Šokujícím udělením Zlatého medvěda za nejlepší film 68. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Berlíně rumunskému Nedotýkej se mě (Touch Me Not), vyvrcholil v sobotu večer v německé metropoli 68. ročník Mezinárodního filmového festivalu Berlinale. Ve filmu, jehož hrdinka, padesátnice Laura, se snaží zbavit se strachu z doteku a tělesnosti, zkoumá režisérka Adina Pintilieová hranice lidské intimity. Laura nesnáší lidské dotyky, ale chtěla by vztah. Navštěvuje proto prostituty, transvestity, léčitele, fyzicky i psychicky postižené lidi a povídá si s nimi.

Režisérka se nevyhýbá ani velmi neobvyklým a velmi explicitním projevům lidské sexuality, pro část publika až nesnesitelným, takže zatímco někteří po projekci tleskali, jiní odcházeli už během promítání ze sálu. Například při scéně, kdy si Laura objedná prostituta, který před ní masturbuje, k čemuž se žena kvůli svému strachu z doteku nemůže připojit, a tak po jeho odchodu alespoň čichá k lůžkovinám... Film, o němž média psala jako o kontroverzní a emočně až fyzicky náročné sondě do lidské sexuality, se pohybuje na hranici dokumentu a fikce a vznikl v koprodukci Rumunska, Německa, České republiky, Bulharska a Francie. Pintilieová k ocenění řekla, že je to okamžik pro oslavu milostných témat. „Nečekali jsme to, ale je to tak důležité, protože bychom rádi, aby se dialog, který navrhujeme ve filmu Nedotýkej se mě, otevřel světu,“ uvedla osmatřicetiletá režisérka, která dostala i cenu za nejlepší debut.

Výborná Tvář

Svou Velkou cenu udělila porota, jíž předsedal slavný německý režisér Tom Tykwer (Lola běží o život, Parfém: Příběh vraha, Atlas mraků) polskému dramatu Tvář (Twarz) režisérky Malgorzaty Szumowské, který se promítal v závěru festivalu a vzápětí se na rozdíl od snímku vítězného zařadil k těm, jejichž ocenění se očekávalo. V úvodu poznáváme vesničany, kteří jsou schopni se servat donaha při povánočním výprodeji, mluví sprostě, ale nezapomínají chodit do kostela. Ve vesnici se staví ohromná socha Krista, „větší než v Riu de Janeiru“ a při práci na ní se vážně zraní mladý dělník. V dalších chvílích sledujeme, jaké změny to přináší jemu, jeho nejbližším i celé vesnici. Szumowska tak vypráví prostřednictvím života jedné polské vesnice, zároveň o Polácích, ale i o celé společnosti, o nás všech.

Potlesk pro Psí ostrov

Stříbrného medvěda za nejlepší režii udělila porota americkému režisérovi Wesu Andersonovi za animovaný film Psí ostrov (Isle of Dogs), který letošní přehlídku zahájil. Je to vůbec první zahajovací animovaný film v historii Berlinale, festivalu se ovšem jeho zařazení nepochybně vyplatilo - od počátku prakticky do konce se mluvilo o tom, že patrně nebude na letošní přehlídce překonán. Psí ostrov je příběhem psů deportovaných z fiktivního japonského města Megasaki kvůli propuknutí psí chřipky na ostrov, kde žijí mezi odpadky. Je označován jako nejpolitičtější z Andersových filmů, režisér sám se tomu ale do značné míry bránil. „Začali jsme o psech, ale postupem nám do toho politické zrcadlo tak nějak samo zapadlo,“ řekl texaský tvůrce, který už má z Berlinale Stříbrného medvěda - Velkou cenu poroty za Grandhotel Budapešť a který se znovu ukázal jako nejhravější ze současných světových filmařů.

Nejlepším hercem byl podle poroty Anthony Bajon, který hraje ve francouzském dramatu Modlitba (La priére) drogově závislého mladíka, jenž se snaží v komunitě, založené na tvrdé práci a modlitbách pomocí víry své závislosti zbavit. Bajon hraje v celkem předvídatelném a rozhodně nijak objevném filmu sice opravdu dobře, ale daleko působivější výkon podal Joaquin Phoenix v soutěžním příspěvku amerického scenáristy a režiséra Guse van Santa Don’t Worry, He Won’t Get Far on Foot (Neboj se, pěšky daleko neuteče) jako ochrnutý karikaturista John Callahan.

Festivalové ceny nejsou pro slavné

Příběh muže, který v jednadvaceti letech ochrnul po autohavárii, je upoután na invalidní vozík a i rukama pohybuje jen velmi omezeně, je velmi působivý už díky skvělému scénáři, který napsal Gus van Sant podle Callahanovy autobiografické knihy. John byl adoptovaným synem ne zrovna funkční rodiny, který marně toužil poznat svou biologickou matku. Hodně pil už před havárií, při níž byl opilý stejně jako řidič, který vyvázl bez zranění. Upoután na invalidní vozík se pak zvolna upíjel, ale nakonec se odhodlal vyhledat pomoc ve skupině alkoholiků. Tady postupně zjistil, jak ošidná je každá sebelítost, oč víc záleží na úhlu pohledu na život než na tom, jak se ve skutečnosti odvíjí. A také to, že smysl pro humor, empatie vůči druhým a nadhled vůči vlastnímu trápení jsou hodnoty z nejdůležitějších. Toto své poznání i pozorování Callaghan přetavoval do přesných a velmi vtipných karikatur. Aniž by zastíral, že žít s takovým postižením není vůbec nic snadného, zabývá se film především již zmíněnými, ale i dalšími psychickými i fyzickými souvislostmi. Stejně jako hlavní hrdina i režisér střídá velmi účelně různé úhly pohledu, časové roviny a posuny a podává velmi plastický obraz situace, do níž se dostává určitě víc lidí než hrdinka třeba vítězného filmu. Jenže oceňovat známé filmaře a slavné herce jako by se na festivalech v posledních letech neslušelo...

Vraždění jako v přímém přenosu

Nejvíce kontroverzí vyvolal v Berlíně soutěžní film Utöya 22. července, který se věnuje jednomu z nejhorších teroristických útoků v evropských dějinách: v roce 2011 zabil norský pravicový extremista Anders Behring Breivik 77 lidí. Reakce na film se rozcházely především v tom, zda už je zejména s ohledem na pozůstalé obětí čas na filmovou rekonstrukci tak strašlivé události. Režisér Erik Poppe si však stojí za svým. „Když jde o 22. červenec 2011, zaměřují se lidé skoro pořád na teroristu. Ale tím z našeho vědomí mizí vzpomínka na to, co udělal, co se stalo. To se nesmí stát. Natočili jsme ho s velkým respektem k obětem a všem, koho se tato tragická událost dotkla. Příběhy jednotlivých postav nejsou napsány podle konkrétních osudů, ale z bohatých rešerší jsme na základě skutečnosti vytvořili postavy fiktivní,“ řekl na Poppe na tiskové konferenci.

Česko - slovenský úspěch

Velmi dobře přijaté byly oba filmy, které mají české či slovenské tvůrce, producenty a témata, byť byly zařazeny do sice prestižních, ale nesoutěžních sekcí.  Tlumočník režiséra Martina Šulíka s Jiřím Menzelem v hlavní roli měl zcela zaplněné jak novinářské, tak premiérovou projekci a na rozdíl od vítězného filmu, jehož promítání opustila skoro polovina sálu, z něj nikdo neodcházel. Po filmu pak z následných besed vyplynulo, že téma hledání a poznávání válečné minulosti je stále velmi živé.

Druhým filmem byl velmi působivý česko-chorvatský dokument režiséra Jana Geberta Až přijde válka o slovenské domobraně, která si říká Slovenští branci. Po této projekci zase bylo z reakcí mezinárodního publika zřejmé, že téma mladých lidí, jejichž vlastenectví se těsně dotýká nebo i překračuje hranici nacionalismu, je velmi aktuální v mnoha evropských zemích.

Slabá soutěž

Celkem se letos na divácky nejnavštěvovanějším festivalu světa představilo téměř 400 filmů, ale pokud jde zejména o hlavní program, tedy soutěž celovečerních filmů v mezinárodní nebo světové premiéře, dostalo se Berlinale zjevně na rozcestí a bude muset hledat cestu, kudy dál. Jeho ředitel Dieter Kosslick má před sebou poslední ročník, v dalším období už festival řídit nebude a na nové vedení čeká reakce na mnohé kritiky, kterým Berlinale v posledních letech čelilo. Týkají se jednak množství filmů, v nichž je velmi obtížné se orientovat, jednak právě hlavní soutěže. Letos se to projevilo hodně výrazně, převažovaly filmy spíše slabší, u nichž se mluvilo nejvíce o tom, proč je organizátoři vůbec do hlavního programu zařadili. A často to byly dokonce filmy s nezajímavými tématy, což je u přehlídky, která byla vždy známá jako politicky a sociálně výrazná a aktuální, zvlášť zarážející. Nezbývá tedy než se těšit, že nové vedení se od jubilejního 70. ročníku v roce 2020 vydá šťastnější cestou.