Právě skončený 82. ročník benátského filmového festivalu letos nepřinesl tolik novinek. Papírově silný line-up se ukázal jako průměrný a stejně jako jiné áčkové festivaly i Benátky pak početně rozšiřují uvedení v sekci Mimo soutěž – nejspíš, aby nepřišly o velká autorská jména. Rozdílem oproti předchozím ročníkům tak byly snad jen častější výkyvy počasí a přesun pozornosti filmařů z ruské invaze na Ukrajinu na aktuální dění v Izraeli a Palestině.

Právě snímek Hlas Hind Radžab byl velkým favoritem soutěže. Režisérka Kaouther Ben Hania se výrazně zapsala už svým předchozím hravým a citlivým dokumentárním filmem Čtyři sestry o mladých bojovnicích ISIS. I tentokrát si vybrala téma opírající se o reálné události. Pětiletá Hind Radžab na konci ledna 2024 zavolala na linku Červeného půlměsíce, aby poprosila o záchranu z auta, kde v dobu už ze své palestinské rodiny zůstala po palbě izraelských ozbrojených sil naživu jako jediná. Současný film sice příběh vypráví z perspektivy záchranářů, ale využívá skutečné audionahrávky z onoho telefonátu. O snímku se hodně mluvilo ještě před premiérou a po projekci následoval 23minutový potlesk – nejdelší v celé historii festivalu. Porota vedená režisérem Alexanderem Paynem nakonec snímku přiřkla druhé nejvyšší ocenění – Velkou cenu poroty – čímž vzbudila poměrně ostrou kritiku příznivců filmu. Ta je ještě podpořená zákulisními (a neověřitelnými) drby o tom, že porota byla v tomto rozhodnutí velmi nejednotná.

Zlatého lva pro nejlepší film si nakonec odnesla nenápadná studie vztahů mezi rodiči a dětmi s názvem Father Mother Brother Sister, kterou na Lido přivezl americký nezávislý filmař Jim Jarmusch. Jarmusch, až do letošního roku primárně spjatý s festivalem v Cannes, soutěžil v Benátkách vůbec poprvé, ale porotu pravděpodobně zaujal jeho jemnocit a humor, s nímž ukazuje, jak křehké, divné, trapné, složité, ale přesto krásnéa důležité mohou být mezilidské vztahy. Ve filmu pracuje s trojicí oddělených povídek, v každé z nich ukazuje jiný typ rodinných vztahů. Ať už mezi rodiči a dětmi, nebo mezi samotnými sourozenci. Navzdory tomu, že snímek kritika přijala poměrně dobře, působí toto rozhodnutí i po loňském vítězství Pedra Almodóvara jako další cena pro nekonfliktního filmaře, který „už měl dávno vyhrát“.

Kromě Hlasu Hind Radžab se jako o možném kandidátu na Zlatého lva dlouho mluvilo i o filmu No Other Choice jihokorejské režijní legendy Park Chan-wooka. Snímek, který nakonec zůstal úplně bez sošky, je adaptací americké knihy Sekera pojednávající o muži, kterého náhle propustí z papíren a on se rozhodne vyřadit své konkurenty před dalším přijímacím řízením poněkud nevšedními způsoby. Chan-wook opět dokazuje, proč je považován za režijní špičku: snímek je rychlý, vtipný, napínavý, šokující, nepředvídatelný a obsahuje mnoho jeho tradičních vizuálních postupů v kompozici a přechodech mezi záběru. Přesto je však jeho délka skoro dvou a půl hodin výrazně nad hranicí toho, o čem snímek skutečně je a jak nosné má téma. Zajímavostí je, že adaptaci stejné knihy natočil už před dvaceti lety Costa-Gavras.

Třetí ocenění, Zvláštní cenu poroty, získal Gianfranco Rosi s dokumentárním portrétem Below the Clouds. V něm observačně studuje místa a lidi, kteří žijí v nejbližším okolí aktivního Vesuvu. S pomocí černobílé kamery nahlíží do míst, v nichž se doslova zastavil čas – když v roce 79 našeho letopočtu Vesuv vybouchl a pohřbil okolní místa, zejména Pompeje, pod popelem a lávou. Na těchto místech ale nyní stojí další města a jejich obyvatelé se s nebezpečným sousedem musí neustále konfrontovat. Rosi ukazuje muzejní kolekce, práci hasičů odkrývajících rozsáhlou spleť pašeráckých tunelů nebo pracovníky pohotovostních linek, na které se lidé téměř nonstop obrací s otázkami, jestli sebemenší záchvěv půdy neznamená další katastrofu.

Stříbrným lva za nejlepší režii nakonec porota obdařila Bennyho Safieho (doposud známého spíš jako polovinu autorské dvojice Safdie Brothers). Ten přivezl ambiciózní portrét padlého zápasníka MMA Marka Kerra, který se opět snaží dostat na vrchol. Snímek Mlátička (The Smashing Machine) je inspirován skutečným příběhem jednoho z průkopníků těchto extrémních zápasů, kterého pod Safdieho režií ztvárnil oblíbený americký herec Dwayne Johson neboli The Rock. Z prvních vizuálních materiálů to vypadalo, že film bude velkou akční podívanou plnou svalů, potu a bolesti, nicméně opak je pravdou. Jistě, několik zápasů ve filmu skutečně se vším všude je, ale příběh je ve svém jádru spíš intimním portrétem o muži, který se musí naučit prohrávat. A to jak ve sportu, tak v osobním životě.

Komplementární cenu za nejlepší scénář pak získali Valérie Donzelli a Gilles Marchand k francouzskému filmu At Work. V něm se velmi úspěšný fotograf rozhodne zcela změnit svou kariérní dráhu, opustit jistotu a vydat se neprobádaným směrem k literatuře. Ztráta ekonomických jistot ve snaze znovuobjevit osobní hodnoty je nadčasové téma a příběh je opět adaptací úspěšného románu.

Některé herecké ceny působí, navzdory kvalitě vybraných výkonů, jako zástupná ocenění za celý film. Například Volpiho pohár pro nejlepšího herce získal Toni Servillo za snímek La grazia (Milost) od Paola Sorrentina. Zahajovací film si vysloužil přízviska jako „jeden z nejlepších Sorrentinových filmů“ a Servillo v roli stárnoucího prezidenta na morálních pochybách tomu jistě výrazně pomohl.

Cena Marcella Mastroianniho pro nejslibnějšího mladého herce či herečku připadla pětadvacetileté Švýcarce Luně Wedler za roli nadějné bioložky obdivující krásu rostlin a současně vzdorující nepřejícímu akademickémupatriarchátu. Její postava je hlavní hrdinkou jedné časové linie ve snímku Tichá přítelkyně (The Silent Friend), v němž režisérka Ildikó Enyedi prolíná dokonce tři časové roviny, jejichž jediným pojítkem je strom – jinan dvoulaločný, obecně známější jako ginkgo biloba.

Mnoho výrazných snímků uvedených v soutěži nakonec odešlo úplně s prázdnou – mezi nimi i předloňský vítěz Jorgos Lanthimos. Ten se snímkem Bugonia opět naLido přivezl i herečku Emmu Stone. Tu, v roli úspěšné korporátní manažerky, unese dvojice venkovských dezinformátorů, protože se domnívají, že jde o příslušnice mimozemské civilizace. Bugonia je pořád zábavným snímkem, ale postrádá Lanthimosovu osobitost.

Tu ostatně postrádá i novinka Guillerma del Tora – jeho dlouho vysněná a připravovaná adaptace Frankensteina s Oscarem Isaacem v hlavní roli. Zapojení zcela komerčního a průměrného snímku do hlavnísoutěže působí jako pouhá snaha mít v ní víc zvučných jmen. Dvou a půl hodinového Frankensteina by totiž bylo vhodnější a důstojnější konzumovat v sále nějakého multiplexu než v rámci soutěže nejstaršího filmového festivalu na světě.

Zručně balancovat na hraně komerce se opět podařilo Kathryn Bigelow. Její A House of Dynamite je přehlídkou plejády hollywoodských herců, kteří se v různýchrolích potýkají s jednou konkrétní událostí: na USA někdo nejspíš vypálil jadernou hlavici, ale kromě místa dopadu není nic jisté. Tento snímek je adrenalinovým zážitkem plným procedurality, informacích a nutnosti rozhodnout se v extrémních podmínkách.

V druhé soutěžní sekci, Orizzonti, měl letos opět premiéru slovensko-český zástupce. Úspěšná a talentovaná Tereza Nvotová představila snímek Otec v hlavní roli s Milanem Ondríkem. Příběh vychází ze skutečné události, kdy v létě malé dítě zemřelo v rozpáleném autěpoté, co na něj otec zapomněl. Nvotová je oproti předchozím filmům o něco jemnější, zkoumá možnosti empatie, paměti a toho, jestli (si) lze odpustit neodpustitelné. Navzdory tomu, že je snímek velmi suverénní, porota v čele s radikální francouzskou režisérkou Julií Ducournau jej nechala bez ocenění.

Na letošní Benátky se dle mého nebude vzpomínat jako na nejsilnější ročník a možná je začíná dohánět přílišný příklon ke komerčním filmů a otevřenost k Netflixu a dalším streamovacím platformám. Ze všech stran letos znělo, že ty zajímavější filmy jsou k nalezení ve vedlejších sekcích.