Na konci roku 2020 se uznávaná polská režisérka Agnieszka Holland stala novou prezidentkou Evropské filmové akademie. Od EFA se také dočkala své první nominace na Evropskou filmovou cenu - za režii českého dramatu Šarlatán, inspirovaného životem léčitele Jana Mikoláška a jeho střety s totalitami 20. století. S tímto filmem se nyní bude ucházet o svou čtvrtou nominaci na Oscara.

Proč jste se chtěla stát prezidentkou Evropské filmové akademie?
Kdo říká, že jsem chtěla? Spíš to byla povinnost. Pět let jsem byla předsedkyní EFA, takže tuto organizaci znám a cítím se zodpovědná za její budoucnost, stejně jako za budoucnost evropského filmu. Když Wim Wenders posledně souhlasil se svou kandidaturou na prezidenta EFA, upozorňoval, že půjde o jeho poslední období. Lidi z akademie se mě tedy zeptali, jestli bych nyní kandidovala já. Myslím, že budu sloužit jen jedno období, což znamená šest let. A doufám, že v těchto náročných časech budu ku pomoci. Vím, jaké má akademie problémy a čemu čelí, a dokážu si představit způsob, jak ji zlepšit. K tomu jsem režisérka, což je lepší, než kdyby se hlavou EFA stal producent. Ukazuje to, že kreativní hodnoty jsou pro akademii nejdůležitější. A jsem žena, což je velká změna, protože zatím EFA vedli jen muži. Taky jsem z Polska, ale pracuju po celé Evropě, i v USA, takže mám přehled o problémech, které jsou celoevropské. Proto jsem se rozhodla do toho jít.

Proč je žena ve vedení EFA taková změna?
Možná to nebude taková změna, protože Wim Wenders není zrovna typický macho. Ale image je díky tomu jiná a myslím, že hlavně mladším filmařkám žena v čele dává určitou naději, vzor. Ujištění, že je možné stát se v této oblasti vůdčí postavou. Taky můj přístup je trochu jiný. Jsou pro mě důležité trochu jiné věci než asi pro většinu mých mužských kolegů. Nebudu to rozvádět, to by vyžadovalo dlouho feministickou analýzu reality. Celkově si však myslím, že ženy jsou lépe vybaveny na současné výzvy. To bylo vidět i během této pandemie, především během její první vlny, která všechny zaskočila, a nejlépe ji zvládly země, které vedou ženy, jako Německo, Nový Zéland, Finsko či Taiwan. Generalizace jsou vždycky hloupé, ale myslím, že obecně se životní zkušenost žen liší.

Změnilo se vlivem hnutí #metoo postavení žen ve filmové Evropě?
Ano. V některých evropských zemích, především ve Skandinávii, odsouhlasily instituty a filmové komunity kvóty, které dávají ženám 50 % grantů. Nyní vidíme první výsledky – skandinávské filmy ve výběru EFA byly často od režisérek, všechny ty nejlepší, které získaly nominaci, natočily ženy. To ukazuje, co vznikne, pokud dáte hlas polovině lidstva, která zatím hlas skoro neměla. V Evropě je podíl filmařek asi 18-19 %, v USA jen 7-9 %. Mění se ovšem i publikum. Nová generace žen chce mít nejen hlas, taky chce obsah, který se dotýká jejich zkušenosti. Projevuje se to i na tržbách filmů s hlavními hrdinkami. Změna tu tedy je a já jsem na ni určitě citlivá. Jako Polka sleduji své sestry na ulicích, protestujících proti zasahování do ženských lidských práv a vidím naprosto jinou generaci. Myslím, že filmaři by měli být citliví nejen na velké změny. Měli by je nějak i předvídat, cítit blížící se vlny. Teprve pak můžeme točit zajímavé, atraktivní a vlivné filmy.

Jak chcete pomoci k tomu, aby byly Evropské filmové ceny ve světě nebo aspoň v Evropě populárnější?
Na tom už dlouho pracujeme, nějaký úspěch jsme zaznamenali, ceny EFA se víc a víc zmiňují, aspoň v profesionálních kruzích. Těžší je jejich popularizace u diváků. Evropský film kromě několika málo titulů necestuje po Evropě, lidi tedy nominované snímky neznají, a pak je ani nezajímá, kdo vyhraje. Navíc když vidím, jak akademici hlasují, řekla bych, že nejspíš se na většinu filmů, které pro ně byly pečlivě vybrány, ani nedívají. Radši hlasují pro známé tituly a jména. I to je součást hry. Měli bychom se víc soustředit na propagaci, ale fungovat bude, až budeme mít v Evropě filmy, které vzrušují širší obecenstvo.

Jaké další výzvy vás v čele Evropské filmové akademie čekají?
Ty výzvy jsou nové. Když jsem se rozhodla kandidovat, naše problémy byly docela mírné. S pandemií a přerušením normálního provozu filmové produkce, distribuce a ekonomiky se objevily nové procesy a trendy. A současná krize může být tak hluboká, že sama existence evropského a nezávislého filmu, jak ho známe, může být ve smrtelném nebezpečí. Myslím, že tuhle výzvu musíme brát jako šanci k obnově. K restartu našeho uvažování o filmu, o tom, co je důležité a jak můžeme uchovat identitu evropského filmu, který je jiný než americký, ve svých hodnotách a ve svém osobnějším režijním přístupu. I k přemýšlení, jak můžeme získat zpátky diváky. Nyní jde o to, jak můžeme přežít a v lepší kondici, než jsme byli.

Diváky nyní k sobě lákají hlavně VOD platformy jako Netflix. Jak se dá zajistit, aby u nich obecenstvo nezůstalo?
Digitální platformy rostou a dál porostou, zároveň by naším cílem mělo být zachovat či dokonce posílit život filmů v kinech. To je samozřejmě velký úkol, ekonomicky i společensky. Musíme analyzovat data a trendy a vymyslet, jak přitáhnout především mladé diváky do kin. Já jsem velký zastánce kin, vidět film v temnotě s dalším lidmi znamená smyslový a emocionální zážitek. Když se na film dívám doma na počítači, jde spíš o informaci, vnímám především zápletku. V kině se lépe soustředíte. Když se doma na něco dívám nebo si něco čtu, z různých stran mi přichází zprávy a oznámení a jen výjimečně se dívám na celý film bez přerušení. Musíme se naučit být zenovější, žít víc v přítomnosti a ne neustále utíkat. Myslím taky, že je důležité, aby lidi měli potřebu opustit domov, zvlášť po tomto pandemickém šoku. Já sama jsem se během pandemie stala autistkou, poté co jsem trávila měsíce zavřená v domě a žila uvnitř Zoomu. Pro kvalitu našeho společenského i politického života je důležité se potkávat a sdílet živé zážitky. Ale abychom přitáhli lidi do kin, naše filmy musí být atraktivnější. Odvážnější, provokativnější a nečekané. Nyní prorazíme jen kvalitou a prací.

Největší VOD platformy patří Američanům. Jak s jejich pomocí chcete propagovat evropský film?
Já bych vytvořila panevropskou platformu a fakt, že jsme to ještě neudělali, ukazuje, jak jsme líní a rozmazlení. Šance tu byly, třeba Francouzi začali se svým Canal + dávno před HBO a dalšími kabelovkami. Jenže zůstali víceméně na stejné úrovni a nevyužili šanci ke globálnímu růstu. Teď musíme dohánět. Jinak budeme kolonizováni americkými platformami. Netflix jedná chytře. Jsem za něj vděčná, řada mých kolegů i já díky němu máme práci. Netflix si totiž uvědomil, jak může být výhodné produkovat v různých zemích obsah v tamních jazycích. Zároveň mu však nezáleží na specifických kulturních rozdílech, snaží se vyprodukovat něco, co bude fungovat celosvětově. Takže můžeme skončit jako Hollywood, jehož globální úspěch de facto zabil americkou kulturu. Hollywoodské filmy už nejsou americké, ale generické, aby jim rozuměli všude na světě. Typické americké náměty a žánry jako sociální a politický film či westerny v podstatě zmizely. Pokud tedy zůstanou jen mocné americké platformy, evropský film nemá šanci. Zůstanou mu festivaly, jenže ne všechny se chovají vůči platformám moudře, stačí si vzpomenout na skandál v Cannes, kde vyhodili ze soutěže Netflix. Teď už Netflix festivaly nepotřebuje. My naopak potřebujeme Netflix, k propagaci své práce a její produkci. On ale propaguje jen svá vlastní díla. Proto musíme mít platformu, která se zaměří na specifické i univerzální, osobní a inovativní vyprávění.

Měla by tuto VOD platformu zaštítit Evropská filmová akademie? A nejde to proti snaze, aby se diváci vrátili do kin?
Myslím, že VOD a kina jsou propojená, může mezi nimi fungovat synergie. K obnovení síly evropského filmu potřebujete i evropské hvězdy. Každý rok se snažíme na Evropské filmové ceny přilákat nějaké slavné herce. Ty jsou ale buď starší šedesáti let, nebo jsou populární díky americkým filmů a seriálům. Hvězdy, které jsou i skvělými herci, dokážou snímek zatraktivnit, o to by se evropský film měl taky zajímat. Navíc platformy se rychle mění, myslím, že brzy přijdou nové modely distribuce. Bez VOD bude vzbuzování zájmu o evropský film, který uspěje mimo svůj domov, těžké. Pokud ale bude evropský film bohatý a kreativní, posílí to i zájem o kino.

Vaše jméno nyní propaguje český film Šarlatán, za který jste získala svou první nominaci na Evropskou filmovou cenu. Znamená pro vás něco víc, když jste ve vedení EFA už několik let zainteresovaná? Proč myslíte, že akademii zaujal poprvé zrovna Šarlatán?
To nevím, možná to je i tím, že se můj status v Evropě postupně buduje. Pracuju hodně a dlouho, za deset let třeba i vyhraju. Kdo ví? Mnohem dřív než na Evropskou filmovou cenu jsem byla nominovaná na Oscara, už v 80. letech. Akademie jsou vždycky divná tělesa. Hlasování filmových profesionálů je na jedné straně uspokojující, ale není vždy naprosto objektivní. Někdy jsou moudřejší festivalové poroty, někdy diváci. Ale samozřejmě mám radost, že Šarlatán zabodoval.

Jak jste objevila příběh léčitele Jana Mikoláška?
Mikoláška jsem předtím neznala, stejně jako většina Čechů. Poslali mi scénář od Marka Epsteina. Byla jsme zrovna v dobré náladě, líbila se mi představa, že budu zase pracovat v Česku, kde jsem už točila Hořící keř. Ten scénář mě inspiroval, tak jsem souhlasila, ale museli na mě několik let počkat, protože jsem už měla domluvené jiné projekty. Když jsem dokončila Pana Jonese, hned jsem začala s přípravou Šarlatána, a když jsem si ten scénář přečetla znovu, najednou jsem nevěděla, proč jsem ho vlastně chtěla točit. Prožila jsem týden strašné paniky, ale pak si to sedlo a teď jsem velmi ráda, že jsme ten film natočili. S premiérou jsme měli štěstí, proběhla mezi dvěma vlnami koronaviru a snímek měl v Česku skvělou návštěvnost.

Šarlatán i váš předchozí film Pan Jones, který sleduje britského novináře odhalujícího ve 30. letech 20. století hladomor na Ukrajině, vypráví o společenských outsiderech. Co vás na nich zajímá?
Outsider bývá zajímavý charakter, protože si pokládá otázku o identitě, o tom, kdo opravdu jsme. V davu, který nás má rád, je těžší odlišit individualitu.

Často taky točíte příběhy z druhé světové nebo studené války. Proč se k této době vracíte?
William Faulkner v jednom ze svých románů napsal, že minulost není mrtvá a možná to ani není minulost. Moderní doba se dá velmi těžko zachytit, změny jsou tak rychlé a plynulé, že je obtížné natočit současný film, který není jen fotografií dneška. Když se ohlédneme do minulosti, vidíme však i dnešní svět. Tak to většinou cítím. A je to i mou ambicí. Když jsem natočila svůj první film o holocaustu, měla jsem silný pocit, že to nikdy neskončilo, že celá naše zkušenost s totalitními režimy z první poloviny 20. století není vyřešena. Uspali jsme ji, ale může se kdykoliv probudit. A probouzí se v jiných podobách. Jako by každá generace byla určitou aktualizací důležitých událostí minulosti. Taky jsem měla dojem, že holocaust nás proti ideologii fašismu na dlouho očkoval, nyní ta vakcína ale už vyprchala. Vakcína proti stalinistickým zločinům vyprchala ještě rychleji, před pár lety Stalin vyhrál anketu o nejdůležitějšího ruského lídra. Představte si, že by za pár let něco podobného v Německu vyhrál Hitler. To je děsivé. Když pozoruju neofašisty v Polsku, Maďarsku nebo na Slovensku a jejich frustrace a násilí, mám pocit, jako by došlo k rekonstrukci minulosti a recyklaci ideologií. Velkou část života jsem prožila ve 20. století, znám tedy nebezpečí těchto ideologií a vidím, že se v jiných formách vrací, v pravicovém a někdy i levicovém populismu. Proto se musíme mít na pozoru a hlavně pochopit, kde jsme se ocitli, abychom viděli, kam směřujeme.

Foto: Zuzana Panská, Jacek Poremba