Na filmovém festivalu Crossing Europe v Linzi (28. 4. – 3. 5. 2026) se v hlavním programu letos křižovaly česko-slovenské snímky s dalšími evropskými v poměrně hojném počtu a s bohatými výsledky pro českou a slovenskou kinematografii. V soutěži dokumentů vyhrál hlavní cenu film Kdyby se holubi proměnili ve zlato, což je debut talentované režisérky Pepy Lubojacki. Jak je vidět, film po svém enormním úspěchu na letošním Berlinale začíná vyvolávat pozornost a sbírat ceny i na dalších festivalech. S cenou diváků odjela z Lince režisérka Zuzana Kirchnerová za film Karavan, která svůj úspěch nastartovala uvedením na loňském festivalu v Cannes. Tak výrazné úspěchy obou filmů můžou signalizovat, že česká a slovenská kinematografie se stále drží v dobré kondici. Je jen otázka, zda to za současného pohybu na české, a především slovenské mediální a audiovizuální scéně bude pokračovat.

Nutno dodat, že letošní účast českých a slovenských koprodukčních snímků na Crossing Europe byla bohatá. V mimosoutěžních sekcích festival uvedl také hraný film Otec od Terezy Nvotové nebo dokument Martina Kollára Letopis. Pro úplnost můžeme ještě přidat krátký animovaný film Ahoj léto od Martina Smatany a Veroniky Zacharové v sekci pro nejmenší diváky Mini Yaaas!

Holubi ve zlatě

Oceněný dokument Kdyby se holubi proměnili ve zlato je pro dnešní diváky atraktivní nejen citlivým tématem, které běžný člověk zvědavě okukuje, ale spadnout do něj nechce, a to bezdomovectvím. Režisérky se toto téma osobně dotýká a zpracovává a podává ho velmi citlivě – i vzhledem ke svým rodinným příslušníkům. Pět let točila na iphone svého bratra a své dva bratrance. Jsou to bezdomovci a závislí na alkoholu. Rok a půl pak tento materiál pak stříhala. Lubojacki s jejich souhlasem zaznamenává jejich život, jejich nezájem bojovat se závislostí a začlenit se zpátky do normálního života. Točí je ve slumech, v ubytovnách, v nemocnici. Ale zároveň podala silnou výpověď i sama o sobě, o člověku za kamerou. O tom, jak se jim snaží zoufale pomoct, zachránit je, dostat je z ulice, a nebo později pochopit, proč žijí, jak žijí a nevadí jim to. Výsledkem není film o nefunkční rodině, ani voyeurský pohled do bezdomovecké komunity, ale film o sourozeneckém vztahu. Zároveň využívá novátorské postupy v kinematografii, a to když se vrací do minulosti, do vzpomínek, rozpohybuje a rozmluví pomocí umělé inteligence staré rodinné fotografie z dětství, nebo animovaného holuba, který je pomyslným průvodcem filmu. Díky tomu vytvořila neotřelý způsob retrospektivy, která působí velmi přirozeně a precizně.

Spolu s vítězným Karavanem jsou oba filmy ukázkovým příkladem pro letošní motto festivalu Rodinná pouta. Vypadá to, jakoby filmy reagovaly na zvýšené napětí ve světě hledáním jistoty v rodině. To se v různých podobách promítalo v mnoha dalších filmech festivalu. A je zajímavé, že tuto linii variovaly další české koprodukční filmy, i když v koprodukci minoritní.

Cítit se jako doma – ale bezmocný

Už název maďarsko-českého filmu Cítit se jako doma (Itt érzem magam otthon, režie Gábor Holtai) je ve skutečnosti ironický. Za českou stranu jsou pod ním podepsaní producenti Lukáš Moudrý a Jan Syruček ze Studia Beep. Jde o thriller. Hlavní hrdinkou je osamělá prodavačka Rita, která přijde o práci, protože její obchod končí. A pak je tu jedna velká rodina, kde se Rita ocitne šíleným způsobem. Hlava rodiny, otec Arpád, určuje, kdo, jak a proč bude šťastný. Všichni se ho bojí, všichni ho poslouchají a předstírají, že se ve velkém domě cítí jako doma. Rita se snaží najít možnosti k útěku, ale vidí, že byt, dům i samotné město ovládá otec víc, než by se dalo odhadnout. Film je viditelnou alegorií politického vývoje v Maďarsku, především pozdní doby vlády premiéra Viktora Orbána. Možná ne náhodou připomíná jméno rodiny Arpádů jméno premiéra Orbána. Je zajímavé film sledovat v době, kdy tato dnes už bývalá hlava Maďarska ztratila moc. A přepokládat, že film bude jen svědectvím minulosti této centralizované moci. Některé motivy sice zůstaly na půli cesty, ale pořád je tato černá fantasy napínavá. V jedné zásadní scéně film hrdince – ale i divákovi – klade otázku, zda je lepší být mocný, nebo svobodný. S motivem moci si tento film velmi pohrává, a to jak s mocí bezmocných, tak i s tím, jak chutná moc – maďarský film evokuje jak esej Václava Havla, tak román Ladislava Mňačka.

Twist manželského páru přes válku na Ukrajině

Rodinu stmelenou a rozdělenou ukazuje i další minoritně český koprodukční film Rozvod za časů války (Skyrybos karo metu, režie Andrius Blaževičius). V koprodukci zemí Litva, Lucembursko, Irsko a Česko za ním za českou stranu stojí Jakub Košťál a Vratislav Šlajer z české produkční společnosti Bionaut. Příběh manželské dvojice Mariji a Vytase začíná ve Vilniusu v roce 2022. Ona je úspěšná manažerka v produkční společnosti, on je pomalý scenárista, jemuž jde lépe péče o chod domácnosti než psaní scénářů. Jak už název filmu napovídá, mělo by dojít k rozvodu – a Marija si na důležitý hovor s manželem Vytasem vybere ten nejméně vhodný okamžik – večer před ruskou invazí na Ukrajinu.

Mohlo by se zdát, že ruský útok na Ukrajinu nemá s jedním rozpadajícím se manželstvím v Litvě nic společného. Brzy se ale ukáže, jak hrdinové na pozadí politické krize řeší svou krizi osobní včetně krize středního věku. Společnost je najednou úplně jinak nastavená a řeší politické problémy. Válka na Ukrajině oba hrdiny chtě nechtě přesměruje – Marija na protest, že její firma nechce zavřít prosperující ruskou pobočku, podá okázalou výpověď, Vytas se vrací do domu ke svým rodičům, kde zjišťuje, jak moc na nich pracuje ruská propaganda skrze ruské satelitní televizní kanály. Své momentální prázdné místo v životě věnuje charitě v pomoci Ukrajině, Marija zas uvolněný pokoj po Vytasovi poskytne utíkajícím Ukrajincům. A pak je tu také jejich dcera Dovile, která mezi oběma rodiči lavíruje. Navzdory slibu rozcházejících se rodičů, že se pro ni nic nemění, upadne do nejistoty, a vidí, či přesněji cítí, že se pro ni svět nepříjemně pohnul.

Je to vtipný a citlivý příběh o twistu jednoho manželského páru během války. Sám režisér si s příběhem pohrává tím, že hlavním hrdinům dal svá oblíbená jména Vytas a Marija, která použil i pro své hrdiny v předchozích filmech. V jednom rozhovoru přiznal, že především jméno Vytas dává záměrně – je to typické litevské jméno, které v dávné i nedávné litevské historii nosily významné litevské osobnosti.

S touto dvojicí jmen i herců jsme se setkali v jeho předchozím snímku Běžec, který se promítal na festivalu v Karlových Varech a jehož příběh byl prodchnutý silnou naléhavostí. Ve svém dalším filmu Rozvod za časů války, se stejnojmennými postavami a hranými stejnými herci, režisér zaznamenává každodenní život hlavních hrdinů s jejich chybami, špatnými rozhodnutí, snahami i nesnahami nebo nemožnostmi něco změnit. Není to však prvoplánový příběh o krizi středního věku. Je na divákovi, aby si určil, jak a kde vede hranice mezi hrdinstvím a kompromisem, jak velké je to hrdinství a jak závažné jsou ty kompromisy.

Děti a retraumatizované násilí

Jestliže ve filmu o rozvodu hraje svou roli i dcera rozvádějícího se páru, která je vržena do nekomfortní situace, v belgickém festivalovém snímku Věříme ti (On vous croit) mají děti v rozpadlém vztahu ještě důležitější roli. Jde o desetiletého syna a sedmnáctiletou dceru, kteří se stávají předmětem soudního zkoumání, když o ně projeví zájem jejich otec, s nímž je matka už léta rozvedená. Vidíme matku s dvěma rozrušenými dětmi, jak míří k soudu. Tam film divákovi poskytuje perspektivy všech zúčastněných v tomto případu, ať už se jedná o otce, jeho obhájkyně, matky, její obhájkyně, soudkyně, státního zástupce a nakonec mimo vyšetřující místnost i dětí samotných. Dohromady poskládají obrázek bývalé nefunkční rodiny a vyjeví důvody, proč se děti brání setkání s otcem, který chce napravit své předchozí zanedbávání svých dětí.

Kamera je často zaměřená na tváře vypovídajících postav, herci proto hrají především mimikou obličeje. Jako slupky cibule se odkrývají dávná rodinná a vztahová dramata, co se stalo v minulosti a oč běží právě teď. Na tvářích soudců je zas patrná snaha rozhodovat co nejlépe ve prospěch dětí. Film i svým titulem ukazuje, jak je důležité brát v potaz pocity dětských obětí, jak je důležité je vyslyšet v prostředí, které je nebude retraumatizovat, a věřit jim, obzvláště vzhledem k rozhodování o jejich budoucnosti. Belgická režisérská dvojice Charlotte Devillers a Arnaud Dufeys přidává do závěru emočně intenzivního filmu titulky se statistikou potvrzených případů domácího a sexuálního násilí a ještě větší odhady případů nepřiznaných.

Klimatická katastrofa

A jestliže jde v belgickém filmu Věříme vám o budoucnost konkrétních dětí, švýcarsko-italský snímek v angličtině Pozor na slunce (Don´t Let the Sun, režie Jacqueline Zünd) je dystopický příběh z blízké budoucnosti, který řeší budoucnost všech současných dětí. Z náznaků filmů dedukujeme, že došlo ke klimatické katastrofě a lidé jsou ohroženi sluncem a extrémními teplotami nad 40 stupňů. Bezpečně fungovat ve veřejném prostoru se dá jen v noci, když nebezpečné slunce zapadne. Každé ráno se ozve ve fiktivním mnohamilionovém městě hlas starostky, že situace je opět špatná a doporučuje se hlavně dětem a seniorům nevycházet ze svých bytů. Proto se žije v noci a proto se celý film odehrává v šeru, v temnotě. Ta ale v další důležité metaforické rovině symbolizuje i mezilidské a rodinné vztahy. Jako by i ve společnosti došlo ke katastrofě vztahové, protože postavy v tomto temném příběhu žijí osamoceně. V centru dění je mladý muž, osmadvacetiletý Jonah, kterého vidíme jako syna postarších rodičů na večeři, za chvíli jako milence mladé ženy, a příště zas jako nového otce dcery s matkou samoživitelkou. Brzy zjistíme, že pracuje pro agenturu, která různým lidem a rodinám zprostředkovává rodinné příslušníky – za poplatek a na dobu určitou.

Je to smutné, je to deprimující, a nedá se s takovým přístupem k životu žít dlouho, jak Jonah postupně zjišťuje. Ve svých nejistotách začne navazovat citový otcovský vztah se svou dočasnou dcerou, devítiletou Nikou, i když se svým emocím brání. Nika totiž na hru na dočasného tatínka nepřistoupí a chová se k Jonahovi, jako by to byl skutečný nový člen rodiny. To v něm probudí i jiné touhy – a s Nikou se pak snaží vydržet za městem v přírodě i po východu slunce. Je to film velmi symbolický o katastrofách a nadějích přírodních i lidských. Film je téměř beze slov, jednak je takové horko, že ani člověk nemá sílu mluvit, ale také se může řadit k pomalým temným filmům, které mají diváka naladit na jinou vlnu vnímání příběhů. Na přemýšlení o potřebě citů, o potřebě rodinných pout a rodinných jistot, ale i o potřebě blahodárného slunečního svitu a čisté přírody.

Se 133 celovečerními, dokumentárními a krátkými filmy ze 39 zemí se zemské hlavní město Horního Rakouska Linz stal dějištěm současnosti, minulosti i budoucnosti evropského filmu. Na festival přijelo zhruba 80 hostů a filmy navštívilo v kinech 14 000 diváků. Letošní silné zastoupení českého a slovenského filmu na festivalu a výrazné úspěchy dvou filmů můžou signalizovat, že česká a slovenská kinematografie se stále drží v dobré kondici. Je jen otázka, zda to za současného pohybu na české, a především slovenské mediální a audiovizuální scéně bude pokračovat. Bylo by dobré, kdyby optimismus z linecké účasti trval dlouho.