Další jubileum, další nové vedení.Filmový festival v Berlíně oslavil pětasedmdesátiny s novou ředitelkou Triciou Tuttle, která chce festival posunout směrem k mladým filmařům i divákům. Její první ročník, který poprvé v historii vyhrál snímek z Norska, ovšem k cíli vykročil nejistě. Oficiální důvod výměny vedení berlínského filmového festivalu po pouhých pěti letech a přes nesouhlasný otevřený dopis mnoha filmařů v čele s Martinem Scorsesem zněl: chceme návrat k modelu jednoho ředitele. V kuloárech se nicméně mluví o tom, že uměleckého šéfa Carla Chatriana a výkonnou šéfku Mariette Rissenbeek vystřídala Tricia Tuttle hlavně proto, aby zajistila Berlinale větší atraktivitu. I v podobě divácky vstřícnějších vítězů.

Letošní výsledky této teorii nahrávají. Zlatého medvěda získal norský snímek Sny, popis první lásky sedmnáctileté studentky z Osla, film, který velké vášně nevzbudil, ale v zásadě se všem líbil. Jeho tvůrce, šedesátník Dag Johan Haugerud, který v novince zakončuje svou trilogie Sex, Láska, Sny započatou před rokem v berlínské sekci Panorama, tu s citem, jemným humorem a pochopením zachycuje silné a univerzální emoce. Jeho film je obecně srozumitelný a jeho svět ukotvený v realitě, nicméně optimisticky zidealizovaný. Hlavní hrdinka Johanne se pohybuje v moderní liberální společnosti, v níž se nemusí soustředit na nic jiného než na všeprostupující lásku.

Předsedovi hlavní poroty, americkému filmaři Toddu Haynesovi, který na festivalu letos dostal čestnou cenu Teddy za všechny své queer filmy jako Carol či Daleko do nebe, se mohl líbit i fakt, že se hrdinka Snů zamiluje do své učitelky. Pro Johanne ale sexuální orientace není tématem, ve filmu jde opravdu jen o prožití prvního intenzivního milostného citu a o jeho následné absorpci a zpracování do vzpomínek. A v případě Johanne i do literárního díla, jehož prostřednictvím své vnitřní zážitky dokáže zprostředkovat ostatním. Na to, že jury vybrala divácky přístupný snímek, ukazuje i fakt, že před festivalem šlo o jediný soutěžní titul koupený do české distribuce.

Soutěž plná ženských hrdinek

Kromě Haynese v porotě zasedli i marocko-francouzský filmař Nabil Ayouch, čínská herečka Fan Bingbing, německá kostýmní výtvarnice Bina Daigeler, argentinský režisér Rodrigo Moreno, americká filmová kritička Amy Nicholson a německá režisérka, herečka a scenáristka Maria Schrader.

Hlavní soutěž čítající devatenáct kandidátů preferovala ženské hrdinky. Ty vévodily i filmům oceněným Velkou cenou a Cenou poroty. Tedy brazilskému snímku O último azul (Blue Trail/Modrá stopa) o seniorce a její cestě za osobní svobodou v zemi, která své důchodce chce internovat a zbavit svéprávnosti, resp. filmu El mensaje (The Message/Vzkaz) o dívce, jejíž opatrovníci vydělávají na její schopnosti rozumět zvířatům, a jehož hlavním tématem bylo cenění si nevinnosti.

Také Radu Jude, kritiky oblíbený Rumun, jenž s jednou svou provokativní společenskou satirou Smolný pich aneb pitomý porno už Berlinale vyhrál (v covidovém online ročníku 2021), natočil další film s ženskou hlavní postavou. Jeho parodie na Rosselliniho Evropu '51 (jak sám říká) Kontinental '25 sleduje sociální úřednici, která se během různých setkání snaží popasovat s vinou. Tu cítí za smrt muže, kterého jí reprezentovaný systém obral o bydlení. Tragikomedie natočená na mobil ve fotogenické transylvánské Kluži během režisérových příprav na větší projekt Drákula, Judemu vynesla Stříbrného medvěda za scénář.

Cenu za režii si odnesl Huo Meng, díky portrétu čínského venkova ve filmu Sheng xi zhi di (Living the Land/Žité místo). Ten s nenápadnou komplexností zachycuje život jedné rodiny během roku a proměnu vzdálených, tradičnějších koutů země vlivem politických příkazů rozhodovaných kdesi daleko. Kritika někdejší Číny není křiklavá, ale zřejmá a rodinná freska sledovaná očima desetiletého inteligentního chlapce zanechaného pracující matkou a otcem svým prarodičům úspěšně kombinuje vizuální poetismus s převážně realistickým vyprávěním. Svou tragiku tak změkčuje melancholií, rodinné sváry momenty lásky, a i jako truchlivý obraz ničivého vlivu odosobněných nařízení a chudoby diváka nedeprimuje.

Rodinná témata i více žánrů

V hlavní soutěži letos rodinné téma dominovalo, viděli jsme příběhy žen, které se těžko vyrovnávají s nároky mateřství, i dětí odcizených od rodičů. S cenou z těchto snímků odjelo ještě americké drama režisérky Mary Bronstein If I Had Legs, I‘d Kick You (Kdybych měla nohy, kopla bych vás), za nímž stojí známé nezávislé studio A24. Thrillerově laděné alegorické drama sleduje matku, jejíž život se hroutí, a právě za její roli získala Medvěda pro nejlepší hlavní herecký výkon Rose Byrne. Cenu za vedlejší herecký výkon, která také není podmíněna genderem ale prostorem role, dostal Andrew Scott za jiný americký film, Blue Moon.

Novinka Richarda Linklatera Blue Moon, který se na Berlinale vrátil jedenáct let po úspěšné premiéře svého unikátního opusu Chlapectví, působí trochu jako divadelní hra. Stojí totiž na dialogu a skvěle odstíněných hereckých výkonech, zejména režisérova oblíbence Ethana Hawkea v roli slavného broadwayského textaře Lorenze Harta na sklonku kariéry i života. Odehrává se navíc na jednom místě a v jeden večer, 31. března 1943, kdy měl premiéru průlomový muzikál jeho bývalého spolupracovníka Richarda Rodgerse Oklahoma!, který ovšem už napsal s jiným textařem. Právě Rodgerse v duchaplně napsaném krásnosmutném filmu o zlomených srdcích, touhách a umění ztvárnil oceněný Scott.

Dalším krokem, jak přilákat diváky k hlavnímu programu, se zdá zařazení většího počtu žánrových snímků. Do soutěže tak byly přijaty i krimi thriller Reflet dans un diamant mort (Reflection in a Dead Diamond/Odraz v mrtvém diamantu) nebo temná fantasty La Tour de Glace (The Ice Tower/Ledová věž) oceněná za nespecifikovaný Mimořádný umělecký přínos. Oba snímky ovšem patřily k nejhůře hodnoceným z celé sekce. Web festivalu také nově přidal označení filtrující během hledání v programu jakési žánry. Těch ovšem bylo pouze dvanáct, podivně rozhozených do kategorií jako art on art, sisterhood nebo supernatural.

Místo nekonvenčního artu soutěž debutů

Nová ředitelka na Berlinale po pěti letech zavedla další novou sekci. Druhou soutěž v Berlíně založil Chatrian, který věrný svému artovému zaměření bývalého šéfa Locarna vymyslel sekci Encounters zaměřenou na formálně objevné a nekonvenční snímky. Tuttle ji zrušila a nahradila konvenčnější soutěží debutů pojmenovanou Perspektivy. Ta sice přinese na festival mladé tváře a většinou i mladé příběhy, protože řada začínajících tvůrců točí filmy o dospívání. Festival si tak také připravil prostor pro objevy „svých“ filmařů a potenciálních slavných jmen buducnosti. Kvalitativně byl první ročník sekce nicméně podle ohlasů spíš průměrný, s opakujícími se tématy a nijak výraznými filmovými formami.

Cenu pro nejlepší první film spojenou s odměnou 50 tisíc euro a hledáčkem místo sošky nakonec získal strašidelný příběh dětí opuštěných matkou a ponechaných ne zcela příčetné babičce ve snímku Mexičana Ernesta Martíneze Bucia El Diablo Fuma (y guarda las cabezas de los cerillos quemados en la misma caja) (The Devil Smokes (And Saves the Burnt Matches in the Same Box)/Ďábel kouří (a schovává vypálené sirky do krabičky)). Zvláštním uznáním bylo v Perspektivách vyzdvihnuto francouzské soudní drama On vous croit (We believe you/Věříme vám) zachycující ve statických záběrech šest postav a jeden spor o děti mezi rodiči, z nichž je jeden podezřelý ze sexuálního zneužívání.

Zatímco v Perspektivách soutěžilo čtrnáct titulů, oproti předchozím letům výrazně narostla sekce Berlinale Special, v níž se tradičně scházejí spíš mainstreamové, a tedy nejvíc divácké tituly. Právě k ní letos přijely největší hvězdy. Jmenovitě Timothée Chalamet s životopisem Bob Dylan: Úplně neznámý, za nějž je populární herec sice nominován na Oscara, ovšem který už měl snad kolem Německa v té době premiéru všude jinde. Nebo Robert Pattinson, jehož novinka Mickey 17 se hlavně díky jménu jejího režiséra Džun-ho Ponga, držitele Oscara za Parazita, stala asi nejočekávanějším titulem berlínského programu. Ovšem ani v jejím případě nešlo o světovou premiéru, ta proběhla o dva dříve v Londýně…

Co se nezměnilo

Ačkoliv se nedá říct, že by 75. Berlinale postrádalo hvězdy, ostatně přijal i Jessica Chastain, Ben Whishaw nebo Benedict Cumberbatch, nebylo jich tolik a velkých premiér ještě méně. Od bývalé ředitelky Londýnského filmové festivalu BFI, podzimní přehlídky založené hlavně na britských stars a výběru toho nejlepšího z uplynulého roku, se asi čekalo víc. I 336 tisíc prodaných lístků je oproti loňsku pouze mírný vzestup.

Některé věci nicméně na Berlinale zůstávají stálé, bez ohledu na vedení. Ani Tuttle se nesnaží změnit výrazný politický nádech akce. Naopak se zúčastnila vigilie za izraelského herce uneseného v říjnu 2023 Hamásem, jenž se stal námětem dokumentu Michtav Le'David (A Letter to David/Dopis Davidovi). Možná i proto, aby se vyhnula loňskému skandálu a nařčení z cenzury palestinských podporovatelů, byla na zahájení jako recipientka čestného Zlatého medvěda pozvána Tilda Swinton, známá právě svou kritikou izraelské války v Gaze. Na několika tiskových konferencích padlo jméno Trump, ačkoliv filmaři ve svých odpovědích většinou odsuzovali obecnější tendence k falešnému spasitelství a diktátorství než konkrétní politiky. Na rozdíl od Rada Judeho, jenž ke svému podpisu na plakát se svou podobiznou visící na chodbě hlavního kina Berlinale Palastu dodal kapitálkami FUCK TRUMP & PUTIN.

Napříč řediteli zůstávají i festivaloví oblíbenci. Kromě zmíněného Judeho, který tu první cenu vyhrál už v době „panování“ Dietera Kosslicka v roce 2015 s filmem Aferim se na Berlinale vrátil třeba Quebečan Denis Côté, tentokrát s pro něj neobvykle jemným dokumentem Paul o muži, který své deprese a sociální fóbie léčí uklízením pro dominantní ženy. Nebo Jihokorejec Hong Sang-soo, který tu v soutěži po roce uvedl novinku Geu jayeoni nege mworago hani (What Does that Nature Say to You/Co ti říká příroda) o první návštěvě básníka u rodičů jeho přítelkyně. Jen na rozdíl od Chatrianových pěti let, během kterých si odvezl čtyři sošky medvědů, tentokrát odjel bez ceny.

Foto, Alexander Janetzko, Dirk Michael Deckbar, Jeonwonsa Film Co, Berlinale 2025