Zvědavost po Evropě – filmový festival CROSSING EUROPE Linz

CrossingEuroepeLinzlogo resizeProbudit zvědavost o Evropě – o to se snažil – a úspěšně – už 21. ročník mezinárodního filmového festivalu Crossing Europe v rakouském Linzi (30. 4. – 5. 5. 2024). Letos brouzdal po Evropě se 144 filmy, těch zemí navštívil 41. Zatímco loni své dvacáté jubileum pojal jako předvečer oslav rozšiřování Evropské unie v roce 2004 o nové státy střední Evropy, letos se na Evropu skrze filmy díval jako na neustále se proměňující kontinent v pohybu. Z české a slovenské kinematografie do svého programu vybral do nesoutěžních sekcí filmy Ivana Ostrochovského Světloplachost a dva krátké snímky Electra od Darii Kascheevy a Milý tati od Diany Cam Van Nguyen.

Rodina pro začátečníky

Největší zvědavost a největší osobní filmové potěšení ve mně vyvolal film Vedení domácnosti pro začátečníky (Domakinstvo za početnici). Jeho příběh je zasazen do Severní Vedeniedomacnosti resizeMakedonie, samotný film vznikl v koprodukci několika zemí, a to Severní Makedonie, Chorvatsko, Srbsko, Kosovo a Polsko. Režisér Goran Stolevski je původem se Severní Makedonie, ale v mladém věku odešel s rodiči do Austrálie, kde vystudoval filmovou školu.

Hlavní hrdinkou je Dita, sociální pracovnice s velkým domem i velkým srdcem. V domě žije se svou romskou přítelkyní a jejími dvěma problémovými dcerami, ale dům je azylem mnoha dalším Romům i homosexuálům, kteří se ocitnou bez přístřeší. Do vztahu vstoupí vážná nemoc a Dita, která nikdy nezamýšlela být matkou, musí splnit svůj slib, že se postará o děti své přítelkyně. Způsob, jakým to udělá, je bláznivý, děsný i legrační zároveň. Mezi členy v tomto domě vznikají situace plné paradoxů, které možná neodpovídají zákonům, ale odpovídají lásce ve všech možných podobách – milenecké i manželské, otcovské i mateřské, sourozenecké i přátelské. Film ale není jen veselé vyprávění o těžkých věcech, ukáže divákům i drsné vyloučené lokality, kam nikdo cizí nesmí bez doprovodu, lokality, kde se mladé dívky brzy provdávají i prodávají, aby zajistily příjem romským gangům. Dita se ovšem ve svém domě snaží zajistit nadějnější budoucnost svým spolubydlícím. I tady mladí lidé touží odjet do jiné Evropy, ale naráží na to, že Evropská unie je pro ně vzdálený svět, kam není snadné se dostat. Režisér vesele i vážně tady ukazuje, co je to být Romem, co je to být homosexuálem a co je to být romským homosexuálem.

Zachyceno na Ukrajině

Druhým snímkem, jehož sledování chtě nechtě přirazí diváka k sedadlu, byl ukrajinsko-kanadsko-francouzský dokument Zachyceno (Intercepted). Režisérka snímku Oksana Intercepted resizeKarpovych je Ukrajinka, žije a pracuje mezi Kyjevem a Montrealem. Ve svém prvním celovečerním filmu zachycuje válku na Ukrajině netradičním způsobem. Dokument má dvě linie – a podle jedné z nich i svůj název. Filmový štáb projíždí válečnými místy, které už byly osvobozeny od Rusů, ukazuje opuštěné, zničené a vyrabované domy a byty, a do toho zní hlasy převážně ruských žen, jak je zachytily a později zpřístupnily ukrajinské tajné služby. Jde o telefonické rozhovory ruských vojáků z ukrajinského území, kteří volají domů do Ruska svým ženám, matkám, partnerkám.

Odhalujeme tu drsnou realitu ruských žen naprosto bez informací, bez vědomí, zda jejich muž je v Bělorusku nebo na Ukrajině, žen, které mají hlavu zanesenou ruskou propagandou, podle níž jsou na Ukrajině fašisti, Banderovci nebo že Ukrajina má tajné laboratoře a vyrobila covid. Zároveň posloucháme i svědectví ruských vojáků, kteří se buď podílejí na válečném běsnění, když vyprávějí, jak kradou, znásilňují, brutálně mučí či zabíjejí Ukrajince, nebo jiných s pochybami o této válce, jak si uvědomují, že byli posláni na smrt v nesmyslné válce, za kterou může pouze a jenom jejich země. Film obsahuje i záběry ruských zajatců, které byly digitálně upraveny tak, aby je nikdo nemohl poznat.
Natáčelo se v Kyjevě, Charkově, v doněcké oblasti a v Mykolajivu. Těžko se rozhodnout, který prvek je ničivější: přiznání vojáků k válečnému násilí, nebo ženské hlasy z „domova“ svědčící o šovinismu a nenávisti, o podléhání dezinformacím a ruské propagandě.

Rozmanitost Evropy ve vítězích

Hlavní cenu na festivalu získal nizozemský snímek Mléko (Melk), spolu s ním porota ocenila Zvláštní zmínkou španělský film Lidská hibernace (The Human Hibernation).
Melk resizeJestli něco ukazují oba vítězné filmy postřehnutelně na první pohled, tak to, jak je Evropa, respektive evropský film rozmanitý. Mléko je tradičně vyprávěný příběh, Lidská hibernace je metafora. Mléko se věnuje problémům mladých lidí, Lidská hibernace údělu lidstva.

Nizozemské Mléko představuje mladou ženu Robin, která z vážných důvodů potratí ve vyšším stupni těhotenství. Stane se ale, že už se jí vytvořilo mateřské mléko. Chce ho darovat nemocnici, ale ukáže se, že to není tak jednoduché. Začne tedy pátrat, zda by ho mohla věnovat i jiným organizacím či společnostem, která nemusí dodržovat tak striktní pravidla. Jde o ušlechtilé gesto ženy, která přišla o dítě a chce pomoci jiným ženám v nouzi – což je prvoplánová linka, jak to vidí i hrdinčiny kamarádky. Ovšem velmi brzy cítíme, že jde o něco víc – o určitou obsesi hlavní hrdinky, která promění své nerealizované mateřství a stres po potratu do péče o své nevyužité mateřské mléko. Jde o situaci, do jaké se může dostat každý člověk ve stresové situaci, že člověk prochází neklidným smutkem, aniž by to okolí nějak zaznamenalo. Režisérka Stefanie Kolk hledá a ukazuje možnosti, jak je možné se tohoto vnitřního neklidu zbavit. Zajímavým momentem pro mě coby diváka byly zvláštní skupinové terapie lidí, kteří procházejí žalem – šlo o společné túry v přírodě, kde všichni musí být zticha a komunikace je možná jen neverbální nebo písemná, pokud už musí být.

Hibernacia resizeŠpanělská Lidská hibernace naproti tomu nenabízí příběh jednotlivce v tradiční podobě. Pracuje s myšlenkou, že lidé na zimu hibernují a na jaře vylézají z podzemních děr v přírodě a vracejí se do svých obydlí. Jeden malý chlapec se probudí trochu dřív a nikoho nenachází. Jen stromy, zvířata a sníh kolem sebe. Pak přichází na scénu jeho sestra Clara, která se ho vydá hledat, a její cesta je zároveň filozofickým hledáním společnosti, v níž žije/me. Začínají se probouzet další lidé a vyprávějí jí, co dělají, co jsou jejich touhy. Film je plný metafor – hibernují tito lidé po nějakém neštěstí? Po prudkém zchlazení planety museli najít způsob, jak přežít? Nebo je to jen úvaha, jak by vypadala lidská společnost a lidský život, kdyby lidé přes zimu hibernovali? Debut režisérky Anny Cornudelly Castro by se dal charakterizovat i jako ekofeministický manifest na pomezí experimentálního a poetického filmu.

Až na konec světa

Hlavní hrdina polského snímku Ultima Thule (Ultima Thule) je třicetiletý Polák Bartek. Uteče z domova na vzdálené skotské UltinaThule resizeostrovy, chce se dostat co nejdál a na co nejodlehlejší místo. Název filmu Ultima Thule je symbolický, označuje se tak místo, které je na samém konci světa, ba dokonce za ním. Podobně jako mladá hrdinka v Mléku i Bartek prochází smutkem – postupně se dozvídáme, že mu zemřel nečekaně otec, že se nedokáže s jeho smrtí vyrovnat, a pak také že plní otcův neuskutečněný sen, plavit se po moři a poznávat svět. Bartek připluje na Shetlandy, potká tam místního muže Magnuse, ten se ho ujme, dá mu přístřeší, práci – čímž mu dá pocit bezpečí a jistoty. Tento muž o generaci starší v Bartekově životě funguje jako moudrý mentor.

Film ale nepůsobí jako výchovný manuál pro správný život, ale jde o poměrně vtipnou i vážnou glosu o tom, jak najít své místo v životě. A důležitou roli má důvěra – to když například Bartek vleze do cizího nezamčeného auta a usne, místní muž se ho ptá, UltimeThule2 resize„Můžu použít svoje auto? A to my tady neděláme, že spíme v autě, my spíme v domech…“. Ubytování ve svém domě na samotě mu pak za práci poskytne. Později mu půjčí i stádo ovcí, přičemž jedna ovečka za Bartekem pořád chodí, což je nesmírněúsměvné i dojemné. Jak režisér snímku Klaudiusz Chrostowski na diskusi po filmu přiblížil, film točili chronologicky, aby zachytili na hlavní postavě co nejpřirozeněji úžas ze síly přírody na těchto ostrovech. Postavu životního mentora Magnuse zahrál Arthur Henri, jeden z 35 stálých místních obyvatel, neherec. Barteka pro změnu hrál jeden ze současných nejpopulárnějších polských herců Jakub Gierszał. A mimochodem režisér také přiznal, že ovečka je skutečná zvířecí herečka a jmenuje se Cupcake.

V době, kdy se v Linzi odehrával filmový festival, slavila střední Evropa dvacet let svého vstupu do Evropské unie. Kdyby středoevropské země nepatřily do skupiny zemí, jejichž obyvatelé se můžou po Evropě volně pohybovat, mnoho filmů by nevzniklo nebo vypadalo úplně jinak. Polský snímek Ultima Thule je toho typickým příkladem. V sousedství filmů z neunijních zemí a jejich příběhů, kde jsou hrdinové s touhou odcházet limitovaní, jako například film Vedení domácnosti pro začátečníky ze Severní Makedonie, vyzní pozitiva společné a svobodné Evropy ještě intenzivněji. Když divák sleduje právě takovéhle filmy, uvědomí si, jak skvělé možnosti nejen zvědavým objevitelům Evropa poskytuje.

Foto: Crossing Europe Linz

 

 

 

Vyhľadaj

2percenta

220x220stavoing

Táto webová lokalita používa súbory cookie pre lepšie používateľské prostredie. Ochrana osobných údajov tým nie je dotknutá.