Jubilejní 70. Berlinale se posunulo od politiky ke vztahům

Belinalelogo resizeNoví ředitelé mezinárodního filmového festivalu Berlinale, které letos slaví už 70. výročí své existence, Ital Carlo Chatrian a Nizozemka Marietta Rissenbeeková, kteří dosud vedli festival v Locarnu, to napoprvé vůbec neměli snadné.

Nahradili po osmnácti letech nesmírně populárního ředitele Dietera Kosslicka a měli ukázat, jak jinak lze festivalový program, který pod Kosslickovým vedením akcentoval politická a sociální témata a zároveň patřil k divácky nejnavštěvovanějším přehlídkám na světě, naplnit. Navíc jim už do slavnostního večera „vstoupil“ teroristický útok v německém městě Hanau, takže namísto oslavy začal večer minutou ticha za jeho oběti. „S velkým zděšením a zármutkem se Berlinale dozvědělo o osudném útoku v Hanau. Naše sympatie směřují k obětem a jejich rodinám. Berlinale stojí za tolerancí, respektem a pohostinností, staví se proti násilí a rasismu,“ zaznělo na slavnostním večeru i ve vydaném prohlášení.

Také Jeremy Irons, předseda mezinárodní poroty, která hodnotí 18 filmů v hlavní soutěži o Zlatého medvěda za nejlepší film a Stříbrné medvědy za jednotlivé kinematografické výkony, začal tiskovku poroty netradičně: Poté, co Jeremy resizepoděkoval festivalu za to, že ho předsednictvím poctil, řekl, že by se nejprve v osobní rovině rád zmínil o některých poznámkách, které v minulosti údajně učinil, poté vyvrátil nebo se za ně omluvil, ale teď se znova objevily v určitých médiích. „Nerad s tím ztrácím čas, ale nechci, aby to pokračovalo jako rozptýlení Berlinale, takže prohlašuji jednou provždy: Za prvé, z celého srdce podporuji globální hnutí za řešení nerovnosti práv žen. Za druhé, tleskám legislativě manželství homosexuálních párů všude tam, kde ho bylo dosaženo. A za třetí podporuji právo žen na potrat, pokud se tak rozhodnou. Tato tři lidská práva jsou podle mě zásadními kroky k civilizované a humánní společnosti, o kterou bychom měli všichni nadále usilovat. Je mnoho částí světa, kde tato práva nemají,“ řekl Irons a vyjádřil naději, že se zmíněná témata objeví i v některých filmech.

O další, docela skandální kauzu, se postaral týdeník Die Zeit, který dva dny před začátkem festivalu, bezprostředně po tiskové konferenci zveřejnil článek naznačující, že zakladatel a první ředitel Berlinale Alfred Bauer, jehož jméno nese jedna z cen, Stříbrný medvěd za otevírání nových perspektiv v kinematografii, zastával za nacistické éry významné pozice. „S ohledem na tato nová zjištění s okamžitou platností pozastavujeme Cenu Alfreda Bauera a s podporou odborníků využijeme této příležitosti k zahájení hlubšího výzkumu historie festivalu,“ prohlásili organizátoři Berlinale.

A nakonec je tu koronavirus. I když opatření byla učiněna, na toaletách jsou k dispozici dezinfekční prostředky na ruce, na ulicích člověk potká mnohem víc lidí s rouškami než obvykle. Ale možná se jen chtějí chránit před stavebním prachem: v rekonstrukci je jak přilehlé obchodní centrum se spoustou obchodů, restaurací a bister, tak stanice metra, z níž se jezdí do řady festivalových kin.


Režisérky i ženská témata
Nicméně pokud jde o skladbu programu, přinejmenším trend, který spustila před dvěma lety na canneském festivalu výzva 50/50/20/20, požadující do roku 2020 uvést ve festivalovém programu padesát procent filmů natočených režisérkami, se na Berlinale projevil výrazně. Padesát procent režisérek tu sice nesoutěží, z osmnácti soutěžních filmů jich ženy natočily šest, ale i v dalších sekcích se objevují jak režisérky, tak hodně ženských hrdinek a témat.

Hned zahajovací film, Můj rok se Salingerem, natočil kanadský režisér Philippe Falardeau podle autobiografické knihy Joanny Rakoffové a jeho hlavními hrdinkami jsou dvě ženy. Mladá Joanna (Margaret Qualleyová) pracuje v MojroksoSAlingerom resizedevadesátých letech minulého století jako asistentka literární agentky J. D. Salingera Margaret (Sigourney Weaverová) a má za úkol vyřizovat korespondenci s jeho fanoušky. Přitom sama sní o tom, že se stane spisovatelkou. Ve filmu, který se odehrává v New Yorku, Falardeau vystihl nejen mnohé o vztahu člověka k literatuře, o vzájemných vztazích žen a mužů i lidí různých generací, ale především výtečně zachytil přerod starého světa do nového - internetového. „Margaret není úplně nejsympatičtější, žije uzavřená v literárním prostředí, sama je tajemná, nepřístupná. Ale je součástí newyorského literárního světa, který pořád ještě existuje, i když čím dál méně. A ona udržuje ten oheň, který v její agentuře zažehli lidé jako Agatha Christie, F.S. Fitzgerald a mnozí další,“ řekla po projekci novinářům Sigourney Weaverová.

Salma Hayková, Elle Fanningová a režisérka Sally Potterová, známá feminististka, která často ve filmech řeší NotRoad resizegenderovou problematiku v soužití žen a mužů, představily společně s Javierem Bardemem film The Roads Not Taken, jehož téma lze vyjádřit slovy Co kdyby..., sleduje jeden den, který společně prožijí zvláštní demencí postižený Leo (Bardem) a jeho dcera Molly (Fanningová). Procházejí spolu New Yorkem, Molly se potýká s otcovými halucinogenními záchvaty, v nichž se vrací k různým variantám, jakými mohl prožít život, a to vede jeho dceru ke zvažování vlastní cesty do budoucnosti.

Pozornost vzbudil i film Never Rarely Sometimes Always (Nikdy zřídka někdy vždy) americké režisérky Elizy Hittmanové, jehož hrdinkou je sedmnáctiletá dívka Autumn, Never resizekterá se chce zbavit nechtěného těhotenství. Hittmanová sleduje detailně celé dvoudenní ponižující martyrium, které musí Autumn podstoupit včetně množství otázek, na které odpovídá téměř výhradně slovy z názvu filmu. Snímek, který připomene slavného rumunského vítěze Cannes 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, vyniká zejména obdivuhodným výkonem debutující Sidney Flaniganové v hlavní roli.

Velmi dobrý ohlas mělo i drama švýcarské tvůrčí dvojice Veronique Reymondové a Stéphanie Chuatové Sestřička. Vypráví o nesmírně silném sourozeneckém vztahu, který nenaruší ani to, že bratr, který je homosexuál, onemocní AIDS. „Vztah mezi bratrem a sestrou je srdcem a duší našeho filmu, Lisa a Sven jsou neustále propojeni. Chtěly jsme vykreslit toto neviditelné, nepopsatelné pouto,“ řekla Veronique a Stefanie dodala: „Film je do značné míry svázán s naší vlastní zkušeností, protože pracujeme spolu a naše společná kreativita je součástí našeho každodenního života.“

Událostí „ženského“ druhu bylo i uvedení soutěžního filmu První kráva, protože v něm jde o skutečný ženský průlom Krava resizedo mužského světa: americká režisérka Kelly Reichardtová natočila podle předlohy Jonathana Raymonda western, odehrávající se v divočině Oregonu na počátku devatenáctého století. Dva outsideři, samotářský kuchař a čínský sirotek se tam pouštějí do byznysu, který je založený na krádežích mléka, jež poskytují první krávy na tomto území. „Je to mužský žánr, a proto byly všechny tyto příběhy vždycky vyprávěny z mužského pohledu,“ řekla v Berlíně Reichardtová. „Hledání jiné perspektivy pro mě tedy bylo nesmírně zajímavou výzvou, o to těžší, že cesta k tomuto žánru byla vlastně už dávno vyšlapaná. Ale já jsem proti všem těm romantickým mýtům o Západu, takže naše hlavní pravidlo bylo: jen žádné nádherné záběry,“ zdůraznila režisérka.

Hosty byli Skarsgard i Depp
K nejsympatičtějším hostům patřil, jako ostatně všude, kam přijede, švédský herec Stellan Skarsgard, který hraje hlavní mužskou roli v převážně ženském filmu Hope (Naděje), který natočila scenáristka a režisérka Maria Sodahlová. Jde o příběh ženy, která se po dvacetiletém, již značně zvětralém vztahu se starším mužem a otcem šesti dětí dozvídá, že má nádor na mozku. Vše nasvědčuje tomu, že je to nález fatální, ale vždycky zbývá ještě alespoň nějaká naděje, a Skarsgard resizeto nejen v otázce přežití. „I když je to velmi osobní film, cítila jsem velkou odpovědnost za to, aby nebyl osobní až příliš, aby nebyl sentimentální a byl dostatečně zajímavý pro diváky. Je proto víc o životě než o smrti, jde v něm víc o lásku než o přežití rakoviny, a to je důležité pro každého, ne jenom pro ty, kdo bojují s nemocí, “ řekla Sodahlová, která je manželkou norského režiséra Hanse Petera Mollanda a sama tento příběh prožila.

Herečka Andrea Brain Hovigová, která ji ve filmu hraje, však zdůraznila: „Nehrála jsem Marii, ostatně si nejsme ani podobné, ani nemáme stejnou chůzi či gesta. Hrála jsem fiktivní postavu Anju a snažila se vžít do jejích pocitů tak, jak byly napsané ve scénáři.“ Stellan Skarsgard pak mimo jiné řekl, že právě hraní v takovém filmu je pro něj skutečná herecká práce. „Je to hraní mezi řádky. Není v něm nejdůležitější to, co se říká, ale co se vyjádří obrazem, mimikou, gesty. Jde o řeč očí, řeč těla.“

Johnny Depp zase hraje ve filmu Minamata slavného válečného fotografa Williama Eugena Smithe, který v roce MInamata resize1971 pořídil fotodokumentaci v  japonském rybářském městě Minamata, jehož obyvatelé trpěli otravou rtutí, již do moře vypouštěla chemická továrna. Jeho fotografie po zveřejnění donutily továrnu vyplatit obětem odškodné a udělat opatření k zastavení znečišťování životního prostředí. „Eugen Smith mě vždycky zvláštním způsobem fascinoval, zejména když jsem si přečetl jeho knihu a v ní vše, čím musel procházet a co musel obětovat. A neméně mě fascinuje, co všechno dokázal ve svých fotografiích zachytit,“ řekl na tiskové konferenci Depp.

Soutěží Ostrochovský, představila se Hollandová
Do nově zřízené soutěžní sekce Encounters (Setkání) byl zařazen i černobílý snímek Služebníci, který ve slovensko-česko-rumunsko-irské koprodukci natočil scenárista a Ostrochovský resizerežisér Ivan Ostrochovský. Příběh dvou chlapců, kteří přišli v osmdesátých letech na bratislavskou bohosloveckou fakultu plni ideálů a dostali se do krutého střetu s realitou, měl vynikající ohlas ve zdejších médiích a patří k favoritům této soutěže. „Kamarád, který na bohoslovecké fakultě v osmdesátých letech studoval, vyprávěl mně a Markovi Leščákovi o hladovce, k níž tehdy skutečně došlo. Drželi ji studenti na protest proti kněžím, kteří kolaborovali s komunisty prostřednictvím Pacem in Terris. Vstoupila do toho StB, řadu studentů včetně našeho kamaráda vyhodili. Takže většina toho, co je na plátně, se skutečně stala,“ řekl k filmu Ostrochovský.

V česko-polsko-irsko-slovenské koprodukci natočila polská režisérka Agnieszka Hollandová podle scénáře českého autora Marka Epsteina film Šarlatán s Ivanem a Josefem Sarlatan resizeTrojanovými a slovenským hercem Jurajem Lojem v hlavních rolích. Jde o příběh lidového léčitele, který léčil stejně tak obyčejné lidi jako významné osobnosti včetně prezidenta Antonína Zápotockého, ale po jeho smrti ztratil ochránce a dostal se až do vězení. „Když jsem dostala scénář, připadalo mi, že je to opravdu dobře vystavěný příběh, který zároveň líčí skutečnou osobnost,“ řekla Hollandová o tom, proč nabídku přijala. „A zajímavé je, že během příprav jsme si mysleli, že Mikolášek je neznámá osoba, konec konců po věznění už neléčil, a dost se na něj zapomnělo. Ale jakmile jsme o filmu začali mluvit, lidé se najednou hlásili, že o něm vědí, a nakonec skoro každý v našem týmu znal někoho, koho Mikolášek vyléčil. Pak jsme poznali řadu českých léčitelů a zjistili jsme, že jsou to vlastně jako jeho děti, léčí v duchu jeho odkazu a vynesli ho znovu do povědomí.“

V sobotu večer rozdá Berlinale své ceny, už nyní však lze říci, že určitý odklon od sociálních a politických témat ke vztahovým filmům zdejšímu programu určitě prospěl.

Táto webová lokalita používa súbory cookie pre lepšie používateľské prostredie. Ochrana osobných údajov tým nie je dotknutá.