné říše, naplněné silnou vzpomínkou na mé dětství,“ uvádí indický režisér Saurav Rai. Zajímavé může být i jméno hlavní hrdinky, guras totiž v nepálském jazyce znamená divoká orchidej.

Traumata z dětství léčená metaforou

Belgický film už svým titulem Ztracené děti (Les enfants perdus) předznamenává zaměření filmu. Vidíme čtyři děti, sourozence, ve velkém opuštěném domě uprostřed lesa. Zanechal je tam otec, který se přes noc vypařil. I v tomto příběhu děti slyší vzdálené hlasy uvnitř domu, i tady děti vidí bytosti z jiného světa, černé velké příšery zvenčí, které se dobývají k dětem. Děti se snaží z domu dostat zpátky za otcem, ale brzy zjistí, že les je nepustí, les je sevře a pořád je vrací k domu. Dětem dojde, že tady něco nehraje a že cesta z domu asi bude muset být jiná. A divák v podobném okamžiku zjišťuje, že film o dětech ponechaných otcem v lese je metafora, kterou je třeba rozšifrovat. Napomůže k tomu zvláštní jezevčí nora, kam vleze jedna z dívek, a na jejím konci se ocitne v jiném světě, v jiném prostoru, v jiném čase. Pro diváky začíná velká hra o dětech, které uvízly na cestě ke své budoucnosti, o dětech, které mají z dětství traumata kvůli rodinnému násilí a komplikovanému vztahu rodičů, o dětech, které se snaží své hluboké strachy překonat, aby zvládli žít dál. Belgická režisérka Michèle Jacob natočila fantaskní příběh o tom, jak dětské běsi a traumata nezmizí přes noc, ale zůstávají v člověku po celý život a těžce ho ovlivňují i dál, když se uzavřou do hlubokého nitra a nepracuje se na jejich odstranění.

Podobně metaforický byl i film z Jižní Ameriky, kolumbijsko-argentinský snímek Auricanturiho zpěv (El canto del Auricanturi). Hlavní hrdinka Rocío se poprvé od dětství setkává se svou matkou, o níž se domnívala, že je po smrti. Matka se po mnoha letech vynořila ve vesnici odkudsi z hlubin okolního lesa. Je ovšem němá, brzy pochopíme, že po traumatu z drsné místní války přestala mluvit. Strach ze zabití trvá, ve vesnici jsou stále samozvaní vůdci, kteří místní lidi tyranizují a pronásledují. V této atmosféře všudypřítomného zla je Rocío ráda, že konečně má u sebe nejbližší osobu, po jejíž lásce, objetí, přítomnosti se jí celá léta stýskalo. Potřebuje ji mít u sebe o to víc, že je teď sama těhotná. Les je tady také nepropustný, na jedné straně znamená azyl pro uprchlíky před terorizujícími vůdci, ale také strašidelné místo, přístupné jen pro odvážné lidi, kteří dokážou vzkazům lesa rozumět.

Mladá kolumbijská režisérka Camila Rodrígues Triana v Karlových Varech ke svému filmu zdůrazňovala, že jde především o hluboký láskyplný vztah mezi matkou a dcerou, které byly odloučeny, ale jejichž vazba nebyla přetržena. Ke svému metaforickému filmu s ozvuky politických represí také dodává, že je to příběh běžným rozumem těžce zvládnutelný, ale že příběh matky a dcery je třeba pro lepší porozumění skrze film s nimi prožít. I díky písni, svého druhu ukolébavce, kterou v dětství Rocío slýchala a teď ji zpívá zpátky své němé matce.

Nové festivalová sekce Proxima vyrostla na základech sekce Na východ od západu, která byla zaměřena jen na filmy středoevropského a východoevropského prostoru a směrem k postsovětským kinematografiím. Inovovaná a přejmenovaná sekce letos znovu ukázala, že jí rozšíření pro celý svět sluší.