Nestandardní Benátky skončily standardně

Benatky1Mezinárodní filmový festival v Benátkách organizátoři dlouho dopředu ohlašovali za restart festivalových akcí. Po Berlinale, které ještě stihlo poměrně normální průběh (natolik, kolik se za normální průběh dá považovat první ročník nového uměleckého vedení), a po Cannes, které svůj oficiální výběr jen vyhlásilo (aby se jednotlivé snímky mohly pod značkou „Official selection Cannes 2020“ uvádět v kinech), ale fyzicky nepromítalo, se tak filmové Benátky opravdu měli stát symbolem nových začátků. Tím spíš pro Itálii, pro kterou zároveň šlo o zprávu celému světu, že kritické období letošního jara země zdárně překonala.

Italská nařízení a místy chaotická komunikace před festivalem ovšem nevzbuzovaly před samotným konáním víru v bezproblémovost. Jen týden před začátkem se hosté a novináři dovídali podrobnosti o fungování rezervačního systému, jehož využití bylo nutné pro vpuštění do kinosálu. Kapacita všech promítacích prostor se totiž redukovala na polovinu, aby lidé seděli vždy s jedním prázdným místem mezi sebou. Pořadatelé nejdříve rezervační systém spouštěli 72 hodin před danou projekcí, ale posléze jej změnili na 74 hodin a kvůli serverům také skoro celý první den nefungoval. Ke cti organizátorů je však nutné doplnit, že to byl také poslední den, kdy něco nefungovalo. Až do konce festivalu šlo naopak vše hladce a všichni návštěvníci si naopak pochvalovali, že mají své místo v sále už tři dny dopředu jasné, a mohou tak lépe plánovat svůj další program. Už teď je skoro jisté, že i další festivaly se budou muset z tohoto systému poučit – například únorové Berlinale je známé svými hodinovými frontami kvůli neadresným vstupenkám, což v současné době zkrátka nebude možné připustit.

Na místě museli všichni návštěvníci dodržovat přísná hygienická opatření, téměř nikde ve festivalovém areálu nesundávat roušku (i za mírné spuštění pod nos uvaděčky v sálech napomínaly) a při vstupu se všem měřila teplota. Nejsem si vědom jediného incidentu, který by s nutností vše přísně dodržovat souvisel. Na návštěvnících šla naopak vidět radost z toho, že se opět mohou potkávat v kinosálech, debatovat mezi sebou o favoritech na sošku Zlatého lva a mluvit s jejich tvůrci. To vše jen kousek od pláže na benátském ostrově Lido.

Program, z nějž nakonec porota vedená herečkou Cate Blanchett vítěze vybrala, byl ale také jednoznačně ovlivněný současnou pandemickou situací. Chyběly v něm jak velké americké filmy, které v předchozích letech opakovaně vyhrávaly jednu z cen, a otevíraly si tak cestu i k Oscarům (např. La La Land, piecesofawoman resizeGravitace, Joker), tak velká jména světové kinematografie. Z těch známějších osobností měli své filmy uvést například Andrej Končalovskij (Drazí soudruzi!), Majid Majidi (Děti slunce), Kornél Mundruczó (Části ženy), Gianfranco Rosi (Notturno) nebo Małgorzata Szumowska (Sněžit už nikdy nebude). Při oznamování letošního line-upu sice umělecký ředitel Alberto Barbara vyzdvihoval nejvyšší procento filmů od žen-režisérek, ale v kontextu letošního roku je minimálně důvod jeho výroku zpochybnitelný. Absence známějších jmen a titulů se v novinářských kruzích připisuje snaze prodejců a distributorů čekat s uvedením na festival, s nímž se pojí výrazný filmový trh – ať už Berlinale (European Film Market) nebo Cannes (Marché du Film).

Když měla porota vyhlašovat vítěze, bylo už jasné, že programové složení letošního ročníku sice patřilo mezi kvalitativně slabší, ale přesto se objevilo několik výrazných titulů. Sedmičlenná porota (v níž herec Matt Dillon na poslední chvíli vystřídal režiséra Cristiho Puiua) nakonec i tak dokázala překvapit – a nejenom tím, že i v genderově nejvyváženějším ročníku nakonec, mimo Ceny za nejlepší herečku, stejně ocenila jen jednu ženu.

Ocenění nesoucí jméno snad nejslavnějšího italského herce Marcella Mastroianniho za Nejlepšího mlakhorshid resizedého herce nebo herečku získal představitel hlavní role Majidiho Dětí slunce, Rouhollah Zamani. Film pojednává o skupině dětí v Íránu, které byly nuceny nekompromisním okolním světem rychle dospět a starat se samy o sebe. Zápletka spočívá v tom, že hlavnímu hrdinovi Alimu nabídne místní mafiánský boss možnost zlepšit jeho životní podmínky, kvůli kterým se zatím nemůže postarat o svou matku, umístěnou dočasně do léčebny drogově závislých – stačí jen z jednoho hrobu vykopat poklad. Nejsnadnější přístup k němu však vede odpadní šachtou pod místní školou, takže se do ní skupina chlapců vedená Alim musí nejprve nechat zapsat. Společensko-kritickou rovinu filmu Majidi doplňuje laskavým humorem, čímž osvěžil jinak (někdy až přepjatě) dramatické konkurenční snímky v soutěžním výběru.

Sošku za nejlepšího herce si odnesl přední italský herec Pierfrancesco Favino, který je na filmových padrenostro resizefestival jako doma (jeho předchozí snímek První zrádce soutěžil loni v Cannes a vynesl Favinovi také nominaci na Evropských filmových cenách). Tentokrát ve filmu Padrenostro ztvárnil postavu prominentního soudce, který je kvůli blíže neurčené situaci terčem atentátu levicových radikálů. Příběh se sice daleko víc soustředí na jeho syna, procházejícího světem zbraní, ochranek a utajovaného přesouvání natolik zmatený, že si asi nedokáže najít kamarády. Favinova postava je dlouhou dobu zahalena tajemstvím, neboť události sledujeme právě prostřednictvím hlediska jeho mladého potomka, který se také v složité situaci neorientuje. Vzhledem k tomu, že v dalších soutěžních filmech se výrazné hlavní postavy téměř nevyskytovaly, je cena pro Favina vítězstvím skoro až automatickým a od chvíle, kdy se před Slavnostním předáváním objevil na červeném koberci, už zcela předvídatelným (červený koberec byl letos od zbytku promenády oddělený zdí, takže běžní návštěvníci své idoly nemohli žádat ani o fotografie, ani o autogramy).

Herečkou, jejíž šance na vítězství byly také už od začátku zvýšené, byla Britka Vanessa Kirby. Ta se totiž objevila hned ve dvou soutěžních filmech – v prvním anglofonním filmu maďarského režiséra Kornéla Mundruczóa Části ženy (Pieces of a Woman) theworldtocome resizepojednávajícím o situaci po ztrátě dítěte a v druhém filmu norské režisérky Mony Fastvold s názvem Svět, který přijde (The World to Come) o lesbické romanci v polovině devatenáctého století. Ocenění nakonec Kirby obdržela za první zmíněný snímek, neboť v něm jde daleko víc na dřeň svého fyzickému (ale i psychologického) herectví.

Části ženy byly často skloňovány zejména kvůli jedné části úvodní předtitulkové sekvence, v níž sledujeme komplikovaný porod. Režisér se rozhodl tuto část natočit bez střihu na jeden kontinuální záběr, což na Kirby kladlo velký důraz na přípravu. Při přebírání ocenění pak herečka poděkovala ženám, s nimiž svou postavu konzultovala a zejména jedné konkrétní, u jejíhož porodu mohla být přítomna. Kromě Vanessy Kirby se v roli jejího manžela ve snímku objevil i populární americký herec Shia LaBeouf.

Prvním velkým překvapením bylo udělení Ceny za nejlepší scénář, který si odnesl Ind Chaitanya Tamhane za svou práci na snímku Učedník, který také režíroval. Film zpracovává téma talentu a toho, thedisciple resizedo jaké míry na něj lze spoléhat nebo nakolik je třeba pro úspěch také čas a zkušenosti. Hlavním hrdinou je mladý Sharad, který se po vzoru svého otce chce stát slavným a úspěšným zpěvákem indických klasických melodií typu raag. Děj, jeho nestandardní struktura i závěrečné poselství sice vypráví o vážných věcech velmi subtilně a často až spiritualisticky, na druhou stranu pro západního diváka bude ohromnou překážkou samotné zasazení do indického hudebního světa, jemuž majoritní část nebude rozumět, čímž se ztíží identifikace s hlavním hrdinou.

Podobné překvapení se odehrálo také při vyhlášení Ceny za nejlepší režii. Minimálně v první polovině festivalu se na špičce tabulek italských i mezinárodních kritiků držely dva snímky: Quo Vadis, Aida? od Jasmily Žbanić a Drazí soudruzi! Andreje Končalovského. Oba filmy pojí nejen použití interpunkce dorogietovarischi resizeve jménu, ale také téma válečných zločinů. Zatímco Žbanić vypráví o genocidě obyvatelstva bosenské Srebrenice v roce 1995, Končalovskij jde do historie ještě dále a přináší filmovou rekonstrukci masakru stávkujících dělníků v Novočerkassku roku 1962. Legendární režisér ruské kinematografie nakonec získal pouze Zvláštní uznání poroty a na Žbanićovou se nedostalo vůbec.

Za nejlepšího režiséra v rámci letošního festivalu v Benátkách byl vyhlášen Japonec Kijoši Kurosawa s filmem Špiónova manželka (Wife of a Spy). Snímek sice naplňuje pravidla žánru špionážních melodramat, ale z hlediska záběrování či práce s mizanscénou jde téměř o kulisový televizní film. Možná i kvůli tomu kolovaly během festivalu vtipy, že se možná porota nechala zmást příjmením, ačkoli Kijoši nemá s Akirou Kurosawou žádnou příbuzenskou vazbu.

Před hlavní cenou porota ještě vyhlásila vítěze Stříbrného lva – tedy Velkou cenu poroty. Její laureát, nuevoorden resizesnímek Nový řád (Nuevo Orden) od režiséra Michela Franca zobrazuje dystopickou verzi současného Mexika, v níž nejprve dojde k brutálním protestům místního obyvatelstva a posléze k vojensko-politickému převratu. Těžko říct, která z částí děje je svým obsahem brutálnější co do zobrazovaného násilí. Franco ukazuje společnost jako amorální, ovládanou jen penězi a s téměř nulovou nadějí – ukazuje svět, ve kterém už nevítězí ani pravda ani láska. Režisér na tiskové konferenci varoval, že tento stav je podobný tomu, ke kterému se současná situace v Mexiku řítí.

Vítězná americká Země nomádů (Nomadland) od čínské režisérky Chloé Zhao je jedním z filmů, které byly vybrány v rámci spolupráce velkých podzimních festivalů (Benátek, Toronta, Telluride a New Yorku) nomadland resizea objevil se tak v programu každého z nich. Protagonistkou je stárnoucí Fern (Frances McDormand), která si po smrti manžela zvolila nomádský způsob života, jelikož nechce setrvávat na jednom místě, aby ji nedostihly myšlenky na minulost. Snímek se vyznačuje jednoduchým filmovým stylem, zároveň doprovozeným obyčejným příběhem bez žádných třeskutějších dramat. Snaží se o pomalou introspekci a přiblížení se pocitům hlavní postavy bez toho, aniž by reálně s někým přišla do konfliktu. Vedle herectví McDormandové stojí za zmínku ještě lyricko-poetické pojetí kamery, které se daří zachycovat drsné i jemné obrazy z prostředí při cestě napříč Amerikou.

Navzdory mnoha zajímavým snímkům, které kvůli absenci velkých jmen a amerických blockbusterů měly šanci zazářit, zvolila porota opět ten “americký“ film, který zcela rozhodně bude příští rok na jaře bojovat (zaslouženě!) také o sošku Americké akademie. Otázkou zůstává, jestli to není škoda. Jestli právě letošní ročník nemohl ukázat, že dobré filmy vznikají také jinde a že i minoritní filmové trhy stojí za to sledovat.

 

Vyhľadaj

2percenta

220x220stavoing

Táto webová lokalita používa súbory cookie pre lepšie používateľské prostredie. Ochrana osobných údajov tým nie je dotknutá.