Ostrý fokus na filmovou Evropu probíhal na mezinárodním filmovém festivalu evropských filmů Crossing Europe v Rakouském Linzi (29. 4. – 4. 5. 2025). Festival se každoročně vyznačuje kvalitním programem a nabízí tak zajímavý průřez kinematografiemi z celé Evropy. Linz je univerzitní město a filmy rozmanité původem i žánrově si v něm najdou vždy své publikum. Navíc město podporuje i místní a mladé filmaře svými dalšími speciálními sekcemi. Českou kinematografii v Linzi letos reprezentovaly snímky Rok vdovy od režisérky Veroniky Liškové v hlavní soutěži, dokumenty Ta druhá od Marie-Magdaleny Kochové nebo Korolevy radosti od Olgy Gibelindy v soutěži dokumentů, který získal i jedno z festivalových ocenění. V informativních sekcích se objevily dokumenty s českou účastí Můj milý Théo (Alisa Kovalenko), Je to ve hvězdách (Peter Kerekes) nebo Pozor, padá SNG! (Jana Durajová a Lena Kušnieriková).

Ukrajina je vesmír

Crossing Europe od vypuknutí válečného konfliktu na Ukrajině v roce 2022 filmově podporuje Ukrajinu a každý rok představuje filmy z Ukrajiny a filmy ukrajinských filmařů. Není bez zajímavosti, že oba z přítomných dokumentů týkajících se ukrajinského tématu, Korolevovy radosti a Můj drahý Théo byly natočeny v koprodukci s Českou republikou. Jak přiznala režisérka snímku Můj drahý Théo Alisa Kovalenko, podpora z české strany je pro ni velmi důležitá a ona oceňuje českou podporu filmům celkově. Její snímek se bude promítat v české premiéře na filmovém festivalu dokumentů v Jihlavě, díky němuž k české koprodukci na jejím snímku došlo. Film vypráví o vztahu matka a voják. Vojákem není její syn, jak by se na první pohled zdálo, vojákem je ona sama, když po vypuknutí války na Ukrajině v roce 2022 odešla na frontu bránit svou zemi. Posílala odtud dopisy svému pětiletému synovi. Reflektuje v nich válku, lásku a obtížnou volbu ve svém životě. Dokument Korolevovy radosti na festivalu získal Zvláštní uznání za nejlepší dokumentární film. V jeho centru stojí tři umělci drag queens na Ukrajině, kteří nechtějí zemi opustit a rozhodnou se ji bránit po svém – a bojovat tak nejen za svobodu, ale i za práva LGBTQ+ komunity.
Ukrajina zdánlivě po válce

Velmi silné příběhy s ukrajinskými motivy v Linzi přišly v hraných filmech, které paradoxně frontu a válečné běsnění neukazují. Válka je v nich ale, jak cítíme, latentně přítomná. Ukrajinsko-belgický film Ty jsi vesmír (Ty – kosmos, režie Pavlo Ostrikov) je možné chápat jak one man show, film jednoho herce. Přesto pojímá celý svět, notebene celý vesmír, jak implikuje název filmu. Jsme v blízké budoucnosti a Ukrajinec Andrej je zaměstnaný jako řidič vesmírné rakety, která převáží jaderný odpad z planety Země na jeden z Jupiterových měsíců. Lidstvo na Zemi totiž rozhodlo, že jaderný odpad, který na planetě Zemi nikdo nechce, bude odvážen k Jupiteru. S výmluvou, že to je ekologičtější i ekonomičtější, jak ukazuje úvodní animované video, ironicky simulující marketingový nábor řidičů pro roli vesmírného převozníka jaderného dopadu.

Andrej je obyčejný mladý muž a v sedle vesmírné lodi na první pohled poněkud připomíná současného prezidenta Ukrajiny Volodymyra Zelenského. Podobnost spočívá metaforicky i v tom, že sám řídí stěží ovladatelnou raketu, a cesta, která má trvat dva roky tam a dva roky zpátky, je nepředvídatelná. Jeho spolucestujícím je uměle inteligentní robot, který mu po ránu vykládá vtipy, posílá ho cvičit do fitka na palubě, referuje mu o nutných opravách na lodi nebo mu překládá zprávy z jiných jazyků ze Země. V jednom okamžiku proběhne ve vesmíru zvláštní silný světelný úkaz. A Andrej zjistí, že explodovala Země a on zůstal jediný živý člověk ve vesmíru. Pak se ale odkudsi ze vzdálené vesmírné stanice ozve francouzská kosmonautka Catherine.

Debut ukrajinského režiséra Pavla Ostrikova, který film točil v době ruské invaze na Ukrajinu, je silným hlasem o tom, jak je důležité být v těžkých časech spojen s někým, kdo nám rozumí a kdy si můžeme vzájemně pomoct. Ty jsi vesmír je dokonale promyšlený film, kde válku s její hrozbou pro jednoho člověka i pro celé lidstvo cítíte ve všech pórech. Vedle toho film také poukazuje na to, co všechno může ovlivnit umělá inteligence. Film s dojemným, patetickým i nesmírně humanistickým závěrem nezastírá i odkazy na slavné vesmírné filmy, především Kubrickovu 2001: Vesmírnou odyseu.

Ukrajina zdánlivě před válkou

Nohama pevně na zemi stojí hrdinové dalšího filmu se silnou ukrajinskou tematikou – i když se ocitají pod sopkou. Doslovný i metaforicky titul filmu Pod sopkou (Pod wulkanem) opět odkazuje k tomu, co se děje kolem nás, respektive za našimi východními hranicemi. Polský režisér Damian Kocur natočil příběh o ukrajinské rodině, kterou únor 2022 zastihne poslední den na dovolené na španělském ostrově Tenerife. Na letišti mají zrušené všechny lety a jim nezbývá než se vrátit do hotelu. Nastalá krizová situace postupně ukáže, že rodina na první pohled tradiční není až tak tradiční, film přitom dále odhaluje, jaké nečekané dopady má situace na rodinu i na okolí. Otec těžce nese, že všichni jeho známí jsou na frontě a že on není s nimi, kamarádství a solidaritu staví nad rodinné závazky, šestnáctiletá dcera Sofie čelí na sociálních sítích obviněním od svých ukrajinských kamarádů, že válku její rodina předvídala a proto utekla na západ na dovolenou, matka těžce snáší při nechtěně prodloužené dovolené zábavu západních turistů, a irituje ji bezstarostnost ruských turistů, s níž ona nemůže nic dělat.  Z turistů se stanou nedefinovatelnými uprchlíky. Dostáváme především perspektivu Sofie, představitelky generace Z. Děti jsou v novém prostředí přizpůsobivější a dokážou lépe vstřebávat náhlou změnu prostředí, která nemusí trvat jen na pár dní, ale možná pár let, ne-li celý život. Sofia blíž poznává migranty z afrických zemí a díky tomu nenásilně poznáváme další důvody útěků z jiných neklidných zemí.

Perspektiva ošklivé nevlastní sestry

Pokud letos v Linzi někdo hledal na plátně originální perspektivu, našel ji bezpochyby ve filmu Ošklivá nevlastní sestra (Den Stygge Stesøsteren). Debutující norská scenáristka a režisérka Emilie Blichfeldtová se rozhodla zaměřit pozornost na dívku, kterou v pohádkách všichni přehlížejí – na nevlastní sestru Popelky. Na tu takzvaně zlou a ošklivou dívku, která se chce stát princovou nevěstou a dělá pro to všechno možné. A to s pomocí své matky, Popelčiny macechy. Jmenuje se Elvíra. Film Emilie Blichfeldtové nás zavádí do hodně drsného prostředí, plného šedivé a strašidelné atmosféry. Nemá nic společného s tradiční laskavou pohádkou, jak ji známe dnes. Jde spíš o krutou pohádku v tradicích Hanse Christiana Andersena či bratří Grimmů, o horor švihnutý psychologickým dramatem o tom, jak mladá dívka trpí pro krásu a pro vizi šťastné budoucnosti. Z diváků občas vymámí mrazivý smích na tváři, často se zvednutým obočím, pokud si tu tvář při některé ze scén středověké kosmetické chirurgie nezakryjí.

Žánr pohádky je ale neúprosný, tudíž důležitý moment pohádky o Popelce, vnímaný z perspektivy ošklivé nevlastní sestry Elvíry, která se plazí zcela zdevastovaná po chodbě a slyší ze dvora ono slavné princovo zvolání, že našel svou nevěstu, protože jí padne střevíček, je nesmírně krutý. I když pro diváka zároveň vtipný. Film je vědomou aluzí na pohádky o Popelce, viditelně odkazuje i k české filmové pohádce Tři oříšky pro Popelku například vtipnou variací scény, kdy krásná dívka s princem jede na koni na zasněžené pláni vstříc krásné budoucnosti. Je možné zaslechnout i úryvky slavné Svobodovy melodie.

Ale v Ošklivé nevlastní sestře není Popelka, která se tu jmenuje Agnes, jen čisté stvoření. A nevlastní sestra Elvíra toužící seprovdat za prince není monstrum, které Popelku dehonestuje. Naopak, scénář je velmi umně napsaný s pochopením a sympatiemi pro dívku, která má stejná přání, jako jakákoliv teenagerka v 21. Století. Jen si ale myslí, že k nim má daleko, protože je ošklivá a tlustá. Přesněji řečeno, protože se vidí ošklivá a tlustá. Příběh ukazuje, že jde víc o deprivaci okolního prostředí než o dobrovolnou sebezkázu. Jde o kritiku kultu krásy a bohatství, které pravda v 21. století působí jinak než v dobách, kdy ženy byly závislé na mužích. A bylo úplně jedno, zda to byli muži mocní, nebo slaboši.

Film pracuje také s interpretací, z níž vlastně získává česká filmová Popelka svou letitou evropskou popularitu, a to že Popelku ukazuje jako emancipovanou dívku. Film Ošklivá nevlastní sestra tuto filozofii dodržuje, ba překračuje. Filmový epilog dává Elvíře ohromnou naději, navíc mnohovrstevnatou – a sympatickou. Film nakonec skutečnou emancipaci symbolicky a výbušně vkládá do úplně jiné postavy, do postavy ve své podstatě nejvíc popelkovské. Skrze ní je možné cítit proměnu ženy v samostatnou bytost, ale i přicházející proměnu celé „středověké“ společnosti.

Zmizelé dopisy na podporu

V roce 1992 došlo v Německu k velkému rasistickému žhářskému útoku na tureckou komunitu ve městě Mölln. Zahynuli při něm tři lidé a devět jich bylo zraněno. Tato událost se stala sledovaným tématem ve snímku Dopisy pro Mölln (Die Möllner Briefe), který natočila německá dokumentaristka Martina Priessnerová. Hlavnímu průvodci, Ibrahimu Arslanovi bylo sedm let a při útoku ztratil sestru, sestřenici a babičku. Šlo o první útok ultrapravicových extremistů po sjednocení Německa. Po tragédii přišlo do města mnoho dopisů plných solidarity, adresované postiženým rodinám. Zůstaly ale bez povšimnutí, kupodivu žádný z nich k nim nikdy nedorazil. Místo toho byly uložené v městském archivu až do roku 2019. Nikdo neví, proč nebyly předány pozůstalým.

Po třiceti letech je Ibrahim objevil. Na jeho snahu najít různé pisatele se režisérka zaměřila a skrze ně se snaží postavit pomyslný most mezi minulostí a přítomností. Vydává se s Ibrahimem po stopách nejen obětí, ale i pisatelů některých dopisů. Zjišťuje, jak tato traumatická událost stále působí na ty, kteří útok přežili. Jak poznamenala jejich životy, ale jak v komunitě ovlivňuje i životy těch, kteří se narodili až po útoku. Nejprve nás seznamuje s dospělým İbrahimem: je s hlubokou jizvou na levé tváři jediným z dětí, které si útok pamatuje. Trpí obrovskou úzkostí a pocitem viny přeživšího. Jinak se trauma projevuje u jeho mladšího bratra Namika, který kvůli stresu přibírá na váze a agresivně chrání svou rodinu. Jejich sestra Yeliz se narodila až po útoku a dostala jméno po své zesnulé sestře. Pro ni je však toto jméno břemenem, nikoliv ctí. Ibrahimova matka dodnes není schopná se vzpamatovat se smrti své dcery, a sámIbrahim se stává aktivistou proti rasismu a za práva své rodiny.

Režisérka volí velmi jednoduchý styl a sleduje celou událost výhradně z pohledu obětí a pisatelů. Zcela nechává stranou pachatele, soudy a tresty. Dokument má nezamýšlené trefné načasování, přichází v době, kdy se v Německu zvedají sympatie pro pravicovou stranu AfD, které ji dovedly až do parlamentu a které v některých skupinách obyvatel vyvolávají strach a obavy o budoucnost. Dopisy pro Mölln získaly už na Berlinale cenu diváků a v Linzi patřily mezi vyprodaná představení s živou diskusí po filmu. Zájem o stav současné Evropy – i to je zpráva, kterou skrze všechny filmy festival Crossing Europe v Linzi vysílá.

Foto: Crossing Europe