Kulatý a jubilejní ročník osmdesátého konání benátského filmového festivalu už z počátku asi nebyl takový, jak si jej organizátoři představovali – Lido, jiné ročníky plné největších hereckých hvězd, o jejichž drahocenný čas se prali největší a nejvýznamnější publicisté, sice přímo nezelo prázdnotou. Ovšem i tak se na něm výrazně podepsala stávka hollywoodských hereckých odborů, která svým členům zakazuje nejen natáčet nové filmy, ale také propagovat ty existující. Umělecký ředitel festivalu Alberto Barbera sice na tiskové konferenci ujišťoval, že z programu bylo kvůli stávce staženo jen několik málo snímků. Můžeme se však jen dohadovat, nakolik šlo z jeho úst o realitu a nakolik o politické vybruslení z nepříjemné situace.

V line-upu soutěže letošních Benátek se přesto objevilo plno zvučných jmen a neméně z nich bylo k vidění i v rámci nesoutěžní sekce – Benátky, stejně jako další áčkové filmové festivaly, nechtějí slavné tvůrce zcela odmítat, a proto jim alespoň nabízí uvedení „Mimo soutěž“. Díky tomu se mohli divákům představit, často odlehčené, snímky tvůrců, jako jsou Woody Allen, Quentin Dupieux, Richard Linklater, Roman Polanski, Wes Anderson a další…

Na konci festivalu, který se více než kdy jindy vyznačoval silnými formálními (využití černobílé barvy) nebo tematickými (migrace, nájemné vraždy) podobnostmi, došlo k vyhlášení vítězů porotou vedenou režisérem Damienem Chazellem. Za ten vůbec nejlepší nakonec jury vybrala snímek řeckého osobitého tvůrce Jorgose Lanthimose s názvem Poor Things (Chudáčci) s Emmou Stone v hlavní roli mladé ženy, která jako dítě znovu objevuje svět a s ním spjaté slasti a strasti. Lanthimos, který ve svých předchozích filmech zatím vždy víceméně pouze deformoval naši skutečnou realitu, tentokrát vytváří expresionisticky groteskní svět se sci-fi výtvarnými prvky ne nepodobnými tvorbě Tima Burtona nebo Karla Zemana. V tomto případě mimořádně jednohlasá kritika (téměř ve všech neoficiálních hlasováních publikovaných po čas festivalu se Poor Things umisťovali na první příčce) sice nejvíce vychvaluje mimořádnou Emmu Stone, která má v příběhu mimo jiné mnoho sexuálně odvážných scén. Ale byla by škoda nezmínit i fantastického Marka Ruffala v roli svůdce a žárlivého milence. Zajímavé je snímek vztáhnout k jednomu z největších letošních hitů – Barbie – přičemž Lanthimos suverénně ukazuje, že feministický příběh o nadvládě patriarchátu a emancipaci lze natočit i bez hračkářského gigantu v pozadí.

Velkou cenu poroty získal Rjúsuke Hamaguči se snímkem Evil Does Not Exist (Zlo neexistuje), a zapsal si tak ve dvou letech další cenu z významného festivalu (po Velké ceně poroty z Berlinale 2021 pro film Kolo štěstěny a fantazie a v témže roce Nejlepšímu scénáři z Cannes pro Drive My Car). Ve svém posledním snímku pečlivě observačně sleduje malou vesnickou komunitu, jejíž harmonické splynutí s přírodou je narušeno plánem na developerskou investici a přístavbu. Vzrušené debaty po projekci budí zejména poslední část filmu, v níž se Hamaguči obrací k jemnému symbolismu a nedořečenosti.

Poslední film Agnieszky Holland, Green Border (Hranice), okolo sebe rozvířil diskuzi už od doby, kdy unikly fotky z natáčení, které ve spojení s politickým a humanitárním a aktivistickým vystupováním režisérky tvořily vrásky polským představitelům státu. A měly proč. Green Border je nepřikrášleným pohledem na nezvládání migrační krize na polsko-běloruských hranicích, přičemž se zde s lidskými bytostmi zachází v lepším případě jen jako s kusy hadru, ale v horším jako s nepřátelskou zbraní. Právě vzhledem k aktuálnímu poselství a syrovému pohledu na situaci se o tomto snímku dlouho mluvilo jako o možném kandidátovi na Zlatého lva (na premiéře jej diváci odměnily téměř patnáctiminutovým potleskem ve stoje). Bude zajímavé sledovat další osud filmu, neboť se proti němu už ostře postavil i polský ministr spravedlnosti, přirovnávajíc režisérku a její film ke Goebbelsovým propagandistickým tendencím. Celá věc bude mít možná právní dohru, ale snad se mezitím jeden z nejlepších filmů Agnieszky Holland dostane k co nejširšímu publiku.

Sošku za nejlepší režii si odnesl Matteo Garrone (nejznámější za kriminální Gomorru) s migračním dramatem Me Captain vyprávějícím o senegalském teenagerovi (v hlavní roli do té doby filmem nepolíbený Seydou Sarr, který si odnesl cenu Marcella Mastroianniho pro Nejlepšího mladého herce) putujícím za bájnou Evropou. Na rozdíl od Green Border, se Me Captain většinou odehrává teprve na cestě k evropskému kontinentu a konec tohoto snímku v sobě může nést jistou naději – mimo jiné právě i naději, že životu těchto uprchlíků třeba neskočí jako životy těch ve filmu Agnieszky Holland.

Benátský oblíbenec, chilský filmař Pablo Larraín, si společně se spolupracovníkem Guillermem Calderonem odnesli cenu za Nejlepší scénář k filmu The Count (Hrabě), který se již za pár dní má objevit na Netflixu – to tak, aby se stihlo uvedení co nejblíž padesátiletému výročí chilské revoluce, během níž se chopil moci generál Pinochet (11. září 1973). Toho autoři ve snímku ukazují jako dvěstěpadesátiletého upíra, který jen předstíral svou smrt.

Za Nejlepší ženský herecký výkon označila porota ten, jež ve filmu Priscilla předvádí Cailee Spaeny. Snímek Sofie Coppoly vypráví příběh o ženě legendárního Elvise Presleyho, která jej provázela od svého dětství (s Elvisem se seznámila ještě jako neplnoletá) téměř až do jeho smrti. Spaeny po vzoru Coppoliných hrdinek velmi dobře ukazuje melancholickou a odvrácenou stranu soužití s nejznámějším hudebníkem planety a celý snímek jako takový působí jako dobrý dovětek či doplnění úhlu pohledu loňského hitu Elvis od Baze Luhrmanna.

Lva za Nejlepší mužský herecký výkon (Benátky na rozdíl od Berlinale stále rozdávají genderově rozlišené ceny) získal Peter Sarsgaard ve filmu Memory od mexického režiséra Michela Franca, který své předchozí dva filmy (New Order a Sundown) také uvedl na benátském Lidu. Radikální režisér tentokrát vypráví poměrně komorní příběh dvou bývalých spolužáků, které spojuje téma paměti.

Kromě oceněných filmů by byla škoda alespoň krátce nezmínit i některé z dalších, většinou mimo-soutěžních titulů, které mnohdy svou kvalitou překonaly i ty soutěžní. Vzhledem k svému příklonu k „pokleslému“ komediálnímu žánru ale nejspíš nesplňují soutěžní kritéria.

Rozhodně nejvřelejšího přijetí se dostalo novince Richarda Linklatera Hit Man (Zabiják), která v průběhu projekce několikrát přinesla výbuchy smíchu a spontánní potlesk. Hit Man vypráví příběh vysokoškolského učitele, který ke svému vlastními překvapení objeví skrytý talent a začne pomáhat místnímu policejnímu oddělení jako falešný nájemný zabiják, jehož cílem je svou profesi předstírat tak dlouho, dokud nedojde k předání peněz od potencionálního objednavatele. Ale, jak už to v podobných případech bývá, vše zkomplikuje láska a nutnost střídat své jednotlivé charaktery.

Podobně vřelého přijetí se dostalo poslednímu (a podle vyjádření režiséra možná opravdu definitivně poslednímu!) a v pořadí padesátému snímku Woody Allena Coup de Chance (Zásah štěstím). Po posledních více či méně úspěšných snímcích se Allen vrací k méně ambiciózní, ale o to lépe uchopené konverzační černé komedii o nevěře a několika vraždách. Na publikum nejvíc zapůsobilo velmi dobré herectví sympatické titulní Lou de Laâge a vtipný a nepředvídatelný závěrečný zvrat.

Oproti tomu téměř nepřekvapila středometrážní novinka Wese Andersona, která je co do filmové řeči sice o něco hravější než jeho poslední filmy, ale z autorského a snadno rozpoznatelného stylu svého tvůrce vystupuje maximálně tím, že téměř neobsahuje chvíle ticha. The Wonderful Story of Henry Sugar je totiž filmovou adaptací jedné z povídek Roalda Dahla a připadá mi, že Wes Anderson nechtěl při realizaci vypustit jediné slovo. Snímek se zanedlouho objeví na Netflixu společně s dalšími třemi adaptacemi podobných povídek. Při příležitosti premiéry ještě Wes Anderson převzal cenu The Cartier Glory to the Filmmaker za přínos světové kinematografii.

Nové filmy s nájemným zabijákem v hlavní roli pak představili David Fincher a Harmony Korine. Zatímco Fincherův The Killer, stále velmi dobře natočený snímek, ve výsledku trochu postrádal v rámci soutěžní sekce „něco navíc“ a působil jen jako skvěle funkční žánrová zakázka pro Netflix, Harmony Korine se vydal zcela opačnou cestou. Jeho Aggro Dr1ft je autorská vize psychedelického světa nájemného vraha, jehož obklopuje svět připomínající peklo – a to převážně vizuálně. Korine totiž k natáčení využil infračervenou technologii snímání, která má velmi daleko od toho, jak normálně vidíme okolní svět.

Letošní jubilejní Benátky sice nepřinesly na červený koberec velká herecká jména (i když někteří herci se do Itálie stejně podívali, ať už jako „běžní“ turisté jako Mark Ruffalo, nebo na nějakou z přidružených gala akcí jako třeba Sydney Sweeney), ale až na propadáky, co by šly spočítat na prstech jedné ruky (Polanskému The Palace se raději vyhněte velkým obloukem), stejně uvedly nadstandardně kvalitní program. Je ale otázkou, jak se v Hollywoodu vyvine situace a jak festival, který svou novou image vybudoval právě na uvedení oscarových kandidátů velkých a známých jmen, nastoupí do další dekády.