Letošní, třiaosmdesátý ročník nejstaršího filmového festivalu na světě v Benátkách ještě před jeho zahájením zviditelnila kritika malého počtu režisérek vybraných do hlavní soutěže. Z jednadvaceti snímků natočila pouze jediný žena, jeden další žena spolurežírovala. Předsedkyně poroty, americká herečka a režisérka Maggie Gyllenhaal, tuto disproporci na úvodní tiskové konferenci označila za „systémový problém“ – a na konci festivalu jako by její jury chtěla podceňované ženské autorky o to víc podpořit. Dokument NAZA v režii Rachel Szor a Yuvala Abrahama ocenila Zvláštní cenou poroty a dramatu Neznámá žena dánské filmařky egyptského původu May el-Toukhy dala cenu nejvyšší, tedy Zlatého lva.
Vítězství, které řada kritiků přijala jako překvapení, protože film patřil podle recenzí spíš k tišší, řemeslně vybroušené, ale nepříliš objevné části programu, na první pohled působí víc jako gesto předsedkyně poroty než jako ocenění skutečně nejsilnějšího díla soutěže. Gyllenhall sama tento názor rychle vyvracela. Na závěrečné tiskové konferenci připomněla, že v sedmičlenné porotě měla jen jeden hlas a že Neznámou ženu považuje za „laserový paprsek“.
Otázkám na malé zastoupení filmařek čelí umělecký ředitel festivalu Alberto Barbera každý rok a z jeho reakcí se nezdá, že by je dokázal brzy vyřešit. Letos nicméně uchlácholil ty, kterým vadí přílišný příklon Benátek ke streamovacím premiérám a hollywoodskému lesku – přehlídka viditelně couvla směrem k autorskému a nezávislému filmu. Neznamenalo to samozřejmě konec hvězd na červeném koberci. Zlatého lva za celoživotní dílo převzal pětašedesátiletý George Clooney (který při té příležitosti glosoval jak současnou politiku, tak nástup umělé inteligence do filmové branže), festival zahájil britský oscarový vítěz Danny Boyle dramatem Inkoust o počátcích tabloidového impéria Ruperta Murdocha (s Jackem O'Connellem, Guyem Pearcem a Claire Foy a zakoupený Netflixem). Na Lido dorazili také Robert Pattinson, Sydney Sweeney nebo Javier Bardem s Penélope Cruz. Těžiště zájmu se ale znatelně přesunulo od velkých jmen k tématům a k filmařskému řemeslu.
Vítězný snímek Neznámá žena zavádí diváky do Kodaně léta 1945, tedy do prvních měsíců po skončení nacistické okupace. A sleduje osud Marie, služebné a chůvy, která před svatbou se svým zaměstnavatelem, ovdovělým majitelem rukavičkářské dílny, musí čelit své válečné minulosti. El-Toukhy na sebe upozornila především milostným dramatem Královna srdcí o tajném vztahu starší ženy s jejím nevlastním synem, po němž se dostala i k režii několika dílů seriálu Netflixu Koruna. V novince s chladnou formální přesností otevírá málo probádanou kapitolu poválečných dějin – „hon na čarodějnice“ mířený na ženy obviňované z „horizontální kolaborace“ s německými vojáky, zatímco muži-kolaboranti často vyvázli bez trestu. Kritika chválí sevřenou atmosféru, zaměření na společenské i genderové nerovnosti a zejména výkon Mathilde Arcel, již porota jednomyslně ocenila Volpiho pohárem pro nejlepší herečku. Filmu se ovšem vyčítá přílišná zdrženlivost i to, že se pohybuje po až příliš známém území evropského poválečného dramatu.
Pro novináře, jak dokázala i cena kritiků FIPRESCI, se nejsilnějším dílem soutěže stal film, který od poroty nakonec získal Velkou cenu, tedy „druhé místo“. Titul Možná láska natočil jihokorejský mistr Lee Chang-dong po osmi letech, naposledy premiéroval v roce 2018 Vzplanutí. Režisér tu staví proti sobě dvě manželství v odlišných finančních situacích a zaštítěn biblickým přikázáním „nepožádáš souseda svého“ pitvá touhu, třídní propast i to, jak nezaměstnanost a ekonomická nejistota rozleptávají mezilidské vztahy. Snímek byl už vybrán jako jihokorejský kandidát na Oscara a čeká jej uvedení na Netflixu.
Stříbrného lva za nejlepší režii si po dvaceti letech práce odnesl Rus Ilja Chržanovskij za monumentální projekt DAU, 
čítající seriály, instalaci, knihy a také třináct filmů, které měly premiéru v roce 2020. Nejviditelnější z nich, DAU Nataša, získal cenu na Berlinale. Freska pokrývá čtyřicet let (1928–1968) života i doby sovětského fyzika Lva Landaua, kterého ztvárnil dirigent Teodor Currentzis ve své herecké premiéře. Obří umělecký experiment, v němž režisér využil stovek dobrovolníků, vědců i umělců, aby simulovaly život v Sovětském svazu, si nese stín obvinění z psychického nátlaku na účastníky, zvlášť během natáčení explicitně sexuálních a násilných scén. Když se Chržanovskij vzdal ruského občanství a ostře se vymezil proti invazi na Ukrajinu, jeho pozice v branži byla rehabilitována – o čemž svědčí i benátské ocenění. Část kritiky nyní psala přímo o virtuózním, mistrovském politickém filmu o mechanice totalitní moci, jenž si svou naléhavost zaslouženě vydobyl navzdory pochybnostem o metodách svého vzniku.
Loňský ročník benátské akce zasáhlo téma Gazy prostřednictvím emotivního Hlasu Hind Radžab a jeho rekordního třiadvacetiminutového potlesku na premiéře. Letos 
tuto štafetu převzal dokument NAZA dvojice Yuval Abrahama a Rachel Szor, spolutvůrců oscarového snímku Žádná jiná země. Jejich nový, sotva osmdesátiminutový film rozebírá ve čtyřech kapitolách izraelský systém automatizovaného cílení na civilisty. Název odkazuje na vojenskou metriku „přijatelných“ civilních ztrát, nastavenou údajně na dvacet osob, ale schvalovanou až do pěti set, a staví na výpovědích anonymních izraelských insiderů, kteří nasazení umělé inteligence obhajují jako „racionálnější“ než lidské rozhodování. Metodická forma, s jakou snímek zaštítěný z pozice exekutivního producenta Jonathanem Glazerem (Zóna zájmu) skládá svou obžalobu, patřila k nejdiskutovanějším počinům festivalu. Po premiéře sklidil dokument ovace trvající pětadvacet minut, čímž překonal zmíněný loňský rekord. Porota, jejíž členkou byla i režisérka Hlasu Hind Radžab Kaouther Ben Hania, snímku udělila Zvláštní cenu poroty, tedy pomyslné třetí místo – rozhodnutí, které u příznivců filmu vzbudilo podobnou nevoli jako loni upřednostnění jemné komedie Jima Jarmusche Otec, Matka, Sestra, Bratr nad naléhavou výzvou Hlasu Hind Radžab.
Mezi hereckými cenami nejvíce zaujal Volpiho pohár pro nejlepšího herce, neboť John Malkovich díky němu posílil své oscarové šance. V černočerné špionážní 
komedii Divoký kůň Devítka zasazené na Velikonoční ostrov krátce před převratem v Chile roku 1973 hraje agenta CIA, jenž hrozí vydáním výbušných pamětí plných odkrytých tajemství. Teprve pátý celovečerní film Martina McDonagha a návrat na Lido po triumfu Přízraků z Inisherinu i Tří billboardů kousek od Ebbingu kritici přijali vcelku dobře, možná i proto, že se pro jednou nejednalo o drama. Cenu Marcella Mastroianniho pro nejslibnější mladý herecký talent obdržela Malou Khebizi za francouzské drama o puberťačkách v psychiatrické léčebně 15/18 Cédrica Kahna, cenu za scénář si odnesli také Francouzi, konkrétně Stéphane Brizé a jeho spoluautoři za drama Dobrý malý voják o HR manažerce snažící se skloubit blaho zaměstnanců s vysokými nároky šéfa firmy, s italskou hvězdou Albou Rohrwacher v hlavní roli.
Dost známých režisérských jmen letos odešlo s prázdnou. Hirokazu Koreeda přivezl citlivou adaptaci mangy Look 
Back, kritika ji ale měla za příliš útlou a sentimentální. Werner Herzog se vrátil k hrané tvorbě bizarní „rozbitou pohádkou“ Bucking Fastard o dvojčatech (sestry Rooney a Kate Marovy) hledající imaginární zemi a pravou láski. Pozitivním překvapením byl nový film Nanniho Morettiho Stane se to dnes, ale psychologický thriller s manžely Javierem Bardemem a Penélope Cruz Bunkr od Floriana Zellera ani druhý režijní počin herce Caseyho Afflecka, povídkové mystery Company, naopak moc fanoušků nezískalo.
Pro československého diváka byl letošní ročník Benátek skoupější než obvykle – žádnou tuzemskou novinku hlavní sekce nenabídly. Národní filmový archiv pouze v sekci Venice Classics představil v nově digitalizované podobě legendární poetický horor Valerie a týden divů (1970) Jaromila Jireše, jednu z nejosobitějších adaptací domácí literární fantastiky.
Třiaosmdesáté Benátky naznačily, že se festival snaží najít novou rovnováhu mezi hvězdným leskem a autorskou ctižádostí. Otázkou zůstává, nakolik byl výpadek netflixovské a hollywoodské produkce způsoben vnějšími okolnostmi a nakolik dramaturgickým rozhodnutím. Tento dotaz ostatně platí i pro problematiku kolem začleňování ženských filmařek. Několik silných titulů nicméně z letošního ročníku vzešlo a jistě o nich ještě uslyšíme.