Vznešeným jménem Proxima se od roku 2022 nazývá nová soutěž karlovarského festivalu, která nahradila dlouholetou soutěž Na východ od Západu. Ta vznikla před čtvrtstoletím na začátku nového porevolučního směřování festivalu, aby upozornila na zajímavé počiny přicházející ze zemí bývalého východního bloku, které dosud na velkých západních festivalech bývaly upozaděny, pokud tam vůbec byly. Karlovy Vary těmto filmům za celou dobu existence soutěže Na východ od Západu udělaly velkou službu – to za nimi do Varů často přijížděli zahraniční novináři a filmoví profesionálové, kteří je tu měli jak na dlani. Karlovy Vary se po své covidové odmlce rozhodly inovovat svou druhou paralelní soutěž a otevřít ji celému světu. Nazvali ji Proxima a charakterizovali ji coby soutěž pro filmaře čekající na objevení i pro renomované autory hledající nové definice své tvorby, která si klade za cíl představit díla plná elánu a progresivního kinematografického výrazu. Transformaci druhé soutěže na Proximu oznámili na podzim loňského roku, a trochu si tím nepředvídaně po ruské agresi na Ukrajině ulehčili situaci. V uměleckém světě totiž nastalo celosvětové odmítání všeho ruského a případně běloruského, a předchozí soutěž se vždy točila kolem filmů z Ruska. Letos se tudíž v programu vedle filmů z Česka, Polska nebo Srbska objevily i filmy z Brazílie, Argentiny, Kanady či Íránu.

Český úspěch v Proximě

Je poctou pro český film i pro karlovarský festival, že první ročník nové soutěže Proxima vyhrál český film. Navíc film, který se jako jediný z obou soutěžních sekcí dostal i do desítky nejlepších filmů v hlasování diváků a získal také cenu mezinárodních novinářů Fipresci. Vítězná Zkouška umění je dokument, který plně odpovídá charakteru sekce o průrazných tendencích ve filmu projevovaných mladými filmaři. Režiséři netradičního snímku o přijímacích zkouškách na uměleckou školu Adéla Komrzý a Tomáš Bojar mají už pár snímků za sebou, což jim tady možná dodalo určitou pokoru před všemi účastníky ve filmu. Představili portrét dnešní mladé generace, co je a co není pro ni důležité v životě i v umění. Film je sympatický i tím, že režiséři se nepovyšují nad naivními a nezralými uchazeči a nekritizují je jako hloupé, kteří se s neznalostí dějin umění odvažují jít na přijímačky. A druhá sympatie směřuje k pedagogům, kteří pustili filmaře i do svého zákulisí a kteří jsou ke svým studentům a vůbec mladé generaci nesmírně velkorysí a tolerantní. Nakonec i samotní režiséři učinili sympatické gesto i při přebírání ceny, kdy část jejího finančního krytí věnovali ukrajinským filmařům.

Druhý český film v soutěži Proxima s názvem A pak přišla láska… natočil mladý režisér Šimon Holý, který svůj předchozí film Zrcadla ve tmě představil loni v posledním ročníku soutěže Na východ od Západu. Jeho nový film A pak přišla láska… je založený na improvizaci, jak přiznali tvůrci před festivalovou projekcí. Což je někdy až ke škodě poněkud svéráznému a neotřelému příběhu, který skrýval možná větší potenciál, než se tvůrcům podařilo z filmu získat. Herečka Pavla Tomicová hraje šedesátnici Kristýnu, která jede se svou dcerou za kartářkou, aby si vyspravila svůj život bez lásky. Matka má tendenci těmto ezoterickým věcem věřit, její dcera Sára naopak. Bylo to místy vtipné, ale místy to zavánělo amatérstvím, herci improvizovali až příliš a plátno to prozradilo. Chybí tady také větší soustředěnost a metodičnost. Ovšem film mladého režiséra Šimona Holého odpovídá víc charakteru experimentálního filmu, což přísluší duchu sekce Proxima. Není tak divácky vstřícný jako netypická Zkouška umění, a asi ho lépe přijme spíš mladá generace než šedesátiletí vrstevníci hlavní hrdinky Kristýny.

Covidové reflexe

Některé festivalové filmy v Proximě už dokázaly přinést reflexi na covidovou a pandemickou situaci. A poměrně zdařilou. Například vynikající srbsko-katarský dokument Ještě jedno jaro (Još jedno proleće) připomíná epidemii pravých neštovic v Evropě, což je evidentní paralela k současné pandemii covidu-19. Rakouský Lockdown v zoo (Zoo Lock Down) už jen svým názvem oznamuje, o čem film zřejmě bude vyprávět.

Ve filmu Ještě jedno jaro jde o poslední epidemii pravých neštovic v Evropě v roce 1972, než se je v roce 1980 podařilo úplně vymýtit. Film trasuje prvního nakaženého pravými neštovicemi v Kosovu a dokumentuje jeho cestu, nákazu dalších lidí a postupné vlny neštovic. Jde o téměř detektivní pátrání s prvky medicínského thrilleru, celé okomentované hlasem profesora Zorana Radovanoviće, který byl v roce 1969 shodou okolností očkován a díky tomu epidemii v roce 1972 přežil bez úhony. Film ukazuje, jak lidi ve velkém zachraňovala vakcinace. Je zcela bez pochyb, že film má být analogií ke covidové pandemii, která Evropu ochromila v roce 2020. Samotný režisér Mladen Kovačević přiznal, že měl točit v březnu 2020 svůj další film a pandemie jeho plány zcela odbourala. Hledal tedy téma, které by se v té době natočit dalo, jak v Karlových Varech přiblížil: „Příběh o epidemii pravých neštovic jsem znal, v zemích bývalé Jugoslávie je v obecném povědomí. Základním východiskem pro něj byla kniha Variola vera, kterou napsal Zoran Radovanović, tehdy byl jedním z hlavních odborníků. Tudíž základní narativ jsme měli. Strávili jsme spolu týden, kdy nám vyprávěl své vzpomínky na epidemii v roce 1972. Z namluvených asi dvaceti hodin materiálu jsme sestříhali zhruba hodinové průvodní slovo a to bylo základní strukturou pro celý film. Je to poněkud vzácné v dokumentárních filmech, že má téměř žánrovou strukturu, ale tady to bylo přirozené a organické.“

Rakouský film Lockdown v zoo je přesně tím, co říká název. Když došlo k zavření všech institucí a od návštěvníků osiřely i zoologické zahrady, rozhodl se rakouský režisér Andreas Horvath zaznamenat lockdownový život v zoologické zahradě v Salzburku. I když by film mohl být považován za typ slow movie neboli pomalého filmu beze slov, tak pomalý zas nebyl. Paradoxně obrazy beze slov byly plné dynamiky a energie, kterou poskytovali všichni zainteresovaní v tomto filmu. Film sleduje různé výběhy, interiéry a zvířata v zoo, jako např. tygry, nosorožce, různé druhy opic, plazy, ryby, ptáky. Kamera se na ně dívá místo návštěvníků. Zajímavá delší scéna se odehrává při umělé inseminaci vzácného nosorožce, při níž asistuje celé hejno odborníků. Neobvyklý pohled pro běžného diváka je i například umývání akvárií s rybami a rybičkami. Pohyby různých druhů opic po provazech a po liánách jsou vtipné i půvabné zároveň. S trochou nadsázky lze říct, že koho nebaví chodit do zoo kvůli nevábné vůni některých pavilonů či výběhů, ve filmu Lockdown v zoo možná nakonec uvidí víc zábavných a poučných momentů, než kdyby byl v zoo přímo. Komplexní obrázek filmů poskytují i samotné závěrečné titulky – jsou v nich obsažena jména všech zvířat ze zoo, která se ve filmu objevila, a je s podivem, kolik jich za tu dobu zemřelo. V titulcích se jejich jméno objevilo s křížkem.

Oceněné extrémy

Víc než covidová a lockdownová témata ovšem u diváků i poroty bodovaly spíše filmy o mezilidských vztazích, často nějak poznamenaných. Druhou cenou oceněná španělsko-argentinská Pieta (La Piedad) se dotýká tématu homosexuality, třetí cenou oceněný chorvatsko-srbský Strýček (Stric) zase iluzorního rodinného vztahu.

Pieta vypráví hluboký a realistický příběh zcela nerealistickým, fantastickým a alegorickým způsobem. Jak píše evropský filmový časopis Cineuropa, další zastávka filmu, festival Fantasia v Montrealu, by mohla spíš rozhodnout o jeho osudu, protože Pieta bude možná víc slušet fantastickým festivalům než uměleckým. Hlavní hrdina Mateo žije ve světě posetém růžovými a pastelovými barvami, který vypadá jako vymalovaný z muzikálů a jemuž vládne jeho matka Libertad. Je určitou ironií, že svobody, k níž odkazuje matčino křestní jméno, si Mateo neužívá, protože je i coby dospělý muž odsunutý do role malého chlapce. Také ho koupe, stříhá mu nehty a upravuje stravu. Jejich dny obvykle končí zprávami ze Severní Koreje a pak jdou spát do královské postele. „Jde o zcela nekonvenční horor, který se zabývá tím nejtoxičtějším možným vztahem mezi matkou a jejím synem a vytváří paralelu mezi diktátorem a lidem, konkrétněji diktaturou v Severní Koreji. Všichni jsme byli v toxickém vztahu, nezáleží na tom, zda je to partner, přítel nebo člen rodiny. Osobní vztahy jsou hluboce komplikované,“ říká režisér snímku Eduardo Casanova, který i při přebírání ceny na karlovarském festivalu přišel pro cenu v růžovém načechraném svršku, čímž symbolicky zaprovokoval a metaforicky svůj film ještě podpořil.

Také chorvatsko-srbský film Strýček balancuje na hranici fantazie: Rodina složená z otce, matky a jejich dvacetiletého syna v Jugoslávii v 80. letech očekávají milovaného strýčka z Německa (mimochodem hraje ho hvězdný srbský herec Miki Manojlović). Jakmile přijede ve svém modrém mercedesu, podívaná začíná. Ne všechno je dokonalé: krůta je nedopečená a vánoční cukroví spálené, syn se z nějakého důvodu chová jako puberťák a autoritativní strýc je k rodině příliš blahosklonný a viditelně nespokojený s některými jejich otázkami. V realitě 80. let se objevují další podivné „závady“ jako například mobilní telefon, které vrhají pochybnosti na to, zda je něco v tomto vykonstruovaném prostředí skutečné. Filmařské vlivy režisérského dua David Kapac a Andrija Mardešić jsou docela zřejmé, od děl Michaela Hanekeho (zejména Funny Games) po Yorgose Lanthimose. Problém je však s kruhovou strukturou a počtem opakování, což má za následek komplikace při odhalování informací a postupných změnách atmosféry. Přesto je Strýček poutavým debutem, který předvádí talent svých dvou tvůrců a který překvapí domácí i mezinárodní publikum.

Filmy s dalším vychýlením

Typickým charakterem filmů v Proximě byly tudíž extrémní polohy. Z dalších výraznějších filmů má podobnou polohu například brazilský Tinnitus (Tinnitus). Režisér Gregorio Graziosi se v něm věnuje méně známému zdravotnímu problému, což jsou různé nekončící zvuky v uších, které člověka omezují a obtěžují. Pokud naroste tinnitus do velkých rozměrů, stane se pro člověka nebezpečím ve vlastním těle. Brazilský film to vypráví na příběhu o vrcholové sportovkyni Marině, které extrémní zátěž na soutěžích způsobí nervové vypětí a vygeneruje jí tinnitus. Ten jí postupně sportování znemožní a její slibnou sportovní kariéru zničí. Převlečena za mořskou pannu zpestřuje zážitky návštěvníkům v komerčním akváriu, ale touha sportovat v ní zůstala.Tinnitus se Marině stává noční můrou, která ji neustále pronásleduje a jíž nemůže uniknout. Je to až thrillerová podívaná, jak nepřítel uvnitř vlastního těla hrdinku stravuje zevnitř. Film je snímán i v temných barvách, aby se zdůraznila určitá zatemněnost sluchu způsobená permanentním nepříjemným zvukem. Film je zároveň pro široké publikum film upozorněním, že něco jako tinnitus existuje a není to jen výmysl umělců pro drsnější efekt svého příběhu.

Podobně argentinský film Přes čáru (Los Agitadores) vypráví o skupině deseti mladých mužů, kteří se rozhodnou spolu trávit vánoční svátky v domě jednoho z nich. V panujícím bezčasí se spolu škádlí. Jejich hromadné především sexuálně laděné vtípky postupně balancují na hranici se zneužíváním či pornem, a víc než vtipné a neškodné se stávají trapné a ubližující. Muži je sdílejí na sociálních sítích či mezi sebou a začíná se projevovat, že každý má své hranice nastavené jinak. Režisér Marco Berger dokázal příběh přednést tak, že máte pocit, že se skupinou deseti mladých mužů pobýváte taky, takže ani vám některé scény nejsou moc příjemné, když se vaše hranice překračují.

Podobně se divák necítí komfortně u dalšího filmu s extrémem, polsko-rumunsko-německého filmu režiséra Tomasze Wasilewského Pošetilí (Głupcy). Hlavní hrdinka Marlena, matka v předdůchodovém věku, se rozhodne i pod vlivem okolností k ušlechtilému činu a vyzvedne z ústavu těžce nemocného syna. To ale začne ničit její dosud fungující rodinu. My se nedozvíme za celou dobu, co se synovi kdysi stalo a co mu přesně je, nedozvíme se ani, co se mu stalo v závěru filmu, ale vidíme postupnou zkázu vztahu a jak je extrémně náročné péči o tak postiženého člověka zvládnout bez pomoci. A to je hlavní hrdinka zdravotnice a s těžkými případy z nemocnice zkušenosti má. Důležitou součástí příběhu Pošetilých je moře a mořské pobřeží, které je podáno v působivé vizuální stylizaci a které symbolizuje možnost očistit se od svého těžkého údělu.

Mnoho filmů v sekci Proxima se nějakým způsobem dotýkalo extrémních poloh. Ne že by překračování těchto hranic vedlo ke zkáze či odmítání filmů, to vůbec ne. Ale zdá se, že vychylování do extrémnějších poloh vyžaduje větší součinnost diváků a ti na ni ne vždycky bývají naladěni. Česká Zkouška umění pořád zůstala v mezích přiměřenosti, proto si možná získala sympatie poroty, novinářů i publika. Mít to jako výstup z premiérového uvedení nové festivalové sekce v život není vůbec špatný výsledek a začátek.