Stalinův Palác v přetvoření

Festival promítl téměř 180 filmů ze zemí napříč celým světem. Zahrnuje hlavní soutěž, soutěž 1-2, což znamená soutěž prvních a druhých filmů, soutěž dokumentů a soutěž krátkých filmů, která dává vedle hlavní celkové ceny i cenu hranému, dokumentárnímu a animovanému snímku. K výčtu můžeme přidat nestatutární ceny FIPRESCI, NETPAC a ekumenické poroty, završené cenami publika.

Festival také přidal promítací prostory, čímž přehlídku učinil v centru Varšavy obsáhlejší. Hlavními místy festivalu byla Kinotéka v legendárním a ikonickém varšavském monumentu Pałac Kultury i Nauky neboli Palác kultury a vědy. Druhým centrálním festivalovým místem bylo multikino Atlantic, specifickým projekčním místem byla například i teprve čtyři roky nová věž Varso, vysoká 310 metrů, což ji činí nejvyšší budovou v Evropské unii. Ve svém nejvyšším patře může promítat, i když zážitek ze 46. patra této věže spočívá možná víc v panoramatickém výhledu na celou Varšavu. Všechna hlavní promítací místa jsou lokalizována kolem centrálního monumentu Paláce, náměstí a hlavního varšavského nádraží, což znamená snadné na přestupy mezi kiny a tím pádem divácky přátelské. To také přispívalo k festivalové atmosféře v hlavním městě.

Kinotéka v Paláci kultury a vědy je moderní artové multikino s příjemnou atmosférou, navzdory umístění v architektonicky socialistickém objektu postaveném v roce 1955. Palác žije na první pohled poměrně bohatým kulturním i vědeckým životem, zřejmě i díky tomu, že se nachází v samotném centru Varšavy. Z jedné jeho strany je vchod do Kinotéky, festivalového multikina, z jiné strany je Palác vyhraněn divadlu, z přední strany se vstupuje do hlavní části, kde se v době filmového festivalu nezávisle na filmové akci konal festival jídla různých národů. V jiných patrech se konají výstavy, v době festivalu to byla například děsivě atraktivní výstava pavouků z celého světa. V budově se to hemží studenty i turisty. Celý Palác má navzdory socialistickému dědictví a historii své specifické kouzlo, které mladá generace už přijímá, na rozdíl od generací starších, které pamatují budování monumentu v 50. letech jako dar od Stalina polskému lidu a válkou zničené Varšavě. Od roku 2007 je Palác památkově chráněný, i když se mu v minulosti nevyhnuly vážné diskuse o zbourání.

Slovensko-české stopy v programu

Jednu z hlavních cen získal slovenský herec Milan Ondrík za svůj hluboce emotivní výkon v hlavní roli ve slovensko-česko-polském koprodukčním filmu Otec režisérky Terezy Nvotové. Varšavský festival nabídl i další česko-slovenské snímky ve svém obsáhlém programu, v sekci prvních a druhých filmů soutěžily snímky Karavan od Zuzany Kirchnerové a Sbormistr Ondřeje Provazníka s Jurajem Lojem v hlavní roli, v programu se ukázal také Výjimečný stav Jana Hřebejka. V hlavní porotě zasedl český režisér a producent Václav Marhoul, v porotě dokumentů režisér David Čálek, jeho film Válečný zpravodaj se zpravodajem Českého rozhlasu na Ukrajině Martinem Dorazínem loni na festivalu získal hlavní cenu pro nejlepší dokument.

Pravděpodobnost přežití pro vítěze Nina

Hlavní cenu festivalu získal francouzský hraný film Nino. Jeho příběh se odehrává během tří dnů, kdy hlavní hrdina, devětadvacetiletý Nino řeší vážný životní problém. Po rutinní lékařské prohlídce, kam ho přivedla únava, se dozvídá, že má rakovinu hrdla způsobenou lidským papilomavirem (HPV). Je nutná okamžitá léčba, chemoterapie začne už za tři dny. Znamená to ale ztrátu plodnosti, proto je požádán, aby si nechal odebrat spermie a zmrazit je. Nino vstřebává zprávy a tiše se ptá: „Jaká je pravděpodobnost mojí smrti?“ „Pojďme si promluvit o pravděpodobnosti na přežití,“ zní odpověď.

Francouzská režisérka Pauline Loquès volí cestu impresionismu a zaměřuje se na tři bouřlivé dny introvertního mladého muže, jehož mysl se obrátí vzhůru nohama. Nino se toulá městem od jednoho setkání k druhému, od matky k nejlepšímu příteli, k bývalé přítelkyni, ke staré známé z univerzity, na kterou náhodně narazil. Debut režisérky Loquèsové je jemně propojen s francouzskou tradicí, mezi níž patří například film Agnès Vardové Cléo od 5 do 7 z roku 1963, v němž mladá zpěvačka čeká na výsledky testů, nebo dojemně připomíná Romy Schneiderovou ve filmu Claude Sauteta z roku 1969 Věci života.

Efekt zaskočení

Svět plný lásky (The World Of Love) je další silný snímek na téma vyrovnávání se s životním traumatem z festivalové soutěže, který získal jednu z cen  (Cena FIPRESCI). Korejská režisérka Yoon Ga-eun rozehrává svůj film ve škole mezi dospívajícími dětmi. Zpočátku to vypadá na klábosení a skopičiny mladých lidí ve třídě i mimo školu. Postupně ale režisérka odloupává vrstvy z běžného života a odhaluje různá závažná tajemství, která děti a dospívající skrývají. Hlavní hrdinka, sedmnáctiletá Jooin, je milá a bezproblémová studentka, kamarádka, dcera. V jedné vypjaté scéně ve škole reaguje podrážděně a pak začne dostávat ve třídě lístečky s divnými vzkazy, které ji znepokojují. Nejpůsobivější na snímku je to, že začíná téměř jako žoviální příběh několika teenagerů ze školy, a přes netypicky odhalované tajemství končí originálním finále s použitím dívčího i chlapeckého hlasu, což v sobě nese hluboké poselství.

Režisérka výborně pracuje s efektem zaskočení, když přináší téma sexuálního násilí na dětech, tajemství sexuálně zneužívaných lidí v dětství. Film portrétuje násilí v obecné rovině, nejen to sexuální, i když ve filmu žádný obraz sexuálně násilné scény není. Režisérka v živé diskusi s diváky po filmu přiznala, že jejím cílem bylo odhalovat, jak děti, které projdou těžkým traumatem, svoje dramata zvládají či nezvládají, jak jsou schopny či neschopny jít dál ve svých životech. Na film se připravovala deset let a začala ho točit v době pandemie. Jak uvedla, mnoho lidí v té době umíralo a byla to těžká doba. Jenže stále přítomná byla i jiná dramata, která bylo třeba řešit.

Polské lístečky

Jestliže bychom odtrhávali témata z festivalu jako kousky z kaštanového filmového listu, velký podíl by připadl na domácí polské filmy. Pochopitelnou diváckou popularitu k sobě poutal zahajovací i zároveň soutěžní film polského režiséra Jana Komasy Výročí (Anniversary). Jde o jeho první film natočený ve Spojených státech v angličtině. V hlavní roli se objevuje slavná herečka Diana Lane, coby Ellen, vysokoškolská profesorka v oboru humanitních věd na americké univerzitě. Matka čtyř dětí, oddaná rodině i společnosti. Připravuje se na velkou rodinnou oslavu, s manželem slaví kulaté výročí svatby. Dospělý syn přivede ukázat svou nevěstu a od té doby v rodině už nic nebude tak jako dřív. Začínají se vršit problémy jak v rodině, tak ve společnosti. Většinová společnost totiž razí teorii změny a nových pořádků, které nejen Elleninu rodinu, ale i celou americkou společnost postupně ničí. Synova nevěsta a později manželka kormidluje svou rodinu k lídrovství společenských proměn. Další Elleniny dcery také propadají společenským vlivům. Nejstarší dcera se rozhoduje sama za sebe bez vědomí manžela, zda bude či nebude mít dítě, druhá dcera se staví na stranu politického aktivismu až k disentství a ukrývání, nejmladší dcera ještě studuje a prudké změny ve společnosti i v rodině na ni extrémně doléhají. Samotný film se v průběhu vyprávění mění v hrozivou dystopii. Není možné si nevšimnout, že film reaguje na změny, které chce činit Trumpova politika na domácí půdě, tedy Make America Great Again. Režisér Komasa ve svém příběhu se scenáristkou Lori Rosene-Gambino domýšlejí, kam až můžou Ameriku dovést snahy o skvělou zemi. Profesorka Ellen není schopná udržet rodinu v soudržnosti pohromadě, protože sama společnost není stabilní a nedává jí žádnou jistotu, ba naopak. Vize šílené budoucnosti Spojených států ale nastoluje otázky, do jaké míry budou zámořští diváci vnímat vážně děsivou vizi budoucnosti Ameriky od evropského filmaře, který navíc pochází z postsocialistické země. Filmařsky je ale vidět, že Komasa, nominovaný na Oscara za svůj předchozí polský hit Corpus Christi, zvládá své filmové řemeslo dokonale.

Z domácích polských filmů v hlavní soutěži porota ocenila film Dobrý domov (Dom dobry) o lásce vzniklé přes internet, která se zdá být s žádostí o ruku v Benátkách ideální. Když ale pár spolu začne bydlet, v dokonalém obrazu se brzy objevují trhliny. Jejich společný domov se pro ženu stává nejnebezpečnějším místem. Režisér Wojciech Smarzowski nahlíží do „dobrých domovů“, kde se dějí věci, o kterých většina lidí raději mlčí.

Polsko v zábavné stopě

Citlivost na světlo (Światłoczuła) je další polský film, už z mimosoutěžních sekcí, který se úspěšně promítá v polských kinech. Navzdory tomu, že má poněkud televizní styl a přibližuje se k červené knihovně. Ona a on, ona se jmenuje Agata, on Robert. Režisér Tadeusz Śliwa vypráví romantický příběh fotografa, který vytváří reklamy pro velké firmy. Při jednom fotografování ho upoutá jedna modelka. Vyhledá ji a brzo zjistí, že je slepá. Navzdory tomu je ale plná života, pracuje s problémovou mládeží, plave, sportuje, žije si svůj svět. On je jí stále přitahován a snaží se proniknout do jejího světa – a pak ji dostat z jejího světa do toho svého, do světa vidoucích. Proto jí zařídí konzultaci u významného odborníka na klinice v Berlíně. Jde o poněkud netradiční melodram, jehož popularitě nahrává představitelka slepé Agaty Matylda Giegzno, která na nedávné přehlídce domácích polských filmů v Gdyni získala cenu za ženský herecký výkon v hlavní roli.

Popularitu u širokého publika má i momentálně jeden z nejdražších filmů v historii polské kinematografie Chopin! Chopin!, který stál v přepočtu 412 milionů korun. Zachycuje rok 1835 v Paříži a Chopina jako pětadvacetiletého oblíbence pařížských salonů, aristokratů a francouzského krále. Posedlého hudbou, ovlivněného nemocí a vztahem se spisovatelkou George Sandovou. V kinech byly i velké upoutávky na další životopisný film aktuálně v polských kinech, na Franze od Agnieszky Hollandové, který Polsko vysílá do oscarového klání a který na festivalu polských filmů v Gdyni měsíc před varšavským festivalem pobral mnoho cen. I tento film ukazuje, jak ikonická postava středoevropské kultury umírá na tuberkulózu. V Polsku je film uváděný pod celým spisovatelovým jménem Franz Kafka.

Tradiční vztahová dramata

Vztahová dramata mladých hrdinů, oblíbené téma hlavně u mladého publika, se také objevovala na plátně ve Varšavě. Z tohoto druhu filmů diváky lákal například islandsko-kanadský film s českou minoritní koprodukcí Anorgasmia (Anorgasmia, režie Jon Einarsson Gustafsson). Vypráví příběh dívky Naomi, kterou znejistí nabídka k sňatku od dlouholetého přítele a podnikne trochu nedobrovolně cestu k poznání sebe sama v nehostinné islandské krajině s náhodným spolucestujícím Samem. Tematicky konkrétnější byl například koprodukční severský snímek Svobodná matka (Solomamma, režie Janicke Askevold), který podává příběh svobodné matky Edith, ta porodila dítě díky anonymnímu dárci. Po změně reprodukčních zákonů v Dánsku se jí podaří vypátrat dárce spermatu a naváže s ním vztah. Jenže si neuvědomuje, jak nebezpečné je to jak pro její dítě, tak pro dárce a nakonec i pro ni samotnou.

Varšavský filmový festival ukázal, že konkrétní závažná témata, která mohou kohokoliv zaskočit nečekaně a hluboce, bodovala jak u porotců, tak u publika se zájmem o diskuse po filmech. A to je pro festival ve Varšavě s mnoha filmy tohoto ražení v programu dobrá zpráva.