Římská rodačka Laura Bispuri má jako vnučka rekvizitáře Bertolucciho a dcera kritika film v rodině. Jako režisérka začala krátkými filmy, její dva celovečerní snímky přijal do soutěže festival v Berlíně. Stejně jako v debutu Navždy pannou, i ve svém druhém snímku Má dcera italská filmařka sleduje ženu, která postupně objevuje samu sebe a během tohoto poznání napodobuje i zpochybňuje několik odlišných vzorů. Tentokrát se jedná o teprve desetiletou dívku Vittorii, která žije se starostlivou matkou Tinou a do jejíhož života náhle vstoupí impulzivní Angelica. Hvězdně obsazené drama si lze přehrát na HBO GO.

Proč se film odehrává zrovna na Sardinii?
Příběh by se mohl odehrávat kdekoliv. Ale k Sardinii mám osobní vztah, trávila jsem tam prázdniny a také jsem tam podnikla nezapomenutelný výlet se svou dcerou. Cestování je důležité i pro můj způsob práce, který mi zabere vždy několik let. Nejdřív totiž začnu psát, spolu s kolegyní Francescou Manieri, pak někam sama odjedu a poté napíšeme druhou verzi scénáře, na základě toho, co jsem si během své cesty promyslela. Pak opět odjedu pryč, a takhle se to opakuje až třeba do desáté verze scénáře. Touhle praxí přidávám do filmu další a další vrstvy. Sardinie tedy byla sice instinktivní volba, ale během tohoto procesu jsem přišla s několika konkrétními důvody, proč byla vhodná.

Kromě krajiny tvoří další důležitou část filmu dynamika mezi třemi hlavními herečkami. Jak ta ovlivnila děj?
Já vývoj každé postavy popíšu už ve scénáři. V případě tohoto filmu jde o osudy tří lidí spojených jednou tajemnou událostí. Když se mezi nimi rovnováha změní, všechny to zabolí a každá se vydá na cestu, která změní je samotné i jejich vztahy. To vše bylo už ve scénáři. Na place se ale snažím vytvořit s pomocí herce emoce, myšlenky, temperament každé osoby, v podstatě dodáváme těm postavám těla. Představitelka desetileté Vittorie Sara Casu nebyla profesionální herečka, u ní jsem se proto snažila zachovat její čistý pohled na život. Ovšem určitou čistotu hledám i u takových monumentů italského filmu, jakými jsou Alba Rohrwacher a Valeria Golino. Vždy se snažím dostat za jejich image. Jakmile všichni sestoupíme ze svých piedestalů, můžeme spolu pracovat.

Jak s tak zkušenými herečkami hledáte čistý pohled na roli?
Snažíme se spolu mluvit na rovinu, bez filtrů a mluvíme hodně a dlouho, třeba do pěti do rána, dokud se nedostaneme na jednu vlnu. Tak z nich sloupávám jejich ochranné vrstvy.

Alba Rohrwacher vám hrála i v celovečerním debutu Navždy pannou, kde jste ji obsadila jako albánskou ženu, která se kvůli tradici léta chovala jako muž. Ve filmu Má dcera ji vidíme jako svobodomyslnou Angelicu. Myslela jste na ni už při psaní scénáře?
Po Navždy pannou jsem s ní chtěla dál pracovat. Věděla jsem, že je velmi talentovaná a má široký rejstřík tónů, melodií, barev, kterými může obohatit své postavy. Chtěla jsem ji využít jako hudební nástroj a zkusit s ní jiný tón, tedy úplně jinou postavu. Takže ano, tu roli jsem psala s ní na mysli.
Nejdramatičtější scéna filmu zahrnuje dítě, které spadne do studně. Inspiroval ji skutečný a nakonec tragický případ, který se v Itálii stal před několika lety?
Při psaní scénáře jsme ho několikrát zmínily, temný okamžik jsem ale do příběhu potřebovala. Po situaci blízké smrti mohou všechny postavy zažít jakési znovuzrození, které je posílí. Mají pak příležitost začít nový život. Obtížné však bylo najít pro tu scénu správný moment. Nechtěla jsem totiž postavit Angelicu do špatného světla, pro publikum by bylo těžké k ní pak něco cítit. Řešením bylo vyprávět příběh až do bodu, kdy si divák uvědomí, že její volby a rozhodnutí nejsou přímočaré, že je velmi impulzivní a někdy bláznivá. Pak k ní můžete cítit sympatie a přijmout její zájem o poklad, který Vittorii ohrozí, jako jednu z jejích kuriozit.

Jak jste u filmu s třemi protagonistkami vytvářela jeho vizuální podobu?
Záběrování bylo složité, měla jsem tři úhly pohledu tří postav. Nechtěla jsem použít obvyklý fígl a ukázat tři perspektivy na jednu scénu. Chtěla jsem, aby byl film plynulý, ne ho přerušovat. Stylisticky jsem tak navázala na svůj první snímek Navždy pannou, i tady používám dlouhé záběry s vnitrozáběrovou montáží. Ten nejvíc odpovídá mé potřebě upřímnosti. Tady jsou ty záběry komplexnější než v předchozím filmu, právě vzhledem k počtu postav. Herečky úplně nevěděly, kdy se na ně kamera soustředí, a kdy ne. Své záběry jsem dlouho a pečlivě připravovala, kamera se pochybovala podle připravené choreografie, ale i tak jsem chtěla na place uchovat určitý prostor pro naše instinkty.

Velká část děje se odehrává na venkově v domě Angeliky. Jak jeho uspořádání ovlivnilo vaše rozhodnutí snímat všechny hrdinky v plynulých záběrech?
S výběrem lokací jsem strávila hodně času. Jak bude v Angeličině domě rozdělený prostor, bylo hodně důležité, právě kvůli mému stylu natáčení. Musela jsem myslet na to, jak se po domě budou hrdinky hýbat. Dům také musel mít dvůr. Když jsem našla ten správný, předělaly jsme ho spolu s mou architektkou tak, aby odpovídal mé představě.

Ve štábu jste měla několik žen a spolu s nimi jste se připojila k podpisu dopisu nazvaného Obyčejný nesouhlas, který odsuzuje sexuální obtěžování v italském filmovém průmyslu. Jak vypadá situace po začátku hnutí #MeToo ve vaší zemi?
Jsme přesvědčeny, že kromě už známých případů u nás existují i takové, které neznáme. I proto chceme, aby Itálie rozšířila z šesti měsíců na pět let období, v kterém je možné sexuální obtěžování nahlásit od okamžiku, kdy k němu došlo. Vytváříme bezpečná místa, na která se oběti sexuálního násilí mohou obrátit. Také usilujeme o to, aby usvědčení ze sexuálních zločinů byl právní důvod k vyhazovu z práce. Je důležité změnit systém, který takové chování dovoluje. Musíme zajistit rovná práva všech. Snažíme se o těchto tématech přemýšlet a debatovat, pomocí různých shromáždění a think tanků. Itálie je i přes svůj pokrok země, kde každé tři dny jedna žena zemře rukou svého současného nebo bývalého partnera.