Jestliže je cílem paralelní soutěžní sekce Proxima na mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech ukazoval novátorské, nekonvenční a experimentální hlasy současné světové kinematografie, její vítězné snímky tuto ambici naplňují. Naplňují ji ale i další filmy z Proximy, které si z festivalu ceny neodvezly. Napříč celým světem tam figurovaly filmy z Asie, z Jižní Ameriky i z různých částí Evropy. Počínaje u pomalého lyrického filmu z Bangladéše Písečné město přes kolumbijské Mapy zmizelých na téma hledání pohřešovaných osob, přes české a slovenské příspěvky Na druhé straně léta a Neplacené volno s tématy mladých lidí, kteří hledají sami sebe buď v jiném světě nebo v nalezení vnitřního klidu, dále tradičněji vyprávěné příběhy z evropského kontinentu a konče více jak tříhodinovou filmařskou i intimní emigrantskou zpovědí ve film TrepaNation.

Vítězný trojlístek tvořený Asií, Jižní Amerikou a Evropou

Hlavní cenu v sekci Proxima získal bangladéšský film Písečné město (Balur Nogorite, režie Mahde Hasan). Písečné město má charakter velkého filmu. Odehrává se v Dháce, 24 milionovém hlavním městě Bangladéše. Film je velmi atmosférický, jeho mrakodrapy se topí v mlhách, v nich lítají velcí ptáci, zamlžené slunce se matně odráží v šedivých vodách. Dvěma hlavními postavami tohoto příběhu jsou dívka Emma a mladý muž Hassan. Žijí v jednom velkém domě, přesto o sobě vzájemně nevědí. Oba mají cosi společného s pískem, který se ve městě těží ve velkém – on ho krade svému zaměstnavateli, aby si z něj doma vyráběl sklo a později založil vlastní byznys s výrobou skla z písku, ona si ho nabírá jako stelivo pro kočku. Divák čeká, zda a jak se jejich osudy protnou, pokud se protnou.

Jsou to na první pohled osamělci, co se snaží ze své samoty vymanit, i když jim to moc nejde. Emma patřící k etnické minoritní komunitě jednou v písku najde ženský prst s červeně nalakovaným nehtem a tento nález ji podivným způsobem spíš přitahuje, než odpuzuje. Fascinovaná prstem si k němu vytvoří podivný emocionální vztah, a možná je to jediný lidský cit v odcizeném světě, kde jí každodenně ve veřejné garáži vandalové čmárají na motocykl rasistické nápisy. Hasan je zdánlivě společenštější, ale po vyhazovu z práce se potuluje po ohromném městě, kde jeho návštěvy přátel, kumpánů a barů podporují roztříštěnost jeho života i výslednou samotu. Film má pomalé tempo, i když plné napětí a tajemství, a režisér snímku Mahde Hasan nedovoluje divákovi snadno dostát uzavření příběhu.

Druhá hlavní cena sekce Proxima směřovala na opačnou stranu zeměkoule od Bangladéše do Kolumbie filmu Mapy zmizelých (Forenses). Režisér Federico Atehortúa Arteaga přináší několikavrstevné esejistické vyprávění o pátrání po pohřešovaných lidech, kteří zmizeli v dobách řádění guerilly FARC. Po mírových dohodách mezi kolumbijskou vládou a guerillou FARC byla v roce 2016 vytvořena Jednotka pro vyhledávání pohřešovaných osob. Experimentální dokumentární esej proplétá tři příběhy – první je příběh režisérky Kataliny Ángel, která se snaží skrze film rekonstruovat život a smrt nalezené mrtvé trans ženy, jíž dá jméno Brenda a vymyslí jí příběh. Druhý je osobní příběh režiséra filmu, který se vyrovnává se zmizením jednoho ze svých příbuzných, který zmizel neznámo jak během jednoho výletu s přáteli a po němž zbyla jen jediná fotografie z dětství. Během pátrání vznikaly různé verze jeho zmizení, které na sebe nabalovaly i další až nereálné příběhy. Třetí jsou úvahy forenzní patoložky Karen Quintero, jejímž prostřednictvím jsou zachyceny snahy pátrat v Kolumbii po zmizelých.

Vyšetřovací týmy vytvářejí mapy zmizelých a pátrají v terénech, kde by mohla být velká pohřebiště. Případné nalezené ostatky se snaží identifikovat s pomocí DNA, aby tak dali odpovědi mnoha rodinám, kterým beze stopy zmizeli rodinní příslušníci, ale také aby se Kolumbie sama vypořádala se svou traumatickou minulostí, jelikož moderní dějiny Kolumbie jsou psány také jejími zmizelými občany.

Třetí cena Proximy směřovala do Evropy belgickému filmu Před a po (Avant / Après, režie Manoël Dupont). Název snímku vychází z tradičních reklamních sdělení, kdy se ukazuje obrázek „před“ a „po“. Tou situací je tady transplantace vlasů u dvou plešatých mladých mužů, Jérémyho a Baptisty. Ti se potkali náhodou a zjišťují, že je trápí stejná věc. Na společné cestě za transplantací na kliniku v Istanbulu se ještě víc sbližují. Toulky různými kouty turecké metropole podtrhují atmosféru hledání – hledání krásy v tom, co není dokonalé. V pozadí příběhu probíhají turecké volby a dvojice se účastní Erdoganova mítinku. Při popíjení na molu u Bosporu potkávají sympatického Syřana. Na klinice se skuteční lékaři a sestry baví otázkami obou mladíků. Všechny tyto segmenty působí dokumentárním, přirozeným dojmem. Z velké části jde o improvizovaný snímek, v němž herci a neprofesionálové hrají své vlastní verze. Manoël Dupont, francouzsko-estonský režisér a herec žijící v Bruselu ve svém celovečerním debutu jemně rozkrývá témata queer identity, zranitelnosti a lidské blízkosti.

Česko-slovenský dvojlístek

Domácí barvy hájily v sekci Proxima dva snímky vzniklé v koprodukci s Českem – film Na druhé straně léta (koprodukce česko-chorvatská) a Neplacené volno (koprodukce slovensko-česko-německá).

Na druhé straně léta (režie Vojtěch Strakatý) je magický příběh čtyř dívek, které tráví prázdniny na chatě u jezera. Jsou to plavkyně, dívky s vodou spřátelené. Za nějakou dobu zjistí, že jezero má v jedné části magické schopnosti a dokáže je přenést jinam – někam na druhou stranu světa, na druhou stranu léta. Jenže pustit se do tohoto dobrodružství nemusí být zas tak úplně bezpečné. Můžou se utopit, můžou se ztratit v jiné části světa, můžou zabloudit na druhé straně léta… Takto interpretovaný základní příběh může být jen jedna z možných interpretací, jiní diváci můžou tento magický a metaforický příběh vidět a vysvětlovat jinak.

Co je ale postřehnutelné při jakékoliv interpretaci je to, že jde o dospívání, o touhy, o poznávání svých možností, o kamarádství. V hlavních rolích se ukázaly čtyři začínající české herečky Lucie Fingerhutová, Nikola Kylarová, Eliška Bašusová a Sofie Anna Švehlíková. Z jejich hereckého nasazení a výkonů je patrné, že je film Na druhé straně léta objevil jako talentované naděje českého herectví. Také režiséra snímku Vojtěcha Strakatého po jeho celovečerním debutu After Party, který měl světovou premiéru loni na filmovém festivalu v Benátkách, provází pověst talentovaného tvůrce. On sám ke snímku Na druhé straně léta uvedl: „Ve svém filmu se snažím navázat na tradici letních coming-of-age snímků, ale zároveň se od nich vědomě odlišit. Často mi totiž připadají příliš odtržené od reality. Podobně jako v reálném životě, kde se prázdninová očekávání často nenaplní, i můj film se odklání od obvyklých narativních schémat a nevychází vstříc diváckým očekáváním. Hrdinky neprožijí první polibek, nenajdou lásku svého života, nedostanou se na tu správnou párty, ani nezvítězí nad žádnými zlomyslnými silami. Zažijí sice jisté dobrodružství, ale probíhá jinak, než si představovaly a přály.“

Se slovenským filmem Neplatené voľno (Neplacené volno)  se v Proximě po roce opět představuje slovenská režisérka Paula Ďurinová. Zatímco loni se svým citlivým dokumentem Lapilli snažila zachytit život svých prarodičů geologů v netradiční kombinaci jejich fotografií a obrazů různých geologických tvarů – kamenů, skal, výsledkem čehož byla experimentální esejistická koláž o smyslu lidské práce a života, ve svém novém snímku Neplacené volno se zaměřuje na hrdinku, která dostala neplacené volno, aby se mohla zachránit z hrozícího pracovního vyhoření. Její cesty na kole Berlínem, kdy ukazuje různé kouty německého hlavního města, expresivní a experimentální záběry zároveň, vyvolávají v divákovi pocity shonu, těkavosti, neuspořádané mysli. Postupně po sobě plynoucí těkavé obrazy s monologem je za chvíli náročné sledovat, jako je pro hrdinku náročné orientovat se ve svém hektickém životě. V její aktuální situace vlastně už spíše post-hektickém. Přesněji řečeno sledujeme její snahy o zklidnění, protože hrdince jde o zastavení se v rušných časech, aby vyhoření neznamenalo konec. Film charakterizují barvy, vzorce, obrazce, tvary Berlína. Paula Ďurinová, slovenská režisérka a vizuální umělkyně žijící v Berlíně, do filmu svou zkušenost s Berlínem a jeho hektičností otiskla.

Jeden lístek pro divácký film

Divácky nejpopulárnějším filmem ze sekce Proxima, co jsem osobně u diváků zaznamenala, byl litevsko-lotyšsko-belgický snímek Renovace (Renovacija, režie Gabrielé Urbonaité). Možná i proto, že byl jako jeden z mála v této sekci divácky vstřícný a vyhovoval typickému karlovarskému festivalovému divákovi, to znamená divákovi mladšího či středního věku, kterého nejčastěji zajímají partnerské vztahy.

Dva lidé na prahu třicítky, překladatelka Ilona a turistický průvodce Matas, se společně nastěhují do krásného bytu na sídlišti ve Vilniusu s cílem žít spolu a časem založit rodinu. Jenže společný život v páru přináší i úskalí, o nichž nevěděli – a musí si na sebe zvykat. Svůj titul snímek dostal podle toho, že velký panelák, kam se hrdinové nastěhovali, právě začíná procházet velkou renovací. A je evidentní, že metaforicky jde i o renovaci jejich vzájemného vztahu. Ilona pracující doma se na lešení u jejich okna seznámí s jedním z řemeslníků, Ukrajincem Olegem, od něhož se dozví, že je malířem a ve Vilniusu se trochu trápí i trochu schovává kvůli válce na Ukrajině, protože by jako každý Ukrajinec měl narukovat. Ilona se zase v jeho přítomnosti cítí velmi uvolněně, impulsivně mu prozradí, že je básnířka a skutečně začne básně psát. Začíná zároveň pochybovat, zda chce svůj život směřovat k manželství a k dětem.

Celovečerní debut litevské režisérky Gabrielé Urbonaité je aktuálním, odpozorovaným vyobrazením života mileniálů, kteří jsou na jedné straně vystaveni modernitě, nekonečným možnostem a neustálému tlaku na výkon podle západoevropských měřítek, na straně druhé si však s sebou stále nesou traumata předchozích generací vychovávaných v Sovětském svazu. Sama režisérka k motivaci svého příběhu přiznává, že po ruské invazi na Ukrajinu si uvědomila, jak živá jsou traumata ze sovětské éry v její generaci narozené již v nezávislých postsovětských zemích. Chtěla zprostředkovat realitu života s válkou na periferii – cítit úzkost z války, ale také potřebu pokračovat v životě. Tato vážná témata ale prozkoumává s humorem a lehkostí, protože tato rovnováha je pro ni důležitá jak v životě, tak ve filmu. Rozhodla se proto také natáčet převážně na jednom místě, v renovovaném činžovním domě ze sovětské éry, který se stává přirozenou metaforou pro Iloninu vnitřní proměnu.

Poslední lístek pro proximovou zvláštnost

Proximová zvláštnost se nazývá TrepaNation (TrepaNation, režie Ammar al-Beik) a jde o téměř čtyřhodinovou koláž na téma syrských uprchlíků v Berlíně. Vznikla v koprodukci Sýrie, Německa a Francie a klade nesmírné nároky na divákovu pozornost i toleranci – vyžaduje nároky i toleranci časové, obsahové i vizuální. Syrský režisér Ammar al-Beik s osobní zkušeností z uprchlického stanového městečka z Berlína natáčel po deset let svůj migrantský opus, chvílemi nesrozumitelný, chvílemi dojemný, chvílemi smutný, chvílemi poutavý, chvílemi nudný, chvílemi zábavný, celkově neobyčejný. Začíná rozhovorem se svým francouzským producentem, který mu vytvoření takového specifického filmového díla umožnil. A samotný příběh začíná v Berlíně v roce 2014, kdy je na předměstí Berlína otevřen syrský uprchlický tábor. Ammar al-Beik tam strávil sedm měsíců, a aby přežil, začal filmovat. Neustále má při sobě mobilní telefon s kamerou a točí a točí. Nepořádek v místní kuchyňce, svůj pokojík, osobní prostory jiných lidí, život za plotem ve svobodné zemi, později i cestu s imigračními úředníky, s lékaři, s nemocnými uprchlíky, s přáteli, které si na své migrantské pouti v Berlíně udělá. Poznáváme radosti z malých věcí, které lidem ve svobodném světě připadají normální, ba nepostřehnutelné, o to je film děsivější i působivější zároveň.

Ammarův film je výsledkem desetileté střihačské práce. I když tento výsledek vůbec není divácky vstřícný, patří na filmový festival. Tam je nejpůvodnější platforma pro tento druh filmů. To, že své místo mezinárodní filmový festival v Karlových Varech filmu TrepaNation poskytl, dává zpětně sekci Proxima i celému festivalu punc originality i odvahy, punc správné události na správném místě.

Foto: Film Servis Festuval Karlovy Vary