Film Druhá šance, který na karlovarském festivalu představil herec Ewan McGregor společně se svou dcerou Clarou, je jejich velmi osobním společným dílem. Clara napsala námět, je producentkou a se svým otcem Ewanem hrají hlavní role. Jejich mimořádně silný vztah je cítit z každé odpovědi.

Co z vlastních životních zkušeností jste do filmu vložili?

Ewan: Určitě jsme v tom oba a celý náš vztah. Vychází to z mých i Clařiných zkušeností, a já jsem pyšný, že se rozhodla své leckdy bolestné zkušenosti přetvořit do umění. Důležité však je říct, že scénář na mě sice udělal velký dojem a dojal mě, nicméně příběh a postavy ve filmu, to nejsme úplně my. Příběh je vymyšlený, jen volně vychází z našich zkušeností. Bylo nádherné strávit spolu tolik času, to se rodičům s dospělými dětmi běžně nestává.
Clara: Ano, já jsem přišla s tím námětem a s mojí producentskou partnerkou jsme našly scenáristku, napsaly scénář a nabídly ho režisérce Emmě Westenbergové. A byla jsem ráda, že do toho táta šel od začátku, kdy si přečetl scénář, s námi.

Změnilo to váš vztah?

Ewan: Ano, a hodně pozitivně. Stmelilo nás to. Je to o otci a dceři, kteří se léta neviděli. Mezi námi to sice tak nebylo, ale nemůžete něčím takovým, co jsme prožívali před kamerou, projít, aniž by se vás to dotklo.
Každý den jsem byl pyšný. Měl jsem to totiž docela snadné. Prostě jsem přišel, hrál jsem v podstatě sám sebe, a pozoroval jsem Claru jako producentku. A byl jsme velice hrdý na to, jak si v té profesi vede, jak se chová ke štábu a k hercům a zároveň jaká je herečka.

Na film se velmi dobře dívá, je příjemný, má styl. Jaká byla Emma Westenbergová jako debutující režisérka?

Clara: Emma je úžasná. Znala jsem ji už nějakou dobu předtím, než jsme začaly na filmu pracovat, měla jsem ráda její představy, krátké filmy a hudební videa. A při natáčení byla skvělá. Dala nám prostor pro improvizaci, abychom si mohli hrát a odchýlit se od scénáře, a přitom to držela všechno pohromadě, byla skutečným pilířem. Moc nás to bavilo.
Ewan: Mám pocit, že Emma je opravdový umělec s osobitým stylem. Má odvahu a lehkost, což je úchvatné. Víte, když režírujete poprvé, můžete se pokusit si vytvořit pocit bezpečí tím, že se obklopíte zkušenými lidmi. Ona točila poprvé, ale udělala něco mnohem odvážnějšího: vybrala si skvělého kameramana Chrise Ripleyho, který je úplně mladý, ale zatraceně dobrý. Je to velký talent, takže film působí moderně a originálně.

Čeho jste si na scénáři nejvíc cenili?

Ewan: Humoru. Ten komediální tón, který tam je, dodala scenáristka Ruby Casterová. A to bylo ohromné, protože jakkoliv je to film o bolesti a hojení, jsou tam i vtipné chvíle. Když jsem to četl poprvé, připadalo mi právě tohle krásné. Kdybyste stejný film točili ve Skotsku nebo v Anglii, byl by to úplně jiný film. Mnohem temnější.

Protože tam tolik prší?

Clara: To vlastně asi taky. Ale hlavně by to bylo všechno zoufale úmorné. Ruby tomu dala vtip a projasnila to. I v tragédii může být humor, to jsou přece lidské chvíle. Měli jsme pocit, že to tam patří.

Claro, nejen váš otec, ale i matka Eve Mavrakisová, je umělkyně. Co jste si od kterého z nich odnesla?

Nevím, já jsem naprostá směsice obou rodičů, a jsem za to ráda, mám toho v sobě hodně od každého z nich.

A jak vy, Ewane, jste reagoval, když vám Clara řekla, že chce být herečkou?

To nebylo sdělení spadlé z nebe, vyvíjelo se to postupně. Mě to ale vůbec nepřekvapuje, protože je to skvělé rozhodnutí pro život. Jsem velký obhájce herectví, mám ho moc rád, tolik mi dalo! A pořád mi ještě hodně dává a nikdy nepřestane. Mám herectví rád jako životní způsob, jako profesi, a věřím v něj jako v umění. Takže jsem rád, že Clara je herečka, a také jsem hrdý na to, že je producentka.

Dokázal jste si při natáčení udržet od jejího hraní odstup?

Ewan: Já jsem cítil, že jsme v tom příběhu spolu, nebyl jsem si vědom ničeho jiného, než že prožívám ty chvíle s ní a nechávám je plynout.

Proč nemají vaše postavy jména?

Clara: Chtěli jsme, aby byly anonymní. Už v původním scénáři byly bezejmenné, chtěli jsme, aby to byl příběh o vztahu otce a dcery obecně.

Clara je teď jen asi o dva roky starší, než jste byl vy při natáčení Trainspottingu. Myslíte, že dnes jsou lidé přes dvacet jiní než tehdy?

Ewan: Celý svět je jiný od doby, kdy jsme dělali Trainspotting. Tehdy se teprve objevily mobilní telefony, které byly velké jak tenhle stůl. Nebyl internet - dovedete si to ještě představit? To byl úplně jiný svět, všechno bylo jiné. Dnes musí herec mnohem víc bojovat o to, aby nebyl pořád všude vidět. Aby se mohl projít po ulici, aniž by byl pořád natáčen nějakou kamerou v mobilu, o které třeba ani neví. A to se mi zase tolik nelíbí. Ale obecně mají mladí lidé pořád stejné problémy - se vztahy s rodiči, s návykovostí všeho druhu, s láskou. To se nemění.

Foto: KVIFF