Berlinale mění nejen ředitele, ale i termín konání

Berlinalelogo resizePředáním Zlatého medvěda za nejlepší film a Stříbrných za jednotlivé filmařské výkony skončil v sobotu večer 69. ročník Mezinárodního filmového festivalu Berlinale 2019. Zároveň s ním skončila osmnáctiletá éra jeho ředitele Dietera Kosslicka, který odchází a jubilejní sedmdesátý ročník bude připravovat už nový tým.

Loučení to bylo velkolepé: na zahajovacím večeru poznamenala předsedkyně vládní komise pro média a kulturu Monika Grüttersová, že se zlatým a stříbrným berlínským medvědem může soupeřit jediný člověk: „náš drahý Dieter“. A na závěrečném večeru šel Kosslick jako vždy v červené šále a černém širáku v čele defilé všech hostů, Kosslick resizepřinesl s sebou zarámovaný vlastní portrét a užil si derniéru s šarmem velkého showmana: fanoušci si s ním mohli fotit selfie, rozdával autogramy, drobné dárky i úsměvy na všechny strany. V sále pak spolu s hosty závěrečného gala večera shlédl krátký film, který připomněl jeho setkávání s hvězdami všech osmnácti ročníků, kdy byl ředitelem.

Faktem je, že zejména pro publikum a sponzory byl Kosslick opravdu požehnáním: vytvořil z Berlinale ohromnou akci, na níž se každoročně prodalo kolem 350 000 vstupenek, navštěvuje ji na 4 000 novinářů, celkový počet diváků se blíží půl miliónu a roční obrat je kolem 125 milionů eur. Festival myslí i na děti v míře, jakou jim žádný jiný nespecializovaný velký festival neposkytuje: sekce Generation a Generation Plus se staly jeho neodmyslitelnou součástí a přivádějí do kin každoročně 50 000 dětí a mladých lidí.

Slabší to však zejména v posledních letech bylo jak s kvalitou programu, který je příliš rozsáhlý a příliš politický, než aby mohl nabízet jen opravdu zajímavé filmy, tak s účastí hvězd. A letošní ročník nebyl jiný, dokonce, pokud jde o hvězdné hosty a účast nejrespektovanějších filmařů, byl ještě slabší než jindy. A i když Kosslick tvrdí, že „cokoliv v životě děláte, má nějaký politický efekt, ať se to týká životního prostředí nebo kvality jídla,“ je známo, že téma samo o sobě nestačí.

BinocheaIzraelcan resizeOstatně hlavní porota, vedená francouzskou herečkou Juliette Binocheovou, při udílení Zlatého medvěda za nejlepší film dost překvapila a nelze říci, že příjemně: jeho laureát,  koprodukční francouzsko-izraelsko-německý snímek Synonyma (Synonymes) izraelského režiséra Nadava Lapida, určitě nepatřil k těm, o nichž by se mluvilo jako o favoritovi některé z cen. Tento pokus o satiru vypráví o mladém Izraelci Yoavovi, jenž se po opuštění izraelské armády přestěhuje do Synonyma2 resizePaříže, kde se snaží stát co nejrychleji Francouzem. Úplně přestane mluvit hebrejsky a francouzsky se učí mimo jiné i tím, že neustále opakuje synonyma. Film však bohužel není ani dost vtipný, ani dost naléhavý, a to navzdory slovům režiséra Lapida, který na pódiu při přebírání ceny řekl: „Myslím, že otázka, nakolik jsme schopni opustit svou identitu a rozvíjet novou, se týká lidí všude na světě.”

Naopak podle očekávání byl oceněn film francouzského režiséra VdakBohu resizeFrançoise Ozona Díky Bohu (Grâce a dieu) o zneužívání mladých chlapců kněžími a o traumatech, která si z toho s sebou do života odnesli. Film podle skutečného případu, který by měl být soudně uzavřen letos v březnu, dostal Velkou cenu poroty, což je právě onou ukázkou toho, že pro Kosslickovo Berlinale byla vždy na jednom z předních míst politika a společenské problémy. Na tom není nic špatného, jenže Ozonovo drama je přece jen pouze slabším odvarem oscarového filmu Spotlight, který se také zabýval skutečným případem zneužívání kněžími.

Boricsystemu resizeDalší významné ocenění, Cenu Alfreda Bauera pro snímek, který otevírá nové perspektivy, dostal německý film Bořič systému (Systemsprenger) o nezvladatelné devítileté Benni, která touží po matčině lásce, ale její záchvaty zuřivosti, způsobené rovněž traumatem z útlého dětství, neumožňují, aby žila v rodině. A systém si s ní nedokáže poradit. Režisérka tohoto filmu Nora Fingscheidtová poděkovala na prvním místě představitelce hlavní role Heleně Zengelové, která podala skutečně obdivuhodný dětský herecký výkon.

Traumata, zejména ta z dětství a útlého mládí, celkově patřila k Kradnutkone resizehlavním tématům letošního Berlinale. Traumatem trpí jak Ozonovi hrdinové z filmu Díky Bohu, tak například hlavní postava dalšího oceněného snímku Krást koně (Ut og stjale hester) norského režiséra Hanse Pettera Molanda, který dostal Stříbrného medvěda za nejlepší kameru Dána Rasmuse Videbaka. Což bylo ocenění velmi předpokládané, Moland a Videbak natočili snímek uhrančivých přírodních krás a v kontrastu k nim těžkých psychických prožitků hlavních postav, Kone resizekteré ovšem nejsou vykresleny zdaleka tak působivě a přesvědčivě. Šedesátiletý muž v podání Stellana Skarsgarda přijíždí po smrti své ženy na chatu a tam na něj dolehnou vzpomínky na jedno léto, kdy zažil nejen trauma z toho, že sousedovic chlapec nedopatřením zastřelil svého bratra, ale také to bylo naposledy, kdy se viděl s milovaným otcem. Moland však ve svém vyprávění skáče v čase a zápletkách skoro jako by si nebyl jist, co je vlastně ve filmu podstatné, co nechce jen opomenout a co musel z obsáhlého románu, podle kterého film natočil, vypustit.

Domaale resizeNěmecká kinematografie bodovala vedle Bořiče systému ještě v kategorii nejlepší režie, kterou vyhrála Angela Schanelecová za drama Byla jsem doma, ale (Ich war zuhause, aber). Herecké ceny putovaly do Číny, Stříbrné medvědy za nejlepší výkony si odnesli Yong Meiová a Wang Jingchun, kteří ztvárnili manželský pár ve filmu Sbohem, synu.

Dalším velkým tématem letošního Berlinale byla genderová (ne)vyváženost. Sedm ze sedmnácti filmů v hlavní soutěži natočily ženy, ještě během festivalu podepsal Kosslick výzvu 50/50/2020, která znamená mít do roku 2020 v hlavním programu polovinu filmů natočených ženami. Výzva odstartovala loni v Cannes a už několik festivalů ji podepsalo, BerlinalePalast resizejakkoliv je zřejmé, že jakékoliv kvóty jsou z hlediska kvality spíše svazující. Například prezident karlovarského festivalu Jiří Bartoška, výzvu nepodepsal. „V případě Karlových Varů by takový závazek byl zbytečný, protože jeho tým je vyvážený naprosto přirozeně,“ řekl k tomu už před loňským festivalem stručně. Ostatně v jeho čele stál od roku 1994 on a Eva Zaoralová a kdyby měly být tyto kvóty dodrženy, musel by festival dokonce několik žen propustit, protože v týmu jich je víc než mužů. A pro ženy je taková kvóta de facto ponižující, neboť i ony chtějí být vybrány pro kvalitu svých filmů a nikoliv proto, že jsou ženy. Nicméně Berlinale se k výzvě připojilo a na stránkách festivalu je už teď k dispozici nesmírně obsáhlá studie, která mapuje, jaké procento žen na všech pozicích kdy pro festival pracovalo.

Nového ředitele Berlinale Carla Chatriana, který byl dosud ředitelem festivalu ve švýcarském Locarnu, tak čeká CarloChatriana resizenesnadný úkol: zvládnout nesrovnatelně větší festivalový kolos, dodržet závazek svého předchůdce, neztratit diváky a zároveň vrátit Berlinale někdejší prestiž i hvězdný lesk. Už za rok uvidíme, jak si poradí s jubilejním, 70. ročníkem, na který bude logicky zaměřena mimořádná pozornost. Po boku bude mít jako výkonnou ředitelku Mariette Rissenbeekovou, tak snad jim to půjde dobře dohromady.

První změna už byla ohlášena, Berlinale posouvá termín konání, namísto dosavadní první poloviny února se bude konat až od 20. února do 1. března. K tomu vede zřejmě fakt, že předávání amerických Oscarů se naopak přesouvá z konce února na 9. února, takže při zachování dosavadního termínu Berlinale by se oscarový večer konal během prvního festivalového víkendu. A to by věru mnoho hvězd do Berlína nepřijelo.

Táto webová lokalita používa súbory cookie pre lepšie používateľské prostredie. Ochrana osobných údajov tým nie je dotknutá.