V sobotu večer (7.9.) skončil vyhlášením cen letošní ročník posledního z trojice nejprestižnějších evropských filmových festivalů a jestli bude stejně jako v minulých letech platit to, že vítězství z Benátek je zárukou také oskarového úspěchu, se dozvíme až za pár měsíců.

Už od samotného vyhlášení seznamu snímků, které se měly letos utkat o sošku Zlatého lva, se k Benátkám začalo nebývale vzhlížet v tuzemsku i v zahraničí. Mezinárodní rozruch vyvolalo převážně to, že v celé hlavní soutěži se opět objevilo žalostně nízké množství filmů, kde by pod režijní složkou byly podepsané ženy. Z celkem dvaceti jedna filmů to byly pouze dva (The Perfect Candidate a Babyteeth).

Oproti tomu v Česku všichni upírali svůj pohled na film Václava Marhoula Nabarvené ptáče, který se jako český zástupce probojoval na line-up podobně prestižního festivalu po dlouhém čtvrtstoletí. Nabarvené ptáče ale budilo ohlasy ještě před oficiálním oznámením - jedná se o filmovou adaptaci románu Jerzy Kosińského, na které Marhoul pracoval téměř jedenáct let. Příběh vypráví o putování malého chlapce, jenž je nucen za druhé světové války kvůli svému netradičnímu vzhledu (tmavší pleť a černé vlasy) zakoušet zlobu a bezpráví na sobě i mezi ostatními lidmi navzájem. Podle románu, který svým nekompromisním obsahem plným utrpením, stvořil Marhoul na základě vlastního scénáře bezmála tříhodinový černobílý film, jenž několik desítek novinářů při první neveřejné projekci neuneslo a kvůli míře zobrazované brutality odešlo ze sálu. Celý snímek je rozdělený do devíti kapitol, z nichž každá pojednává o jednom konkrétním setkání na chlapcově cestě za svými rodiči. Během nich je protagonista (v podání Petra Kotlára) svědkem sice explicitního násilí, které je tu a tam přerušeno drobným gestem pomoci či shovívavosti, a právě proto Marhoul svůj film doprovází sloganem: „Světlo je vidět jen ve tmě.” Bohužel míra a explicitní úroveň brutality je natolik vysoká, že po několika kapitolách ztrácí na své účinnosti a místo šoku a empatie s hlavní postavou, začne vzbuzovat jen únavu a apatii. Po svém uvedení se Nabarvené ptáče dočkalo rozporuplných reakcí, kdy některé deníky (jako např. Guardian nebo Hollywood Reporter) film téměř glorifikovaly, zatímco jiní novináři byli znechucení. Nicméně kvůli Marhoulovu nekompromisnímu přístupu k látce s přihlédnutím k personálnímu obsazení hlavní poroty se ke konci čím dál více skutečně zmiňovala reálná možnost ocenění. V tuto chvíli ale už víme, že jedinou cenu, kterou si Marhoul s Nabarveným ptáčetem z Benátek odváží, je Cena studentské poroty UNICEF. Ani tak by ale nemělo zapadnout, že vůbec účast v nebývale silné konkurenci podobného festivalu je ohromný úspěch sám o sobě.

Zlatým lvem za nejlepší film byl nakonec oceněn Joker Todda Phillipse s Joaquinem Phoenixem v hlavní roli neúspěšného stand-up komika, který se po sérii životních zklamání promění v jednoho z nejznámějších komiksových padouchů. Od doby Temného rytíře Christophera Nolana nebylo zvykem, že by superhrdinské filmy byly skloňovány ve spojení s neobvyklou estetickou či obecně filmovou kvalitou, která by do zvoleného žánru přinášela něco nového. Phillipsovi se ale právě toto s Jokerem daří a to prostřednictvím toho, že namísto zatížení komiksovými aspekty celého příběhu se zaměřuje čistě na realistickou rovinu a studii psychologického stavu hlavní postavy. Diváci jsou ve filmu svědky pádu na dno, které je vyvoláno tragickým stavem společnosti, v níž se děj odehrává, a následného znovuzrození nového antihrdiny.

Cenu za režii získal švédský režisér Roy Andersson, který do Benátek přivezl film About Endlessness. Sedmdesáti šestiletý Andersson i ve svém šestém celovečerním filmu (v roce 2014 si ze stejného festivalu odvezl hlavní cenu za snímek Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě) pokračuje v jasně a snadno rozeznatelném filmovém stylu, jehož devízou jsou pečlivě rámované záběry, do nichž se za pomocí minimalistických hereckých a výtvarných prostředků jemně propíjí humor. Porota (v čele s argentinskou režisérkou Lucrecií Martel) pravděpodobně ocenila to, jak s naprostou lehkostí a přesto s pevně definovaným stylem Andersson dokáže vtipně vyprávět o filozofických aspektech našeho bytí jen prostřednictvím zdánlivě banální scény u zubaře.

Porota zvolila jako Nejlepší scénář ten k animovanému filmu No. 7 Cherry Lane od hong-kongského autora Yonfana. Tomu se do milostně-romantického příběhu mladého studenta Ziminga podařilo nenápadně zapojit i politickou linii, která dotváří atmosféru Hong-Kongu druhé poloviny šedesátých let. Ziming se v hyper-esteticky stylizovaném příběhu plném snů a představ rozhoduje mezi láskou k dvěma ženám, jež pojí rodinné pouto. Pro hong-kongskou kinematografii znamenalo uvedení No. 7 Cherry Lane účast v benátské soutěži po osmi letech a pro Yonfana dokonce po desíti. Navzdory výjimečné kvalitě tohoto snímku ale zůstala po vyhlášení viset ve vzduchu otázka, jestli porota, vhledem k současné alarmující situaci v Hong-Kongu, neučinila  také politicky motivované gesto.

Obě ceny za nejlepší herecké výkony si rozdělily filmy s italsko-francouzským původem. Sošky za Nejlepší mužský herecký výkon získal Luca Marineli za roli ve filmu Martin Eden a tu za Nejlepší ženský herecký výkon pak Ariane Ascaride za film Gloria Mundi.

První jmenovaný je novodobou adaptací stejnojmenného románu Jacka Londona z roku 1909, jehož původní zasazení přesouvá režisér Pietro Marcello do italské Neapole šedesátých let minulého století. Marineli v něm ztvárňuje námořníka, který se snaží stát úspěšným spisovatelem s cílem získat si srdce Eleny (Jessica Cressy) a kromě hereckých výkonů zdůrazňujících proměnu jedince napříč sociálními vrstvami vyniká snímek také silným vizuálním stylem.

Přímočaré sociální drama Gloria Mundi je oproti tomu zasazeno do současného světa, který režisér Robert Guédiguian vnímá jako místo, v němž jsou morální hodnoty společnosti relativizovány a rodinná soudržnost je to jediné stálé, avšak zároveň křehké, co máme. Na nadarmo bývá Guédiguian označován za francouzského Kena Loache. Herečka Ariane Ascaride ztvárňuje postavu Sylvie - čerstvé babičky a hlavy početné rodiny, které se po příchodu malého děvčátka na svět začne prudce zhoršovat existenciální situace. Guédiguain dlouhodobě a opakovaně pracuje se stejnými herci (včetně Ascaride), takže v jeho filmech dochází k téměř dokonalé syntéze režijní vize a hereckého stylu.

Filmový festival v Benátkách každoročně kromě zlatých a stříbrných sošek lva uděluje také Cenu Marcella Mastroianniho v podobě gongu, který má ohlašovat výjimečný herecký výkon mladého umělce - v letošním roce jej získal dvaadvacetiletý britský herec Toby Wallace za roli problematického drogového dealera, jehož ve filmu Babyteeth ze stereotypně povrchního života vyvede, doslova, srážka se smrtelně nemocnou mladou dívkou. Snímek byl uvedený až v druhé polovině festivalu, poté, co už benátské Lido zažilo představení všech „velkých” jmen světové kinematografie, ale okamžitě zaznamenal pozitivní kritický ohlas - i vzhledem k tomu, že se jedná o celovečerní debut! - a pasoval se do role černého koně soutěže. Kromě výše uvedené ceny však nakonec snímek žádné další ocenění nezískal. Babyteeth by však neměl zapadnout, neboť jde o nesmírně citlivě zpracované téma, které by při nedůsledném režijním vedení mohlo jednoduše sklouznout do melodramatického klišé a citového vydírání. Režisérka Shannon Murphy ale sebejistě vypráví příběh první lásky, která je už od začátku předurčena k tragickému konci.

Jako překvapivým krokem se ještě před samotným vyhlášením nejlepšího filmu ukázalo udělení Velké ceny poroty pro Romana Polanského s filmem J´accuse /An Officer and a Spy. O překvapení nešlo z hlediska kvality - snímek se dlouhodobě držel na špičce hlasování kritiků, ale spíš vzhledem ke kritice, kterou opět přednesla předsedkyně poroty, Lucrecia Martel. Ta na jednu stranu obhajovala zařazení jeho snímku do soutěžní sekce, ale na druhou se odmítla zúčastnit slavností večeře nebo Polanskému poblahopřát. Režisér, který nakonec nebyl v Benátkách vůbec osobně přítomen, získal uznání za film o známé Dreyfusově aféře z přelomu předminulého a minulého století, kdy se ukázalo, že byl na základě vykonstruovaného vojenského procesu nespravedlivě obviněný a dlouhodobě uvězněný nevinný člověk - Alfred Dreyfus. Polanski vypráví tento příběh z pohledu Georgese Picquarta, nového ředitele kontrašpionážního oddělení, který na základě náhody začne celou kauzu rozkrývat. Film je pojatý velmi akademicky, konzervativně a opírá se především o herectví Jeana Dujardina a Louise Garrela.

Jedna z cen slavnostního vyhlášení nakonec stejně patřila československé kinematografii -  Cenu za nejlepší restaurovaný film získala Extase Gustava Machatého, která byla na benátském filmového festivalu představena po osmdesáti pěti letech po svém prvním uvedení, během nějž budila rozpaky z (tehdy) nemístného zobrazování nahoty.

Úplně bez ocenění však zůstal i jeden titul, který by rozhodně neměl ujít divácké pozornosti - Marriage Story od autorského režiséra Noaha Baumbacha. Jde o komorní film, některými kritiky nazývaný jako Scény z manželského života pro nové milénium, pojednávající o rozpadu manželství mezi párem, jehož protagonisty ztvárnili Adam Driver a Scarlett Johansson. Baumbach společně s oběma herci dlouho pracoval na scénáři, do nějž zapojili i autobiografické prvky a možná díky tomu je celý snímek zpracovaný tak přirozeně. Režisér v něm nepotřebuje žádnou kamerovou ekvilibristiku, jen postavy, které se sice milují, ale zároveň nenávidí. Postavy, které si nechtějí ublížit, ale zároveň neváhají říct o druhém jen to nejhorší. Nejen pro mě šlo v případě Marriage Story o vrchol festivalu, neboť žádný jiný film se ani vzdáleně nepřiblížil tak hluboké analýze obyčejného mezilidského vztahu. Jelikož film (stejně jako Baumbachův předchozí) produkovala společnost Netflix, bude možn jej už od 6. 12. v této online videotéce zhlédnout.

Letošní Benátky přinesly opět silný line-up, z nějž žádný z uvedených filmů kvalitativně nepropadal oproti ostatním (jak tomu bývá v případě Berlinale nebo Cannes). Pro kinematografii obecně je to jistě dobrá zpráva, která se ale bohužel letos nehodila Václavu Marhoulovi. Zajímavé bude sledovat také osud Jokera, který má opět šanci udělat z komiksových filmů tituly, nad kterými neohrne nos ani náročnější artový divák - na druhou stranu, ani já sám bych si nepřál, aby tento snímek nastavil nový žánrový trend a začaly podle něj vznikat další desítky podobných.