ISSN 1339-4762

2percenta

Reklamný prúžok

Yolande Moreau o natáčení komedie v charitativní komunitě

IFEELGOOD resizeŠestašedesátiletá herečka Yolande Moreau se narodila sice v Belgii, známá je hlavně díky francouzským filmům. Dva z nich, Když moře stoupá a Séraphine, jí vynesly cenu César. V českých kinech je aktuálně k vidění v komedii Rebelky, jako jedna ze zaměstnankyň rybárny zapletená do odklízení těla šéfa podniku. Letos uvedla také třetí film, do kterého ji obsadili její oblíbení režiséři Benoît Delépine a Gustave Kervern, Je mi fajn s.r.o. O komedii, v níž si zahrála dredařku vedoucí společenství Emauzy a čelící bláznivým plánům svého bratra na rychlé zbohatnutí, si s ní v Paříži povídala Iva Přivřelová.

S režiséry Delépinem a Kervernem jste pracovala už potřetí. Co se vám na nich líbí?
Zaprvé je mám ráda jako lidi. Ale jejich filmy se mi líbí taky. Zabývají se současnými věcmi, ale dost subverzivně. Mají sociální rozměr, ovšem liší se od sociálního realismu, jaký točí třeba bratři Dardennové. Snímky Delépine a Kerverna, i ty temnější, jsou plné humoru, poezie a zůstávají hodně aktuální.

Dávají vám i prostor k improvizaci?

Ne, všechno je ve scénáři, zvlášť u posledního filmu. To vychází z toho, že jsou zvyklí na práci v televizi. A řekla bych, že čím víc točí filmy, tím lépe ví, jak propojit jednotlivé skeče a scény.

Když točíte s dvěma režiséry na jednou, máte s oběma stejný vztah?
IFGTerraz267 resizeBenoît a Gustave se mají moc rádi, respektují se a často jeden druhého chválí. Sama jsem si režii ve dvojici zkusila a vím, že to není snadné, aspoň v mém případě nebylo. Ale oni dva jsou na sebe velmi milí a naslouchají si. Benoît se o něco víc věnuje režírování, ale vždy dbá na Gusův názor, takže vlastně pracují jako jeden. Ke konci natáčení měl Benoît nehodu, jeho motorka se srazila s koněm a nemohl jet na natáčení do Bulharska. Gus měl velké obavy, jestli to tam zvládne bez něj, ale nakonec všechno dopadlo dobře.

Dokážete se na jejich specifický smysl pro humor rychle naladit?
Víc než jejich humor je pro mě přednější jejich poezie, způsob, jakým mluví o životě. Všímají si důležitých témat a dokážou nás rozesmát dost vážnými tématy. Ve filmu Louise-Michel se popasovali s daňovými ráji, v Mamutovi se ztrátou penze. Jejich filmy nejsou okamžitě vtipné.

Také komedie Je mi fajn s.r.o. se týká vážných témat. Jaká jsou pro vás ta nejdůležitější?
Všechny filmy Delépina a Kerverna jsou v podstatě politické. Tento se ptá, jak dnes dokážeme žít pohromadě. Spousta lidí se cítí zrazena, extrémní pravice vzrůstá všude ve světě a náš film ukazuje jinou možnost, jak spolu můžeme žít. A říká, že bychom měli brát ohled nejdřív na lidi, potom na peníze. Všechny podobné komunity jsou jakési mikrospolečnosti. Lidi se tam sdružují, opravují věci, chovají zvířata, pěstují ovoce a zeleninu, žijí ekologicky. Je to příklad humánnější společnosti.

Delépine s Kervernem pro vás píšou postavy, které se nezajímají o společenská pravidla a žijí si po svém. Jak byste popsala tu z Je mi fajn s.r.o.?
Už ve scénáři stálo, že je má postava bipolární, trochu blázen, pohybuje se od smíchu k slzám. Ve skupině v Emauzy najde rovnováhu, ale je na ní něco divného a to samé platí i pro jejího bratra. Režiséři mimochodem úmyslně dali do novinky i Rebelles resizescénu, která připomíná kousek z Louise-Michel.

Jedním z témat filmu je důležitost vzhledu, vaše postava na něj ovšem nedbá, nosí dredy a volné šaty. Jak moc vám kostým pomohl ve výkonu?
Dredy byly nápadem režisérů, podle mě skvělým. Kostým hercům vždy pomáhá. S kostymérem jsme pak vybrali takové africké šaty. Sice je skoro nevidíte, ale mají svůj význam. V  komunitě, kam lidi přicházejí z různých kultur, najdete oblečení odevšad a každý si z té hromady vezme, co se mu líbí. Postava Jeana Dujardina si třeba zvolí kožich. Což vás překvapí, přitom to naprosto souzní s jeho postavou, která touží po bohatství.

Lidi z komunity Emauzy ve filmu působí naivně, když se zdá, že přistupují na bláznivý podnikatelský nápad hlavního hrdiny změnit jim obličej plastickou operací. Nakonec se ukáže, že to je jinak. Bylo složité nespadnout do karikatury lidí z okraje společnosti?
Vždy se snažíte hrát postavu pravdivě. Má postava svému podnikavému bratrovi nevěří, jen ho chce podpořit. Všechny charaktery tu mají vlastní příběh a od nás se tak moc neliší. Do filmu ovšem patří i určitá surrealistická rovina. Bratr třeba předělá náklaďák na něco jako pojízdné letadlo a vydá se do Bulharska. To jen tak nevidíte.

Jak se vám spolupracovalo s neprofesionály z komunity Emauzy, kteří se ve filmu objevili?
Rebelles2 resizeSkupinku, kterou ve filmu sledujeme a která se vydá do Bulharska, tvoří profesionální herci. Tedy kromě kuchaře, ten připravoval catering na všech filmech Delépina a Kerverna a oni měli pocit, že umí i hrát, tak ho obsadili. Oni své herce vybírají velmi pečlivě, v tomto případě nechtěli vytvořit nesoulad v komunitě poté, co ji štáb opustí. Ale všichni v menších rolích i komparz jsou amatéři, kteří v Emauzy opravdu žijí.

Strávila jste v komunitě Emauzy nějaký čas už před natáčením?
Ne, ale režiséři ano a můj kolega Jean Dujardin tam byl den. Já mám doma spoustu věcí, které jsem koupila v podobných komunitách, trochu je tedy znám. Bylo krásné, jak nás tam přijali, spolupráce probíhala přirozeně. Když jsme jim pak film pouštěli, ve velké hale asi pro 600 lidí sedících na sedačkách všeho druhu, byl to zážitek.  
Foto: Film Europe

Share/Save/Bookmark