Proxima – mladá soutěžní sekce už potřetí zářila na filmových plátnech mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Tato soutěž nahradila dřívější festivalovou sekci Na východ od Západu, která vznikla v polovině 90. let a vybudovala si především u zahraničních návštěvníků prestiž tím, že ukazovala na jednom místě filmy ze střední a východní Evropy. V roce 2022 nová sekce Proxima rozšířila své portfolio na celý svět. Letos porota Proximy vedená filipínskou producentkou Biankou Balbuenou poslala své dvě první ceny mimo Evropu – jednak do Asie koprodukčnímu, primárně čínskému filmu Cizinec (Stranger), a do jižní Ameriky koprodukčnímu, primárně peruánskému dokumentu Když přišla noc (Vino la noche).

Epizodický snímek Cizinec natočil jako svůj čtvrtý celovečerní a druhý hraný film čínský režisér Zhengfan Yang. V jeho filmu je centrálním místem Čína a hotelové pokoje. Ty mohou působit jako místa odcizení, ale také jako dočasné domovy. Režisér volí krátké vhledy do několika životů, které se tu odehrávají, jeden příběh je jeden záběr. Peruánský režisér Paolo Tizón ve filmu Když přišla noc sleduje skupinu mladých dobrovolníků, mnohdy teenagerů, kteří se přihlásí do výcviku pro peruánské speciální jednotky, spojené s válkou proti drogám.

Nenápadný česko-slovenský vítěz
Třetí cena v této soutěži zůstala doma, když ji porota přisoudila českému filmu Od marca do mája. Je to debut mladého slovenského režiséra Martina Pavola Repky, který studoval FAMU v Praze, svůj film natočil v české produkci coby nízkorozpočtový snímek, jeho děj umístil na své rodné Slovensko a obsadil do něj slovenské herce. Ve společnosti svých mezinárodních kolegů nejen v soutěžní sekci Proxima, ale i v celém karlovarském festivalu, zapůsobil tento nenápadný a skromný snímek jako malé překvapení. Je dobře, že hoprogramoví pracovníci festivalu našli, je dobře, že ho porota svým oceněním vyzdvihla. Film se soustředí na pětičlennou rodinu, tvoří ji rodiče a tři dospívající děti. Děti se dozví, že matka je těhotná, a od března do května se každý v rodině snaží sžívat s novou skutečností. Jak režisér ve Varech přiznal, vycházel ze svých osobních zkušeností. Je to tak trochu příběh, či spíše pocity z jeho vlastní rodiny. Původně chtěl obsadit do svého celovečerního debutu svou vlastní matku, ale pak svůj názor změnil a angažoval profesionální herečku Zuzanu Fialovou. Její matka je svérázná osoba, která úkoluje i samotného Boha. Otce hraje loutkoherec Jozef Abafi ze Žiliny, jehož při castingu režisér pozoroval ležícího v trávě, protože právě poloha vleže je pro otce poměrně častá. Film neobsahuje žádné dramatické scény z rodinného života, ale pomalu sleduje přirozeně plynoucí dny v rodině, nábožensky založené. Matku, která jezdí k lékaři na prohlídky, otce, který pozoruje rodinu nejčastěji z gauče, dceru, která začíná řídit auto, druhou dceru, která váhá, co si koupit za první vydělané peníze na brigádě, syna, který jezdí na skateboardu, a podobně… Film má v sobě vnitřní energii, poutající divákovu pozornost. Ti, kteří prošli podobnou normální rodinou, se někde ve filmu poznají. Obvykle pozornost filmařů přitahují spíš nefunkční rodiny, že by měl někdy divák pocit, že normální rodiny neexistují. Je tudíž dobře, že vznikají i autentické filmy o běžném životě běžných rodin, jako je právě Od marca do mája.

Mladí a jejich smutky
Druhým zástupcem se slovenskou stopou v sekci Proxima je slovensko-německý film Lapilli. Je to experimentální film, tím pádem divák musí přistoupit na specifickou formu komunikace. Svůj první celovečerní film slovenská režisérka Paula Ďurinová pojímá jako jakousi zádušní mši za své prarodiče. Jsou to krásné, statické i pohybové záběry přírody, především různých skalních útvarů. Ty jsou různě barevné a leckteré záběry by obstály i jako samostatné nástěnné obrazy. To když ukazují přirozené přírodní zbarvení skal a kamenů do oranžové, modré, tyrkysové, růžové, zelené a podobně. Obrazy doprovází různě melodické či nemelodické zvuky a komentář, esejistická zpověď, vzpomínka na prarodiče. Někdy by možná obrazům víc slušelo ticho. Režisérka v Karlových Varech ke vzniku svého filmu přiznala, že vše začalo intuitivně: „Po náhlé smrti prarodičů jsem byla konfrontována s novou realitou, kterou jsem často potlačovala. Krátce po jejich smrti jsem začala být posedlá příběhem Aralského moře, kdysi největší vnitrozemské vodní plochy na světě, která za našeho života téměř zmizela. Když jsem zkoumala jednotlivé fáze smutku, viděla jsem v příběhu mizejícího jezera souvislosti.“ Lapilli coby dokumentární esej je pro autorku příběh velmi osobní, ale i příběh environmentální.

Úzkou vazbu k přírodě a přírodním cyklům má i soutěžní snímek z Itálie Chlorofyl (Clorofilla). Pro mě osobně je to jeden z nejlepších snímků sekce Proxima, na festivalu také po první projekci kolem sebe vyvolal pozitivní šum. Je to lehce mysteriózní snímek, hlavní hrdince, mladé dívce Maie, totiž proudí v žilách místo krve chlorofyl. A přirozená barva jejích vlasů je zelená. Svou jinakost zpočátku moc neprožívá, ale unavená životem ve velkoměstě přeruší školu a vydá se na brigádu na farmu sbírat ovoce. V přírodním prostředí se cítí lépe, a také jí nahrává, že farmu okupuje pouze jeden člověk. Osamělý mladý Teo je dědic farmy po své matce, neumí komunikovat s lidmi, ale přírodě a potřebám rostlin rozumí, badokonce s nimi rozmlouvá. Takže je přirozené, že bude rozumět i dívce, která sama se svým chlorofylem působí jako rostlina. „Je trochu divná,“ říká o ní svému bratrovi, který za ním na farmu dojíždí, a bratr kvituje, „tak to si určitě dobře rozumíte.“ Maie začnou ve vlasech růst květy a Teo je jediný, komu to připadá normální, a reaguje na to pouhým „kveteš.“ Přesto není mezi nimi vztah harmonický, ale i přes „přírodní souvztažnost“ spíš komplikovaný tím, že on je samorost bez sexuální touhy, který se stydí dát najevo své city. A Maia v sobě objevuje neobyčejnou sexuální touhu, kterou v ní probouzí příroda, nikoliv lidé. Jak režisérka Ivana Gloria na festivalu přiznala, pochází z hor ze severní Itálie a byla obklopena přírodou, takže trochu je to film o ní samé. Její přírodní pohádka či mystérie je filmem o hledání identity, trochu elfovský a trochu erotický především ve vztahu k přírodě.

Drsnější noty
Bez duše (Fara suflet) je moldavský snímek vzniklý v koprodukci s Francií a Německem. Jeho dvě hlavní hrdinky jsou sestry, každá jiná, každá jinak dobrá, každá jinak zlá. Nejsou to protiklady, v každé je kousek obojího. Jedna má světlé vlasy, druhá je tmavovláska, ale to je jen základní fyzické rozlišení dvou nejednoznačných postav. Film začíná výukou učitelkyfilozofie Varvary, která přednáší o Nietzschem a o zlu. Pak vyhodí ze zkoušky sebevědomého studenta, který neodpovídá tak, jak by Varvara, ovšem nikterak dogmatická, předpokládala. Začínají prázdniny a do města přijede z Moskvy její sestra, slavná gynekoložka, která má snížit množství potratů ve městě. Nese si ale z dalekého velkého města s sebou i cosi divného, neproniknutelného. A krátce po svém příjezdu udělá potrat dívce, která je posedlá představou, že pod srdcem nosí ďábla. Obě sestry spolu ve Varvařině bytě vycházejí i nevycházejí, snaží se si vzájemně přizpůsobovat a možná i mezi řádky si i pomáhat a chápat se. Jak moldavská režisérka Anja Kreis před projekcí filmu přiznala, velmi ji ovlivnilo pracovní prostředí její matky, gynekoložky, když u ní v ordinaci v dětství trávila spoustu času. Byl to pro ni svět, kde žili podivní lidé a děly se podivné věci. Takový svět teď vybudovala ve svém mysteriózním filmu, kde se děje příliš mnoho potratů a kde je příliš mnoho divných zárodků. Děsivý svět jako bez duše. Jako by byl metaforou toho, jak do duchem chudého místa, které se nedaří pozdvihnout ani učeným filozofům, přijde zvenčí zlo v nenápadné podobě. A to příchozí zlo zjišťuje, že není třeba škodit, společnost se dokáže ničit sama. Mystérie je to poněkud náročná, že i pro samotnou režisérku nebo dramaturgii bylo těžké ji držet pevně v rukách. Není bez zajímavosti, že představitelka Varvary, ruská herečka a novinářka Maria Chuprinskaja, ihned po ruské invazi na Ukrajinu veřejně vyjádřila svůj protest proti této agresi a vystěhovala se s rodinou z Ruska do Paříže.

Dalším filmem ze soutěže Proxima, který jede na drsné notě, na rozdíl od filmu Bez duše už ne metaforicky, ale realisticky, byl turecký snímek Něco tady nesedí (Hicbir sey yerinde degil). Jsme v Ankaře roku 1978, v bytě s pěti levicově smýšlejícími studenty, kteří utopicky plánují socialistickou revoluci. Něco tady nesedí si divák může říkat především v úvodu, kdy více jak půl hodiny film zachycuje ideologické tlachání studentů, což je bohužel po několika minutách už poměrně nudné. Až prudký zlom v ději, kdy do bytu vtrhnou příslušníci pravicového hnutí, připoutá větší pozornost a konečně klade víc otázek – co se stalo? Proč tam vtrhli a co chtějí? Jaká je ta správná ideologie? Jakou cenu má život? A co tady vlastně nesedí? Jak režisér Burak Cevik ve Varech přiznal, jeho film je založený na skutečném příběhu, na skutečném masakru. Vychází z politiky Turecka 70. let. Při studiu tohoto případu si uvědomil, že ve světě i v Turecku se pořád něco děje a že některé věci se pořád opakují. Dlouho přemýšlel, jak tuto událost pojmout, protože pro něj je důležitý způsob, jak vyprávět příběh. Nakonec se rozhodl pro natáčení na jeden záběr. Kamera pořád jezdí z jednoho pokoje do druhého přes chodbu s občasným pohledem z okna, s detailním nájezdem na lustr nebo na stůl.

Soutěžní sekce Proxima doplňuje karlovarský festivalový program o rozmanitý obraz evropských i mimoevropských kinematografií. Je charakterizována jako otevřená progresivní tvorbě tvůrců z celého světa a jako místo pro filmaře čekající na objevení, i pro renomované autory hledající nové definice své tvorby. Letos zdá se především ve své objevitelské roli byla příznivá.